4x Olympian
4x World Cup winner

Aktuality

Rozloučení se závodní kariérou (2022-10-12)

(2021-12-12)

Bláhově jsme se domnívali, že rok 2021 už bude zase normální. Covid stále úřaduje a závody se stále podobají spíše loterii. Budou? Nebudou? Bublina sem, bublina tam.
Po zimě, kdy jsem se dlouho prala se zraněním, se mi do nové sezóny podařilo vstoupit nad očekávání 11. místem v Jokohamě, přičemž mě od první desítky dělilo pouhých 13s. Naladěna dobrým výslekem jsem se poté zúčastnila závodů, které jsem zpočátku vůbec neplánovala, ale které tak nějak v kalendáři zbyly. V kombinaci s vakcinací to nebylo dobré rozhodnutí, což se v samotných závodech projevilo.
Pak přišla akce největší. Olympijské hry. Tokio. S pravými Hrami měly bohužel jen pramálo společného. Jakoby nestačilo, že byl mužský závod odstartován, když před polovinou startovního mola stála televizní loď a celý start se musel opakovat. Ženský závod byl den na to odstartován těsně poté, co kulminoval tajfun. Ostatní sporty své starty odkládaly a odsouvaly. Nepochopitelné rozhodnutí, které pohřbilo naděje mnoha závodnic včetně mě. Smutná prezentace našeho krásného sportu.
Vtipně glosoval na svých webových stránkách olympijské dění můj reprezentační kolega Jan Volár. S dovolením si vypůjčím krátký úryvek jeho trefné básně:

Větší myšlenka se za olympiádou má skrývat,
v Tokiu ani Japonci se nemohli přijít dívat.
Takhle jistě si to nepředstavovali,
když k uspořádání her je vybrali.
Olympiáda má býti o spojení těla a ducha,
teď stala se z toho jen sportovní muka.
Japoncům však ke cti že olympiádu uspořádali,
ačkoliv velkolepější plány s hrami spřádali.

Já bych tomu dodala snad jen:

Každý den jsme se testovali,
abychom si v tajfunu zaplavali.
Ze závodu stala se kluzká loterie,
v níž vítězem každý přeživší je.

Ve zbytku sezóny jsem si uhnala ledvinovou infekci, přišla o start na SP v Karlových Varech a připsala na své konto další umístění v Top 10 na ME. Sice byl trochu zázrak, že jsem se byla schopná krátce po prodělané nemoci postavit na start. Vzhledem k vývoji závodu mám však spíše hořké vzpomínky, neboť medaile visela nadosah. Nesportovní chování některých závodnic v plavecké části je již tradiční součástí našeho sportu a člověk se s ní musí umět vypořádát. Mně tentokrát bohužel 10s chybělo.

Rok ve víru celosvětové pandemie (2020-11-17)

V březnu, kdy jsem za sebou měla nejlepší zimní přípravu snad za celou kariéru, bez zranění či nemoci, došlo po propuknutí pandemie covid-19 k odložení olympijských her. Závodu, na který jsem se nejen já poslední čtyři pečlivě připravovala, který měl být vrcholem mé kariéry. Rozhodnutí o odložení Her bylo bezpochyby správné. Vždyť v tu chvíli se zastavil doslova celý svět. Nejskloňovanějšími slovy se stal virus, rouška a lockdown. Já jsem se po vypuknutí pandemie musela složitě vracet z uzavřených Spojených států amerických a skončila na čtrnáct dní v karánteně, kde mi věrnou společnost dělal cyklistický trenažér. Nikdo v tu chvíli nevěděl, co bude, v jakém časovém horizontu by mohlo dojít ke zlepšení celkové situace, natož kdy dojde k znovurestartování soutěží. Přesto se každý dle svého nejlepšího svědomí a dostupných podmínek připravoval na návrat do závodů. Ani jako profesionální sportovci jsme se nemohli dlouho řádně připravovat. Bazény zůstaly na dlouho uzavřené. Naštěstí běhat a na kolo se dalo, pokud jste nepřekročili hranice svého okresu :).
Když se v létě začal svět vracet do normálu, konaly se i první závody. Deset dní před plánovaným WTS v Hamburku nám bylo oznámeno, že se ze závodu stává jednodenní mistrovství světa. Jasně, ještě nám to mohli říci den dopředu :). Kdekdo se oháněl rovnými podmínkami pro všechny, ale to, že spousta států měla stále uzavřené hranice bez možnosti vycestování, v tu chvíli nikoho nezajímalo. Hlavní bylo jediné, kvůli sponzorským povinnostem závod za každou cenu uspořádat. Došlo ke změně lokality z atraktivního centra města za dvoumetrové neprůhledné ploty zamezující vstup veřejnosti do odlehlého parku. Závod se konal za přísných hygienických opatření. Jelikož byl také přesunut z červencového termínu na září, provázela ho nepřízeň počasí a poměrně chladné teploty. Moje ‘'oblíbené počasí’’:). V posledním kilometru jsem naprosto vytuhla a z Top 20 se propadla na konečné 29. místo. Byl to jeden z mých ‘'nejdelších''kilometrů v životě a samotný závěr závodu byl pro mě i přes poměrně příznivý průběh velice frustrující. Největším zážitkem tohoto roku se tak pro mě stala účast na Mistrovství světa v půlmaratonu v polské Gdyni, kterou jsme si vybojovala na základě 2. místa na MČR a v soutěži týmů, protože čtyři české závodnice dokázaly zaběhnout čas pod 1h15min. Bylo to pro mě oživení po ‘'sezóně nesezóně’’. Závod bez stresu a tlaku na umístění, možnost zažít něco jiného a porovnat MS v jiném sportu. Pro umístění mezi světovou špičkou, kde v samotném závodě padnul nový světový rekord, jsem si nejela. Vytvořila jsem si však nový osobní rekord, který upevnil mou pozici mezi historicky nejúspěšnjší osmičkou českých běžkyň na této trati, a pomohl k 11. místu v soutěži týmů.