Aktuality
WTS Abu Dhabi (2018-04-13)
14. místo
Co říci? Závod, na který asi všichni, kromě překvapivé vítězky, budou chtít co nejrychleji zapomenout. To je tak, když v poušti 3x do roka prší… Závodní trať, která byla jako v loňském roce designována na místní okruh F1, se proměnila v kluziště. Závodu žen předcházel závod mužů, kde z 60ti členného startovního pole skončilo 38 závodníků na zemi, někteří i více než pouze jednou. Ani to nepřimělo ITU učinit změny pro nastávající závod žen a i ten se proměnil v “krveprolití”. Z TOP 10 skončilo na zemi 5 závodnic včetně dvojnásobné mistryně světa Flory Duffy, která je jednoznačně nejlepší cyklistkou našeho sportu a zvažovala i účast na Hrách Comonwealthu v kategorii horských kol. Jedna závodnice v bezvědomí, další se zlomenou pažní kostí. Ani má mise “udržet se v poloze vzpřímené" nevyšla. Přestože jsem se po závodě obávala zlomeniny zápěstí, rentgen zlomeninu neprokázal. Nicméně poškození bylo vážné a minimum času při pobytu v ČR před dalším zahraničním kempem mi nedovolilo se zranění věnovat pečlivěji. Má ruka není ani po 5 týdnech zcela mobilní, stále otéká a omezuje mě nejen v tréninku.
I tento závod ukázal, jak je důležité a v tomto případě doslova nezbytné cestovat na vrcholné závody s doprovodem. Za skvělý servis bych chtěla poděkovat trenérovi J. Seidlovi. Bez jeho pomoci bych nebyla schopná ani zabalit kolo, natož s ním na letišti manipulovat.
Konečné 14. místo není žádný propadák, ale byla jsem dobře připravená a měla na víc. Za normálních podmínek by se však celý závod vyvíjel úplně jinak.
Královna českého triatlonu (2017-11-12)
Po třetí v řadě za sebou se mi podařilo vyhrát anketu o nejlepšího závodníka uplynulé triatlonové sezóny. Výsledky mluví za vše:
Vítězství SP Huelva
2. místo SP Karlovy Vary
3. místo ME sprint Düsseldorf
4. místo ME Kitzbühel
Mimo finále WTS (22.místo Rotterdam) všechny závody seriálu WTS v TOP 20
EP Melilla (2017-10-10)
1. místo
Díky tomu, že jsem na letošních evropských šampionátech vybojovala 3. a 4. místo, naskytla se mi zajímavá možnost bojovat o pódium v celkovém pořadí evropského poháru. O prvenství jsem sice již bojovat nemohla, protože vedoucí Ruska měla započítány o dva závody více. Další místa však byla stále otevřená. Podmínkou byla účast na finálovém závodě ve španělském městečku Melilla.
Melilla sice patří pod španělskou vlajku, nachází se však na africkém pobřeží obklopena Marokem. Zabírá pouhých 12km2. Samo o sobě je město poměrně nezajímavé a kromě historické pevnosti v něm toho k vidění moc není. Ve známost v nedávné minulosti vešlo hlavně tím, že je to hlavní transportní místo afrických uprchlíků do Evropy. Z toho důvodu ho chrání osmi metrový trojitý plot. Ten jsem naštěstí neviděla. Úplně mi stačil dvojitý vytyčující hranici s Marokem. Byla jsem moc ráda, že jsem tentokrát nemusela cestovat sama, ale jel se mnou trenér J.Seidl. Jeho stoprocentní servis vždy udělá hrozně moc.
Týden před závodem jsme onemocněla, příprava tudíž nebyla zcela ideální. Transport do Melilly také neproběhl úplně hladce, protože naše zavazadla zůstala v Madridu. Překvapivě mi přiletělo kolo. Jinak jsem měla už jenom plavky v příručním zavazadle. Díky pomoci francouzské závodnice Emmie Charayron, která mi půjčila alespoň tričko, šortky a plavecké brýle, jsem mohla den před závodem absolvovat oficiální prohlídku trati a rozplavání. Úleva byla značná, když se v podvečer mé věci objevily. Konečně jsem se mohla začít chystat na závod.
Můj ‘’oblíbený’' beach start dopadl obdobně jako posledně. Po třech krocích-skocích jsem se poroučela k zemi. Celé první kolo jsem musela stahovat ztrátu. Takticky se mi velice dobře povedlo obeplavat všechny bóje, až jsem se dostala na třetí pozici. V druhém okruhu jsem ke konci cítila, že mi po nemoci docházejí síly a nechala se zbytečně semlít, což mi znepříjemnilo začátek cyklistické části, kde jsem musela dohánět nepatrnou ztrátu. Cyklistika tentokrát nebyla v moc rychlém tempu a bylo jasné, že se rozhodne na běhu. Tam už jsem asi byla i svými myšlenkami, když jsem se v posledním cyklo okruhu poroučela k zemi. V podstatě zbytečný pád. V první chvíli jsem si samozřejmě myslela, že je po všem. Když se mi podařilo nahodit řetěz a zkontrolovat nulové oběti na životech, vyrazila jsem ke stíhací jízdě. Překvapivě má ztráta v druhém depu nenarostla na více než 30s, přesto to byl před závěrečným během obrovský handicap. V prvních pěti kilometrech jsem v podstatě ani nesbíhala závodnice přede mnou. Bylo velice náročné zkrotit negativní myšlenky a koncentrovat se pouze na postup vpřed. Jsem si jistá, že nebýt detailních informací a povzbuzování na trati přímo od trenéra, můj výsledek by se neleskl zlatem. Až necelý kilometr před cílem se mi podařilo dostihnout dosud vedoucí závodnici. Obrovská úleva a také odměna za bojovnost a důkaz, že člověk musí vždy bojovat až do konce.
SP Huelva (2017-09-25)
1. místo
Existuje několik důvodů, proč ráda závodím ve Španělsku. Teplo je samozřejmě jedna věc. Španělé triatlon milují a na závodech je vždy senzační atmosféra. Jaký jiný národ se může chlubit téměř kontinuální dodávkou mistrů světa? Ivan Raňa, Javier Gomez, Mario Mola. Na WTS podiích občas “vypomůže” i Alarza či Hernandéz. Co by za to jakýkoli jiný národ dal? (Možná s výjimkou Britů) A v neposlední řadě, Španělé nikdy nešetří na oficiálních hotelech :). Pro TOP 5 musí organizátoři vždy zajistit zdarma ubytování. Jsem velice ráda, že díky svým výsledkům jsem v posledních pěti letech mohla tohoto privilegia vždy využít. Tentokrát bylo ubytování zajištěno v resortu světoznámého hotelového řetězce Barceló na pláži v městečku Punta Umbría, kde probíhala plavecká část závodu. Prostě závod za odměnu :). Jen se člověk musí předem srovnat s jižanskou povahou, “take it easy and relax”. Nějak to dopadne :). V podstatě heslo vhodné i pro samotný závod. Start jsem však v heslu “easy” pojala až moc :). Ale tak alespoň jsem ho stihla :) Startovaly jsme skoro za svítání a rozcvičování probíhalo ještě za tmy. S klasickým beach startem se již na závodech setkáváme spíše minimálně, což byl v mém případě kámen úrazu. Po prvním plaveckém okruhu jsem byla mnohem více vzadu, než bych chtěla. Místo paniky jsem musela přehodit do operačního módu “relax”, zabrat na maximum a prodrat se do kontaktu s první skupinou. Jako již tolikrát tuto sezónu byly klíčové první cyklistické kilometry. Tentokrát jsem si svou šanci nenechala vzít. Při dlouhém 20km nájezdu do města se zformovala 14ti členná vedoucí skupina, která běhěm čtyř technických 5km okruhů ve městě vinou několika pádů prořídla. Největší favoritky, včetně mě, si však svá místa pečlivě střežily. Očekávala jsem, že se na běhu utvoří zhruba pěti členná skupina. K mému velkému překvapení jsem však od začátku běžela sama. A jak podotkl Peter Sagan po zcela výjimečném zisku třetího titulu mistra světa v řadě tentýž den: “My strategy for today? I didn’t have a strategy.” Prostě to napálit a vydržet :). I když držet to 10km je docela dlouhá štreka :) Jsem samozřejmě hrozně moc ráda, že se mi podruhé v kariéře podařilo ovládnout závod světového poháru. Děkuju všem za podporu!
Jako vždy však není vše jen zářivé. Závod měl z mého pohledu i hodně velkou černou kaňku. Během probíhající pozávodní dopingové kontroly jsem měla kolo uloženo v oficální uzavřené zóně pouze pro akreditované osoby a závodníky. Po mém návrat bohužel již bez cyklocomputeru Garmin. Je velice smutné, že ani v takovýchto situacích se lidi nestydí krást.
WTS Rotterdam Grand Final (2017-09-19)
22. místo
Počasí v Rotterdamu bohužel dostálo své dlouhodobé předpovědi a trať finálového závodu mistrovství světa v den závodu od rána zkrápěl déšť. Samotný déšť by zas takový problém nebyl, ale teplota vzduchu se pohybovala okolo 12C, voda měla 16C. Ano, podmínky sice pro všechny stejné, ne však docela. Jako jsem měla já se svou subtilní postavou velikou výhodu loni v mexickém Cozumelu, kde teploty dosahovaly 35C, měly letos obrovskou výhodu robustnější závodnice. Před závodem jsem se snažila uděla maximum pro udržení a zakonzervování co nejvíce tepla. Dokonce jsem po druhé v životě závodila v rukavicích (poprvé při MS 2008 v kanadském Vancouveru). Jde však převážně o minimalizování škod, protože zima vám bude vždycky. Promrzlé nohy i ruce, problémy zapnout přilbu a nasadit běžecké boty, to nejsou podmínky pro výkony světové extratřídy. Již před závodem jsem tedy věděla, že pro mě budou dané podmínky velká výzva a nemohla jsem pomýšlet na nejvyšší příčky. Reálný odhad byl konec druhé desítky. 22. místo tak není daleko od očekávání a určitě ho nebudu oplakávat. Jsem ráda, že jsem byla schopná dokončit finálový závod se ctí a snad i bez zdravotních následků.
V konečném pořadí seriálu mistrovství světa jsem udržela 20. pozici. Ano, před sezónou jsem určitě mířila výše, ale po všech prodělaných problémech jsem nemohla očekávat zázraky. Ať nemoc na počátku přípravy, pozdější zažívací problémy v průběhu sezóny, ale i nešťastný pád v Hamburku mě donutily přehodnotit prioritu závodů a seriál mistrovství světa se dostal na druhou kolej. Ze závodů, které měly absolutní prioritu: SP Karlovy Vary, ME Kitzbuhel a ME sprint Dusseldorf jsem si přivezla 2., 4. a 3. místo. Dokázala jsem se na ně perfektně připravit a mohu být spokojená.
Moje sezóna však ještě nekončí. Po tomto závodě se “musím” ještě trochu ohřát v teple. Nejbližším závodem je SP ve španělské Huelvě.
Sp Karlovy Vary (2017-09-04)
2. místo
WTS Montreal (2017-08-10)
12. místo
Cestování bývá někdy opravdu “velká zábava”. Poté, co jsem na cestě do Edmontonu byla upgradována do bussines třídy, a “samou radostí” ji pozvracela, měla i cesta do Montrealu zase něco extra. Krátký, čtyř hodinnový, přelet nám nakonec zabral krásných 10h. Když jsem se probudila při přistání, zjistila jsem, že jsme kdesi v North Bay, protože naše letadlo nemohlo v Montrealu kvůli bouři dosahující stupně tornáda přistát. Litovala jsem všechny pasažéry, kteří se museli rozloučit se svým následujícím spojením.
Závod se ze začátku vyvíjel velice dobře. Po výborném začátku jsem na první bójce byla dokonce před Florou Duffy a Kirsten Kasper. Bohužel si to nenechaly líbit, takže jsem pěknou chvíli počítala pod hladinou andělíčky, než jsem mohla pokračovat dál. I přes tento incident jsem se až do konce plavecké části držela v první skupině. Ne příliš přesvědčivé první depo a úvodní kilometry cyklistiky mě však nechaly na pospas druhému balíku. Ztráta v druhém depu opět narostla do astronomických rozměrů. V běžecké části jsem podala velice dobrý výkon, ketrý v závěru stačil na 12. místo. Ztráta první skupiny mě samozřejmě mrzí. Jelikož jsem však vůbec nevěděla, zda se můj organizmus po všech peripetiích dokáže s olympijskými distancemi vypořádat, jsem s konečným umístěním spokojená. Posunula jsem se i v celkovém hodnocení celého seriálu WTS na průběžné 13. místo. Bohužel při neúčasti v následujícím závodě ve Stockholmu z důvodu startu na světovém poháru v Karlových Varech se dá před závěrečným finále v Rotterdamu čekat propad v žebříčku.
WTS Edmonton (2017-07-31)
18. místo
Zázrak se nestal a po čtyřech týdnech trvajících střevních obtíží (voda v Rýnu při ME v Düsseldorfu nebyla křišťálově průzračná) jsem opravdu v Edmontonu nebyla, jak se říká “on top of my game”. A to je vždy těžké se měřit s nejlepšími. V plavecké části jsem dobře odstartovala, ale na zpáteční cestě do depa jsem neměla sílu udržet se v první skupině. Dál už to byla ohraná písnička. V podstatě nikdo v druhém balíku nechtěl střídat a naše ztráta výrazně narůstala. Já jsem se cítila překvapivě dobře a odtáhla všech šest okruhů ve stoupání. Ve druhém balíku to ale není zas takové hrdinství :). V běžecké části jsem podala průměrný výkon, na 5km se toho moc seběhnout nedá. Mohla jsem být ráda pouze, že jsem udržela placenou pozici v první dvacítce.
WTS Hamburg (2017-07-16)
DNF
V Hamburgu so konaly doslova “letecké dny”. Ne však takové, jaké bych si představovala. Po velmi dobrém plavání jsem se ihned zařadila do hlavní skupiny stíhající tři uprchlice. V nejtechničtější pasáži, nájezdu z depa do třetího okruhu, přišel hromadný pád, kterému jsem se nevyhnula. Pod motorkou jedoucí s vedoucí trojicí se propadla dřevěná rampa zakrývajcící schodiště vedoucí z depa. Závodnice přede mnou si ve čtyřiceti členném balíku a zhruba čtyřiceti kilometrové rychlosti v hodině nově vzniklé překážky nevšimla a už to lítalo. Když jsem se po “saltu se třemi vruty” sebrala, zkontrolovala, že mám nohy i ruce, chtěla jsem v závodě pokračovat. Bohužel však mé kolo bylo nepojízdné (zlomený rám a přehazovačka). Jediným pozitivem tak pro mě bylo, že jsem vyvázla bez vážnějšího zranění. Sedřená záda i naraženiny se zahojí. Velké poděkování opět patří trenérovi Jiřímu Sedlovi, který mě poskládal dohromady a následně odvezl domů.
ME Düsseldorf sprint triatlon (2017-06-18)
3.místo
Netrvalo ani týden a už jsem stála znovu na startu evropského šampionátu. Tentokrát na tratích sprint triatlonu v německém Düsseldorfu (tj. polovičních distancích oproti klasickému olympijskému triatlonu). Tento závod byl důležitý převážně z toho důvodu, že ITU (mezinárodní triatlonová unie) bude v létě schvalovat, zda olympijský závod na Hrách v Tokiu v roce 2020 zůstane na olympijských tratích, nebo se přesune právě na tratě sprintu, které jsou atraktivnější pro média i diváky.
Při závodě jsem se pohybovala hned od začátku vpředu. Na kole vykrystalizovala cca. 20ti členná vedoucí skupina a bylo jasné, že se rozhodne v běžecké části. Až do poslední chvíle jsme byly čtyři na tři medaile. Závěrečný finiš byl velice technický, na posledních 200m nás čekaly dvě pravoúhlé zatáčky, na které jsem doplatila. Hned v první z nich jsem měla menší kolizi s divákem, který se vykláněl do trati pro co nejlepší záběr. Dost mě to rozhodilo z rytmu a minimálně stříbro jsem zde ztratila. Každopádně za medaili jsem ráda, protože mezi pódiem a č tvrtým místech, kterých už mám dost, je propastný rodíl. Závod byl velice vyrovnaný a dramatický až do posledních metrů, první čtyři závodnice dělily pouhé 3s. I to je důvod, proč se uvažuje o změně olympijského programu, přestože by tak triatlon ztratil svou krásu a výjimečnost ryze vytrvalostní disciplíny.
