Mistryně světa v duatlonu 2009 / 2009 World Duathlon Champion

Aktuality

ME Kitzbühel (2017-06-18)

4. místo

Čtvrtek 15.6. 2017 slunečno, 30C. Pátek 16.6. 2017 Kitzbühel od rána zkrápí déšť, 15-18C. Téměř totožná situace jako při ME na téže místě v roce 2014, kdy jsem skončila s hypotermií v medical tentu. To jsem si rozhodně zopakovat nechtěla. Nakonec k nám hory byly ještě poměrně přívětivé a těsně před naším odpoledním startem déšť pomalu ustával a na běhu posléze dokonce vysvitlo i slunce.

Kombinace chladného počasí i vody ovlivnila můj plavecký výkon, který byl hodně za mými možnostmi. Katastrofálním depem (rozepnutá přilba a pád na kluzkém podmáčeném koberci) jsem si připravila těžké chvilky na začátku cyklistické části, kdy jsem si musela sama dojíždět balík. Jak už to bývá, v naší druhé skupině se moc nespolupracovalo a vedoucí čtveřice si dle předpokladu budovala rozhodující náskok. V běžecké části jsme běžely ve větší skupince a neustále se přibližovaly k podiu. V cílové rovince však stále 10s chybělo. Při daném průběhu závodu, kdy britská taktika opět neselhala, mohu být se 4. místem spokojená. Po ME v Ženevě 2015 a Lisabonu 2016 jsem tak završila svůj hattrick čtvrtých míst :).

kitz

SP Cagliari (2017-06-06)

DNF

Start na Sardinii jen týden po Madridu byl od začátku risk a tentokrát se prostě nevyplatil. Závod v Madridu mi vzal dost sil a místo, abych se následně věnovala řádné regeneraci před dalším závodem, musela jsem řešit problémy s poničeným kolem.

Při závodě jsem sice super zaplavala, ale dál už mi tělo vyhlásilo stávku. Na kole jsem se trápila, nohy mě nechtěly vůbec poslouchat a na běhu to nebylo o moc lepší. Vzhledem k nadcházejícímu ME bylo smysluplnější závod ukončit předčasně, než dostat tělo do stavu naprostého vyčerpání, odkud by byla dlouhá cesta zpět.

madrid

SP Madrid (2017-05-29)

8. místo

WTS Yokohama (2017-05-15)

14. místo

Kdo si myslí, že cestování je příjemný bonus sportovce, velice se mýlí. Dlouhé lety jsou velkou zátěží pro organizmus a snaha rychle překonat jet leg jakbysmet. Cesta do Japonska nebyla výjimkou. Abych strávila na cestě co nejméně času, zvolila jsem variantu s poměrně krátkými přestupy v Helsinkách a Fukuoce. To s sebou přináší extra stres, aby neměl nějaký spoj zpoždění, protože bych nestihla ten následující. Cesta tentokrát probíhala překvapivě hladce, Japonci se svou precizností byli na přestupním letišti připraveni s pokyny, neboť mně po proclení zavazadel čekala je& scaron;tě změna terminálu. Až moc hladce. Když jsem uviděla své jmeno na jedné z vývěsních tabulích, věděla jsem, že hladký průběh právě končí. Mé kolo bylo omylem vyloženo v Helsinkách. Následující den odtamtud není spojení. Když jsem letištní pracovnici vysvětlila, že kolo opravdu potřebuji co nejrychleji, protože jsem do Japonska přijela závodit, ujistila mě, že udělá vše, co bude v jejích silách, abych kolo obdržela. Nezklamala. Kolo putovalo jinými lety, na jiné letiště než já, ale v pátek ráno jsem ho měla připravené na oficiální projížďku trati. V tomto ohledu jsou Japonci opravdu nepřekonatelní. Už zbývá jen odzávodit.

V den závodu zkrápěl již od rána ulice Jokohamy déšť. Teplota 18C, teplota vody 21,5C a tedy plavání bez neoprénu. Nejhorší podmínky, jaká jsem si mohla přát. Alespoň jsem tentokrát na tuto variantu narozdíl od světového poháru v New Plymouthu byla připravená. Rozplavala jsem se v neoprénu, převlékla do suchého a snažila se před startem udržet co nejdéle v teple. Plavání bylo hrozné. V chladné vodě jsem se nemohla dostat do rytmu, když jsem nebyla pořádně zahřátá. Na první bójce to opět vypadalo jako na popravišti. Nezbývalo, než se alespoň dostat na pevn ou zem. Tam teprve začalo to pravé dobrodružství. Technická trať byla v dešti poměrně nebezpečná a celá cyklistická část velice nervózní. Jediný cíl byl nespadnout. Byla mi opravdu zima. Že máte v průběhu závodu husí kůži, se moc často nestává. Na běhu jsem byla poměrně překvapená, že jsem v daném stavu byla schopna podat solidní výkon. Od pátého kilometru jsem měla silné křeče v lýtkách a chodidlech způsobené zimou. Konečné 14. místo bylo v této situaci výborným výsledkem. Jen málo závodů v obdobných podmínkách jsem vůbec byla schopná dříve dokončit. Bojovný výkon mně přinesl i posun v průběžném hodnocení serálu mistrovství sv ěta na současnou 7. příčku. Bohužel následující závod WTS v Leedsu kvůli ME vynechávám, takže se v TOP 10 moc dlouho neohřeju. Šance opět do ní nahlednout bude poté v pátém díle seriálu v německém Hamburku.

gold coast
gold coast

WTS Gold Coast (2017-04-10)

10. místo

Hned po příletu do Austrálie jsem si začala obstarávat lékařské vyšetření a krevní testy, aby se konečně ukázalo, co se mnou doopravdy je. Krevní testy potvrdily, že jsem prodělala infekční mononukleozu. Rázem se tak vysvětlila má extrémní únava. První týden u protinožců jsem pojala spíše v turistickém módu a postupně se snažila vrátit zpět do tréninku. Rozhodně jsem ale nebyla schopná absolvovat veškeré tréninkové dávky se skupinou.

Začátkem dubna jsem podnikla krátký výlet na Nový Zéland. Kontroverzní rozhodnutí ITU činitelů pustit tamní závod v chladných podmínkách bez neoprénu mě donutilo ze zdravotních důvodů odstoupit. Nějak jsem se tím netrápila, protože jsem věděla, že nadcházející víkend bude úplně jiný. Teplo, slunce, co víc si přát.

Na Gold Coastu jsem výborně zaplavala. Jak už to však bývá, když se mi povede plavání, tak se téměř celé startovní pole sjede. V polovině cyklistické části se zformoval zhruba 40ti členný balík. Nejdůležitěší v té chvíli bylo hlídat si pozici. Ani tentokrát se závod na technické trati neobešel bez pádů. Jedno z nejrychlejších dep mě vyneslo zhruba na pátou pozici. Neponechala jsem nic náhodě a jala se stíhat vedoucí Andreu Hewitt, vítězku předchozího závodu v Abu Dhabi. Chvíli jsem tak běžela na druhém místě, což byl velice příjemn& yacute; pocit. Ale samozřejmě jsem své tempo přepálila. Bohužel jsem se poté nebyla schopná udržet ve skupině běžící o 4.-8. místo. Až v další skupince jsem našla opět pohodu a rytmus. Běželo se mi hodně lehce a litovala jsem, že pohoda nepřišla o trochu dřív. Závod byl opravdu našlapaný a nás až do posledních cca. 500m stále běželo osm pohromadě. Byla jsem první, kdo nastoupil do finiše. Na cílovém koberci mě jedna závodnice přesprintovala. Konečné umístění v TOP 10 se však počítá a po překonání zdravotních potíží je velice cenné. Přepálený začátek byl samozřejmě začátečnická chyba. A za chyby se platí. Zase je mnohem lepší to zkusit, než si po boji něco vyčítat. A když máte podium doslova na dosah, tak není důvod držet se zpátky a schovávat si síly, které vám v závěru již budou k ničemu, neboť v té chvíli už o medailové příčky rozhodně bojovat nebudete.

yokohama

WTS Abu Dhabi (2017-03-05)

12. místo

abudhabi

| (2017-01-29)

Trochu se zpožděním, ale jak se říká, lepší pozdě než nikdy, nastal čas se s vámi podělit ještě o některé zážitky z loňského roku. Po Olympiádě v Riu nastalo zvláštní období, které bych označila jako poolympijská kocovina. Den D, ke kterému jste směřovali poslední čtyři roky, je za vámi a ať už dopadl jakkoliv, octnete se v neuvěřitelné prádnotě. Co teď? Přede mnou byly ještě další závody, především finále seriálu MS, které nebylo o nic méně důležité než OH. Zmobilizovat veškeré síly a najít další motiv aci do tréninku však bylo extrémně náročné.

Z Ria jsem odcestovala na tréninkový kemp do Kalifornie, protože následující závod se konal v kanadském Edmontonu, tedy pouze pár hodin letu ze San Franciska. Trénink byl spíš nic než moc, protože motivace se nedostávalo. Možná si někteří vzpomenete, že loni se jel závod v Edmontonu v příšerných podmínkách, v dešti a pouhých 5C. Všichni si mysleli, že se to již nemůže opakovat, ale opak byl pravdou. Ráno v den závodu bylo 5C. Ale, abych nekecala, do startu se oteplilo na 7C :). “Long story short”: Měla jsem ten den ještě ke všemu narozeniny a poslední na světě, co jsem si v tu chv íli přála, bylo někde mrznout v závodním dresu. Moje první letošní DNF. A ani to nemrzelo. Po loňském roce jsem si v takových podmínkách už neměla co dokazovat.

Z Edmontonu jsem přeletěla přímo do Mexika. To byl můj šálek kávy, 35C ve stínu :). Do finálové závodu MS zbývaly dva týdny aklimatizace. Zvyknout si na teplo na to já nepotřebuju ani den, takže jsem se rychle oklepala z mrazivé Kanady. Už ale bylo znát, že je sezóna dlouhá a že tělo si žádá přestávku. Od OH jsem byla nucena v podstatě všechny běžecké tréninky absolvovat na asfaltu a achilovky mi to začaly dávat dost silně najevo. Běh jsem musela značně omezit a před závodem se nešla ani rozklusat. Ono, když je 40C, tak se nějak extra zahřívat stejně nepotřebujete :). Závod jsem chtěla mí t co nejříve za sebou a hodně se těšila na nadcházející volno. Troufám si říct, že nejhorší letošní plavecký výkon v tomto závodě mě s největší pravděpodobností stál pódiové umístění. Ale zato jsem viděla spoustu krásně zbarvených rybek, než jsme se stočily do přístaviště :). Na kole z toho byl až třetí balík. Ten první čítal pouze tři závodnice, dvě výborné britské plavkyně a Floru Duffy, která si prvotřídním výkonem zajistila výhru v celém seriálu před “neporazitelnou” Gwen Jorgensen. Druhý balík, tam byly snad všichni :). A pak ještě ten zbytek :). Ale aby to neznělo tak tragicky, v našem balíku byla i takov&aac ute; jména jako Hewitt, Klamer, nestárnoucí Ueda a další. Vůbec nevím, jakou jsme měly ztrátu v druhém depu. Říkala jsem si, lépe něž do dvacítky to dnes asi nebude. Jenže na běhu se začaly dít věci. Úmorné vedro bylo pro řadu špičkových závodnic nepřekonatelnou překážkou. Já jsem nasadila spolu s Japonkou Uedou strojové tempo a do posledního kola jsme již vbíhaly na konci první desítky. Pódium jsme měly na dohled, ne však zcela na dosah. Druhý nejrychlejší běh mě vynesl na 6. místo, což je historicky nejepší finálové umístění jakéhokoli českého závodníka či závodnice. Co mě těší ještě více, že jsem běžela téměř o minutu rychleji než Gwen a to se hned tak někomu nepoštěstí. Porazila jsem řadu závodnic, které skončily v TOP 10 na OH, zpravila si tak po Hrách trochu chuť. V konečném hodnocení seriálu mistrovství světa jsem skončila na 12. místě a vyrovnala tak svůj výsledek z roku 2014. Celkem jsem v žádném ze závodů WTS neskončila hůře než na 16. místě a to je poměrně lichotivá bilance. Následně jsem v Mexiku ztrávila úžasný týden na zasloužené dovolené. Zaplavala si s delfíny, viděla mayské ruiny i nějaká ta tequila padla :).

Podzim se překulil rychlostí blesku a už tu byl první tréninkový kemp. V prosinci jsem nezahálela a přidala první poctivé kilometry na Mallorce. Vánoce jsem ztrávila v kruhu rodinném a nyní se nacházím na ostrově Fuerteventura. Počasí je o poznání chladnější než v loňském roce, ale minus 20C jako doma opravdu není :), takže si nemohu stěžovat.

V poslední řadě všem přeji pohodový a úspěšný nový rok! Nechť vaše problémy trvají stejně dlouho jako vaše novoroční předsevzetí :)

Nový rok, stejný cíl! Být zase o kousíček rychlejší než loni!

WTS Cozumel Grand Final (2016-09-18)

6. místo

cozumel

Hry XXXI. olympiády Rio de Janeiro (2016-09-01)


Tak jako brazilský karneval, výřily mi v hlavně v poslední době tisíce myšlenek. Pokusím se vám je alespoň trochu přiblížit.

Dvě hodiny dřiny a čtyřletý cíl je pryč. Sto dvacet minut, do kterých jste investovali mnohonásobně více. Čas, který jste do přípravy vložili, se vyčíslit nedá. 55 žen, 3 medaile a na konci mnoho zklamaných tváří, tako jako i ta moje.

Cesta na mé třetí olympijské hry začala už dávno. V podstatě na začátku roku 2013, kdy jsem dostala nabídku připravovat se v prestižní zahraniční tréninkové skupině. Za tu dobu jsem dosáhla na některé ze svých největších úspěchů. Více si však cením toho, že se mně podařilo vyhnout se veškerým vážným zraněním a výsledky jsem celkově více stabilizovala. Oprávněně jsem tak myslela na vylepšení svého londýnského výsledku (15. místo OH Londýn 2012).

Možná už střípky událostí před samotným závodem napovídaly, že mi letos hvězdy nejsou úplně nakloněny. Velice dlouhou dobu jsem musela žít v nejistotě, zda se olympiády bude moci zúčastnit můj osobní trenér J.Seidl. Nakonec vše dobře dopadlo, jak píšu v přechozím blogu, ale psychicky mi celá kauza během připravy vůbec nepomáhala. Do Ria jsem také jako jediná ze skupiny 6 lidí odcestovala bez neoprénu. (Při OH platí velice specifická kritéria pro sponzory a každá firma, proto musela přizpůsobit své výrobky). Firma Roka nám do Španělska zaslala zcela nové neoprény. Všem byly doručeny, ale můj se zalíbil celníkům, tak si ho tam nechali. Nezbývalo, než se modlit, aby teplota vody neklesla pod 20C. (To se naštěstí také nestalo, teplota vody se udržela na 20,9C). I vybalení prasklého rámu kola se rychle vyřešilo. J. Seidl myslel opravdu na všechno. Přivezl mi nejen celou nafasovanou olympijskou výbavu, ale i zbrusu nový rám (jen tak pro jistotu). Nebýt jeho prozřetelnosti, bylo by v Riu velice obtížné toto vyřešit. Veškeré menší i větší nepříjemnosti jsem  před závodem hodila za hlavu, abych šla na start v co nejlepší náladě.

A tak plynuly dny do závodu dále. Jelikož se náš závod konal na slavné pláži Copacabana, vzdálené cca. 40km od olympijské vesnice, byly předzávodní dny velice hektické, když jsme dojížděli na cyklistické tréninky přímo na trať závodu. Chtěla bych ještě jednou moc poděkovat ČOV, že mi umožnil azyl v apartmánu v dějišti závodu a po čtvrtečním briefingu jsem si konečně mohla před závodem vydechnout.

Startovní čísla se pro olympijský závod losují dle národů, aby byli vždy závodníci/ce z jedné země společně. Mně připadlo číslo 25, které mi v depu nedávalo moc výhodnou pozici téměř na konci modrého koberce.  Startovní čísla na mole jsme si vybíraly samy podle olympijského rakningu. I tento proces má však na OH svá specifika. Oproti normálním závodům ITU, kdy si vybíráte svou pozici při nástupu na startovní molo, jsme si pozice vybíraly již ve čtvrtek při briefingu, přičemž TOP 10 si vybírá na slepo a jejich jména jsou odhalena až úplně na konec. Já jsem si vybírala jako 11. Přede mnou vlevo devět slepých polí a jedno osamělé vpravo. Jelikož mám ráda krajní pozice, bez velkého váhání jsem zvolila startovní místo č.2, tedy druhé zprava. Po odkrytí nejlepších závodnic jsem zjistila, že vedle mě bude na startu Vicky Holland, pozdější bronzová medailistka a velice dobrá plavkyně, takže jsem byla spokojená.

Startovní výstřel. Copacabana. Bělostný písek, azurová voda a vlny tak akorát. Přes první klopýtám a plavecké brýle se mi plní vodou. 1500m je dlouhá vzdálenost, abych ji absolvovala po slepu, takže zastavuji a vylévám vodu z brýlí. Několik velmi rychlých temp, pokračuju dál přímo v nohách V. Holland. Katastrofa zažehnána. Necítím se nějak extra, ale pohodlně se usazuji v balíku. Absolutní přehled mně však chybí, trochu vody mi v brýlích přeci jen zůstalo. Překvapivě klidná situace okolo první sady bójí, ne už tak okolo druhé. Klasická mela, pěstě, ztrácím plaveckou čepici, bohužel i cennou pozici v hlavním poli. Po 20ti minutách je plavecké martyrium u konce. (V té chvíli jsem ještě netušila, že to vlastně byla nejlepší část závodu). Z vody vylézám se ztrátou 20s na nejlepší plavkyni Carol Routier. Jelikož mi je Carol schopná dávat při tréninku i 5s na 100m, je to super výkon. Ale ouha, i když je ztráta minimální jsem až na samém konci hada vedoucích závodnic mířících do depa. Skáču na kolo a “pláču”. Vedoucí skupina se zformovala neuvěřitelně rychle. Vpředu nechyběl nikdo z favoritek a nikdo nezaváhal. Potřebovala jsem být o 5s rychlejší. I to je hranice mezi úspěchem a propadlištěm dějin. Pravý závod se v té chvíli začal odehrávat beze mě. Dávám si první okruh sólo, než mě dojede druhá skupina. Postupně sjíždíme několik odpadlic z prvního balíku, ale naše ztráta neustále narůstá. Přestože podáváte maximální fyzický výkon, v této chvíli vás přemůže únava psychická. Závod už nejde zvrátit, už můžete bojovat pouze o třetí desítku. A to v žádném případě nebyl výsledek, za kterým jsem do Ria jela. Bylo těžké se s tím smířit a bojovat ještě dalších 10km na běhu. Běžecký výkon byl v mém podání spíše průměrný, ale snažila jsem se předtím dost pracovat na kole a kromě Ashleigh Gentle mě z mé skupiny porazily závodnice, které se v cyklsitické části šetřily v balíku, takže jsem s tím nemohla nic víc dělat. Mé třetí olympijské hry a 27. místo. Výsledek, který si za rámeček nedám.

Celý závod překvapil mnoho expertů. Čekalo se, zda někdo zaútočí na výsosnou pozici Gwen Jorgensen a pokusí se jí alespoň trochu znepříjemnit cestu za zlatem. To se však nestalo. Jediný výkon, který tak vyčnívá nad ostatní, je výkon obhájkyně zlata z Londýna N.Spirig, která byla nejdéle schopná sekundovat Gwen v běžecké části po extra výkonu na kole a na své možnosti hlavně ve vodě. Spirig byla také ta, kdo “zhatil můj plán B: hop on the Spirig train to catch the front group” :).

Co ještě říci k Olympiádě v Riu? První olympiádě na území Jižní Ameriky? Organizátoři obstáli se ctí, nepřekročili však svůj stín. Drobné nedostatky byly a tolik diskutované jídlo v olympijské jídelně opravdu nestálo za moc a to nejsem extra vybíravá. Oproti Londýnu to byl obrovský krok zpátky. Chyběla hlavně bezprostřední atmosféra ryzího sportovního nadšení, divácká kulisa a zapálení, protože lidé v Brazílii mají úplně jiné starosti všedního dne. 

loh

Olympijská glosa (2016-08-15)


Jsem ráda, že bylo spravedlnosti učiněno za dost a na OH do Ria se mnou odcestuje můj osobní trenér Jiří Seidl, přestože Česká triatlonová asociace (ČTA) do poslední chvíle dělala vše pro to, aby se tak nestalo. Jsem nucena tuto událost zmínit, protože přesně vystihuje obraz současné triatlonová scény v ČR.
Tímto bych také ráda poděkovala Olympijskému výboru ČR a hlavně šéfovi mise na OH Martinu Doktorovi, že vyslyšel mou prosbu. Jako bývalý velice úspěšný reprezentant rozumí, jak moc je důležité mít po boku osobu, které můžete bezmezně důvěřovat a která pro vás udělá vše potřebné.
Pan Jiří Seidl mě “objevil” na jednom místním triatlonovém závodě v roce 2001. Roku 2002 jsem pod jeho vedením vstoupila do juniorské reprezentace ČR, kde jsem postupně přes kategorii do 23 let přešla do kategorie dospělé, v níž reprezenutji ČR dosud. Po úspěšném ukončení magisterského studia na PřF UK jsem se v roce 2009 díky vzájemné dohodě poprvé “vydala do světa”. I přes veškeré úspěchy, které jsem do té doby na poli triatlonu nasbírala, J. Seidl nebyl z těch ješitných lidí, který by bránil mému výkonnostnímu růstu tím, že by mě nesmyslně držel v ČR, zatímco by nám za hranicemi ujížděl vlak. V současné době trénuji v mezinárodní skupině pod vedením kanadského trénera J.Filliola. Hlavním důvodem je, že v ČR není možno takto kvalitní podmínky pro přípravu vytvořit. Trénuji s řadou medailistů z veškerých světových i evropských akcí. Každý den v takové společnosti je novou výzvou v osobním růstu. J.Seidl je s J.Filliolem v úzkém kontaktu. Je obeznámen s tréninky a tréninkovými ukazateli a v době, kdy trénuji sama v ČR jsem pod jeho dohledem. Na náklady našeho společného zaměstnavatele CSMV a z velké části taká na náklady mé vlastní se J.Seidl letos zúčastnil všech závodů WTS vyjma WTS Gold Gold Coast. Jeho přítomnost považuji za bezpodmínečnou pro to, abych se mohla koncentrovat pouze na závod a na podání co nejlepšího výkonu. Jeho účast není pouze o tom, aby někde stál se stopkami. Pomáhá mi rovněž jako mechanik, se zavazadly, logistikou a dalšími věcmi. Oproti tomu reprezentační trenér J.Řehula se letos ani neobtěžoval žádné reprezentační akce zúčastnit. V uplynulých dvou letech mě také vyřadil z veškeré emailové konverzace a nezaslal ani informace pro účastniky ME či MS, které obdrželi všichni ostatní závodníci. Proto už samotný návrh ČTA, že se mnou do Ria odcestuje reprezentační trenér J.Řehula, mi přišel velice bizarní. Ano, situace by byla jiná, kdyby se kvalifikovalo více závodníků z ČR. Je mi jasné, že kapacity doprovodu jsou omezené a každý v dějišti her nemůže mít vlastního trenéra. Tato situace by se musela řešit jinak. Vzhledem k tomu, že jsem se však do Ria kvalifikovala jediná, šlo jen o další znepříjemnění cesty a startu na OH ze strany ČTA. To, že se nikdo jiný na OH nekvalifikoval, je v první řadě rovněž chyba ČTA, ale to by vydalo na další samostatnou kapitolu mého vyprávění.

Děkuji Jiří!

loh