Aktuality
WTS Cozumal Grand Final (2016-09-18)
6. místo
Hry XXXI. olympiády Rio de Janeiro (2016-09-01)
Tak jako brazilský karneval, výřily mi v hlavně v poslední době tisíce myšlenek. Pokusím se vám je alespoň trochu přiblížit.
Dvě hodiny dřiny a čtyřletý cíl je pryč. Sto dvacet minut, do kterých jste investovali mnohonásobně více. Čas, který jste do přípravy vložili, se vyčíslit nedá. 55 žen, 3 medaile a na konci mnoho zklamaných tváří, tako jako i ta moje.
Cesta na mé třetí olympijské hry začala už dávno. V podstatě na začátku roku 2013, kdy jsem dostala nabídku připravovat se v prestižní zahraniční tréninkové skupině. Za tu dobu jsem dosáhla na některé ze svých největších úspěchů. Více si však cením toho, že se mně podařilo vyhnout se veškerým vážným zraněním a výsledky jsem celkově více stabilizovala. Oprávněně jsem tak myslela na vylepšení svého londýnského výsledku (15. místo OH Londýn 2012).
Možná už střípky událostí před samotným závodem napovídaly, že mi letos hvězdy nejsou úplně nakloněny. Velice dlouhou dobu jsem musela žít v nejistotě, zda se olympiády bude moci zúčastnit můj osobní trenér J.Seidl. Nakonec vše dobře dopadlo, jak píšu v přechozím blogu, ale psychicky mi celá kauza během připravy vůbec nepomáhala. Do Ria jsem také jako jediná ze skupiny 6 lidí odcestovala bez neoprénu. (Při OH platí velice specifická kritéria pro sponzory a každá firma, proto musela přizpůsobit své výrobky). Firma Roka nám do Španělska zaslala zcela nové neoprény. Všem byly doručeny, ale můj se zalíbil celníkům, tak si ho tam nechali. Nezbývalo, než se modlit, aby teplota vody neklesla pod 20C. (To se naštěstí také nestalo, teplota vody se udržela na 20,9C). I vybalení prasklého rámu kola se rychle vyřešilo. J. Seidl myslel opravdu na všechno. Přivezl mi nejen celou nafasovanou olympijskou výbavu, ale i zbrusu nový rám (jen tak pro jistotu). Nebýt jeho prozřetelnosti, bylo by v Riu velice obtížné toto vyřešit. Veškeré menší i větší nepříjemnosti jsem před závodem hodila za hlavu, abych šla na start v co nejlepší náladě.
A tak plynuly dny do závodu dále. Jelikož se náš závod konal na slavné pláži Copacabana, vzdálené cca. 40km od olympijské vesnice, byly předzávodní dny velice hektické, když jsme dojížděli na cyklistické tréninky přímo na trať závodu. Chtěla bych ještě jednou moc poděkovat ČOV, že mi umožnil azyl v apartmánu v dějišti závodu a po čtvrtečním briefingu jsem si konečně mohla před závodem vydechnout.
Startovní čísla se pro olympijský závod losují dle národů, aby byli vždy závodníci/ce z jedné země společně. Mně připadlo číslo 25, které mi v depu nedávalo moc výhodnou pozici téměř na konci modrého koberce. Startovní čísla na mole jsme si vybíraly samy podle olympijského rakningu. I tento proces má však na OH svá specifika. Oproti normálním závodům ITU, kdy si vybíráte svou pozici při nástupu na startovní molo, jsme si pozice vybíraly již ve čtvrtek při briefingu, přičemž TOP 10 si vybírá na slepo a jejich jména jsou odhalena až úplně na konec. Já jsem si vybírala jako 11. Přede mnou vlevo devět slepých polí a jedno osamělé vpravo. Jelikož mám ráda krajní pozice, bez velkého váhání jsem zvolila startovní místo č.2, tedy druhé zprava. Po odkrytí nejlepších závodnic jsem zjistila, že vedle mě bude na startu Vicky Holland, pozdější bronzová medailistka a velice dobrá plavkyně, takže jsem byla spokojená.
Startovní výstřel. Copacabana. Bělostný písek, azurová voda a vlny tak akorát. Přes první klopýtám a plavecké brýle se mi plní vodou. 1500m je dlouhá vzdálenost, abych ji absolvovala po slepu, takže zastavuji a vylévám vodu z brýlí. Několik velmi rychlých temp, pokračuju dál přímo v nohách V. Holland. Katastrofa zažehnána. Necítím se nějak extra, ale pohodlně se usazuji v balíku. Absolutní přehled mně však chybí, trochu vody mi v brýlích přeci jen zůstalo. Překvapivě klidná situace okolo první sady bójí, ne už tak okolo druhé. Klasická mela, pěstě, ztrácím plaveckou čepici, bohužel i cennou pozici v hlavním poli. Po 20ti minutách je plavecké martyrium u konce. (V té chvíli jsem ještě netušila, že to vlastně byla nejlepší část závodu). Z vody vylézám se ztrátou 20s na nejlepší plavkyni Carol Routier. Jelikož mi je Carol schopná dávat při tréninku i 5s na 100m, je to super výkon. Ale ouha, i když je ztráta minimální jsem až na samém konci hada vedoucích závodnic mířících do depa. Skáču na kolo a “pláču”. Vedoucí skupina se zformovala neuvěřitelně rychle. Vpředu nechyběl nikdo z favoritek a nikdo nezaváhal. Potřebovala jsem být o 5s rychlejší. I to je hranice mezi úspěchem a propadlištěm dějin. Pravý závod se v té chvíli začal odehrávat beze mě. Dávám si první okruh sólo, než mě dojede druhá skupina. Postupně sjíždíme několik odpadlic z prvního balíku, ale naše ztráta neustále narůstá. Přestože podáváte maximální fyzický výkon, v této chvíli vás přemůže únava psychická. Závod už nejde zvrátit, už můžete bojovat pouze o třetí desítku. A to v žádném případě nebyl výsledek, za kterým jsem do Ria jela. Bylo těžké se s tím smířit a bojovat ještě dalších 10km na běhu. Běžecký výkon byl v mém podání spíše průměrný, ale snažila jsem se předtím dost pracovat na kole a kromě Ashleigh Gentle mě z mé skupiny porazily závodnice, které se v cyklsitické části šetřily v balíku, takže jsem s tím nemohla nic víc dělat. Mé třetí olympijské hry a 27. místo. Výsledek, který si za rámeček nedám.
Celý závod překvapil mnoho expertů. Čekalo se, zda někdo zaútočí na výsosnou pozici Gwen Jorgensen a pokusí se jí alespoň trochu znepříjemnit cestu za zlatem. To se však nestalo. Jediný výkon, který tak vyčnívá nad ostatní, je výkon obhájkyně zlata z Londýna N.Spirig, která byla nejdéle schopná sekundovat Gwen v běžecké části po extra výkonu na kole a na své možnosti hlavně ve vodě. Spirig byla také ta, kdo “zhatil můj plán B: hop on the Spirig train to catch the front group” :).
Co ještě říci k Olympiádě v Riu? První olympiádě na území Jižní Ameriky? Organizátoři obstáli se ctí, nepřekročili však svůj stín. Drobné nedostatky byly a tolik diskutované jídlo v olympijské jídelně opravdu nestálo za moc a to nejsem extra vybíravá. Oproti Londýnu to byl obrovský krok zpátky. Chyběla hlavně bezprostřední atmosféra ryzího sportovního nadšení, divácká kulisa a zapálení, protože lidé v Brazílii mají úplně jiné starosti všedního dne.
Olympijská glosa (2016-08-15)
Jsem ráda, že bylo spravedlnosti učiněno za dost a na OH do Ria se mnou odcestuje můj osobní trenér Jiří Seidl, přestože Česká triatlonová asociace (ČTA) do poslední chvíle dělala vše pro to, aby se tak nestalo. Jsem nucena tuto událost zmínit, protože přesně vystihuje obraz současné triatlonová scény v ČR.
Tímto bych také ráda poděkovala Olympijskému výboru ČR a hlavně šéfovi mise na OH Martinu Doktorovi, že vyslyšel mou prosbu. Jako bývalý velice úspěšný reprezentant rozumí, jak moc je důležité mít po boku osobu, které můžete bezmezně důvěřovat a která pro vás udělá vše potřebné.
Pan Jiří Seidl mě “objevil” na jednom místním triatlonovém závodě v roce 2001. Roku 2002 jsem pod jeho vedením vstoupila do juniorské reprezentace ČR, kde jsem postupně přes kategorii do 23 let přešla do kategorie dospělé, v níž reprezenutji ČR dosud. Po úspěšném ukončení magisterského studia na PřF UK jsem se v roce 2009 díky vzájemné dohodě poprvé “vydala do světa”. I přes veškeré úspěchy, které jsem do té doby na poli triatlonu nasbírala, J. Seidl nebyl z těch ješitných lidí, který by bránil mému výkonnostnímu růstu tím, že by mě nesmyslně držel v ČR, zatímco by nám za hranicemi ujížděl vlak. V současné době trénuji v mezinárodní skupině pod vedením kanadského trénera J.Filliola. Hlavním důvodem je, že v ČR není možno takto kvalitní podmínky pro přípravu vytvořit. Trénuji s řadou medailistů z veškerých světových i evropských akcí. Každý den v takové společnosti je novou výzvou v osobním růstu. J.Seidl je s J.Filliolem v úzkém kontaktu. Je obeznámen s tréninky a tréninkovými ukazateli a v době, kdy trénuji sama v ČR jsem pod jeho dohledem. Na náklady našeho společného zaměstnavatele CSMV a z velké části taká na náklady mé vlastní se J.Seidl letos zúčastnil všech závodů WTS vyjma WTS Gold Gold Coast. Jeho přítomnost považuji za bezpodmínečnou pro to, abych se mohla koncentrovat pouze na závod a na podání co nejlepšího výkonu. Jeho účast není pouze o tom, aby někde stál se stopkami. Pomáhá mi rovněž jako mechanik, se zavazadly, logistikou a dalšími věcmi. Oproti tomu reprezentační trenér J.Řehula se letos ani neobtěžoval žádné reprezentační akce zúčastnit. V uplynulých dvou letech mě také vyřadil z veškeré emailové konverzace a nezaslal ani informace pro účastniky ME či MS, které obdrželi všichni ostatní závodníci. Proto už samotný návrh ČTA, že se mnou do Ria odcestuje reprezentační trenér J.Řehula, mi přišel velice bizarní. Ano, situace by byla jiná, kdyby se kvalifikovalo více závodníků z ČR. Je mi jasné, že kapacity doprovodu jsou omezené a každý v dějišti her nemůže mít vlastního trenéra. Tato situace by se musela řešit jinak. Vzhledem k tomu, že jsem se však do Ria kvalifikovala jediná, šlo jen o další znepříjemnění cesty a startu na OH ze strany ČTA. To, že se nikdo jiný na OH nekvalifikoval, je v první řadě rovněž chyba ČTA, ale to by vydalo na další samostatnou kapitolu mého vyprávění.
Děkuji Jiří!
WTS Hamburg (2016-07-16)
16. místo
Dnešní vyprávění začnu trochu ze široka. 12. července byla na slavnostním plénu oficálně schválena nominace ČR pro Olympijské hry v Rio de Janieru. Jsem ráda, že se mé jméno vyskytlo spolu s dalšími 105 závodníky na soupisce pro Rio a má nominace na Hry byla oficiálně potvrzena.V rámci kuriozit výpravy se v médiích vyskytlo, že jsem druhá nejlehčí účastnice výpravy po maratonkyni Evě Vrabcové Nývltové. Týden po Stockholmu bych již byla Evě asi větší konkurencí :).
Uplynulých 14 dní nebylo vůbec jednoduchých. Mé zdravotní obtíže přetrvávaly celý následující týden po závodě. Nebyla jsem schopna absolvovat tréninky, protože jsem dlouho nemohla přijímat kvalitní stravu a neměla tak potřebnou energii. Dokonce jsem v jednu chvíli zvažovala zrušit cestu do Hamburku. Závodní srdce však nakonec opět zvítězilo. Bitva o body je totiž neúprosná a velice by mě na konci roku mrzelo, kdybych právě kvůli absenci v tomto závodě vypadla z elitní desítky.
závodní “drive” jsem přeci jen postrádala. Rozdíl mezi Stockholmem a Hamburkem byl obrovský. Před Stockholmem mně již ve čtvrtek “cukaly nohy” a nejraději bych již byla na trati. Oproti tomu v sobotu ráno jsem se v Hamburku probudila s pocitem, že bych nejraději celý den strávila v posteli. Bojovat proti světové špičce, když není člověk 100% fit, není nikdy jednoduché.
Plavecká část je v Hamburku specifická. Start a cíl nejsou na stejném místě, proto je první bójka zhruba o 100m blíže než obvykle. To s sebou přináší nadstandardní boxerskou vložku. Ta byla dnes hodně agresivní. I přes to jsem z vody vylézala na solidní pozici. Excelentním depem jsem se posunula ještě vpřed a na kolo skákala po boku hlavní favoritky Gwen Jorgensen. Bohužel i to bylo o cca. 5-10s pozdě. Marně jsme se snažily dojet vedoucí sedmi člennou skupinu. Naopak v následujícím okuhu nás pohltil obrovský balík, který čítal téměř veškeré startovní pole. Rychle jsem vyklidila pozice a stala se pasažérem, protože už na kole jsem cítila, že to dnes není ono. Na úzké technické trati bylo takové množtví lidí poměrně nebezpečné, zcela dezorganizované a ztráta na čelo rychle narůstala až na téměř cleou minutu. Když jsme se konečně dostaly na běh, oddychla jsem si, že jsem se vyhnula všem kolizím. Prvních cca. 500m jsem musela téměř vysprintovat, abych se dostala na čelo naší stíhací skupiny. Pak už to nepřestalo bolet :). Žádná lehkost z běhu, prostě zase jen běh na morál. Konečné 16. místo není zdaleka můj nejlepší výsledek, ale ani né ten nejhorší. Po uplynulých dvou týdnech ho musím přijmout s pokorou. Bojovala jsem až do cíle a v závodě, kdy bylo 20 závodnic naskládaných v cíli v jedné minutě, to mohlo dopadnout i mnohem hůř. V tomhle je sprint neúprosný.
WTS Stockholm (2016-07-03)
9. místo
Ani jsem netušila, že po tolika letech na závodním okruhu mě během pár měsíců může potkat tolik nových zážitků. Jelikož jsou veškeré mé reportáže velice upřímné, nebudu ani v této skrývat nemilosrdnou realitu. Následující řádky proto nedoporučuji číst slabším povahám, ani jako oddechové čtení před obědem nebo ke kafíčku.
Vrcholový sport, to není jen bouchání šampaňského na stupních vítězů, vrcholový sport je velice krutý a nemá slitování.
Po ME v Lisabonu jsem konečně doléčila veškeré potíže se zády a před odletem na trénikový kemp jsem tak byla plně připravená na těžký trénink v horách. Po necelých třech týdnech v nadmořské výšce jsem se cítila velice dobře a do Stockholmu se těšila. Boj o TOP 10 byl opět tu.
Zhruba 15 minut před startem, když jsme již byly připraveny k nástupu na ponton, jsem se dostala do prekérní situace, kdy jsem ucítila nutkavý pocit požít toaletu. Bohužel, když máte na sobě neoprén a závodní dres není to úplně lehce proveditelné. V dané chvíli s tím již nešlo nic dělat, tak jsem si říkala, že to v zápalu boje přejde, jako již tolikrát, kdy to byla pouze otázka nervozity. Start jsem neměla idální, voda byla robouřená, takže jsem se v balíku vůbec neorientovala. Při přeběhu do druhého kola se však vedle mne objevila taková jména jako Vicky Holland a Helen Jenkins, takže jsem se uklidnila, že zas tak špatně neplavu. První depo jsem zvládla opět excelentně a vyjížděla na čele naší stíhací skupiny. Vpředu hned od úvodních metrů nasadila vražedné tempo pozdější vítězka Flora Duffy. Za ní byla trojice skvělých plavkyň, které jsme však brzo dojely. Po dlouhé době se mi jelo na kole výborně, technická trať mně seděla. Druhé depo opět na jedničku a na běhu jsem se pohodlně usadila ve vedoucí skupině. Pohodlí bohužel netrvalo moc dlouho. Již na druhém kilometru začala má střeva pracovat na plné obrátky a nastolila jsem “běh se zátěží”. V tomto stavu jsem nebyla schopná akceptovat tempo vedoucí skupiny. Za celou kariéru se mi nic podobného nestalo. Na tréninku si člověk zastaví, odlehčí a směle pokračuje dál. Co ale dělat v závodě, který se odehrává v jedné z největších evropských metropolí a kde na trati ohraničené bariérami není úniku? Pohltil mě pocit naprostého zoufalství. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, takže mi nezbývalo než běžet dál :). Upřímně se přiznám, že pokud bych neběžela v první skupině, ze závodu bych ihned odstoupila. Největší boj tak opět začal sama se sebou. Se svým tělem, ale i se svou myslí. Cítila jsem se hrozně nejen fyzicky, ale také jsem byla hrozně zahanbená. Dlouho jsem běžela osamoceně na sedmém místě. V posledním okruhu mě doběhly dvě soupeřky, kterým jsem bohužel podlehla ve finiši. Skončila jsem v TOP 10, ale dobře věděla, že v ideálním případě jsem měla mnohem navíc, takže výsledné pocity byly dosti smíšené.
Po doběhu mé problémy bohužel ještě neskončily a já prožila jednu z nejhorších nocí v životě. Ještě, že se mnou i tentokrát byl můj trenér Jiří Seidl a ochotně ještě ve 22:30 obíhal Stockholm a hledal non stop lékárnu. Když jsem následujích 24h nemohla nic pozřít a vylučovala již pouze krev, znervóznělo to už i mě samotnou. Příznaky ukazují nejpravděpodobněji na otravu jídlem. Kvalita vody také nebyla valné úrovně, ale penne all pollo si příště před závodem asi také už nedám.
ETU European Championships Lisbon (2016-05-29)
4. místo
Po roce si opět vezu brambory z mistrovství Evropy. Stejný výsledek, průběh závodu byl však úplně jiný než v loňském roce.
V první řadě patří obrovský dík mému trenérovi J. Seidlovi, který se postaral o bezproblémový závod. Cestou na start jsem píchla přední kolo. Díky trenérově práci a připravenosti jsem se nemusela vůbec o nic starat a mohla dokončit rozcvičení přesně podle plánu, zatímco on se postaral nápravu kola.
Od začátku jsem se pohybovala na čele závodu. Z vody jsem lezla na pátém místě se ztrátou 8s na vedoucí výbornou plavkyni a cyklistku Lucy Hall. Z prvního depa jsem již vyjížděl druhá, ale Lucy si hlídala svou pozici na čele. Za ní se brzo zformovala skupina, kde hrály prim další britské závodnice. Za celou svou kariéru, a že není zrovna krátká, jsem neviděla tak excelentně týmově odjetý závod. Britky si s námi hrály jako kočka s myší, svou nejlepší běžkyni nechaly dojet vedoucí Lucy a nám prakticky znemožnily jakoukoli smysluplnou spolupráci. Hlavně v druhé části začala naše ztráta hodně narůsta, což mělo za následek, že jsme byly v předposledním okruhu sjety skupinou slabých plavkyň, ale o to lepších běžkyň. Já jsem z druhého depa opět vyrazila na čele. Brzo jsem utvořila tříčlennou skupinku s budoucími medailistkami Yelistratovou a Kovacs a jaly jsme se stíhat uprchlé Britky. Náskok z cyklistické části se ukázal klíčový pro vítěznou Indii Lee a bylo jasné, že jedna z naší stíhací skupinky zůstane bez medaile. Jak píšu o pár řádků výše, Černý Petr zbyl tentokrát na mě. Na posledním kilometru jsem již nebyla schopná zachytit nástup Maďarky a doběhla jsem na čtvrtém místě.
Nyní mě čeká krátká závodní odmlka, abych dohnala tréninkové manko z uplynulých dvou měsíců. Kvůli ME jsem bohužel musela vynechat závody světové série WTS Yokohama a WTS Leeds, takže se budu ze své výchozí 4. příčky (po WTS Cape Town) propadat světovým žebříčkem. Škoda, že se ME nekonalo v lepším termínu, neboť jsem kvůli němu ztratila důležité tréninkové období pro OH a zároveň důležité body v seriálu mistrovství světa, který má přeci jen mnohem větší váhu než kontinentální mistrovství.
SP Cagliari (2016-05-08)
6. místo
WTS Cape Town (2016-04-26)
15. místo
Po zhruba deseti dnech v ČR jsem se těšila do Afriky především na jednu věc. A tou bylo slunce.
A taky teplo. Krátký pobyt doma nebyl z hlediska přípravy vůbec ideální. Po příletu do Kapského města jsem byla nemile překvapena, že závodní trať zkrápí déšť a dominanta města Stolová hora se ukývá v hustých mracích. Naštěstí do závodu zbývaly tři dny a na samotný závod se nám vyčasilo. Plavání bylo oproti původním dvěma ročníkům přesunuto více do přístavu a teplota vody o téměř 3C teplejší, což bylo milé zjištění. Nicméně raději jsem se rozhodla nehrát si na hrdinku a rozplavání vynechala. 15C je 15C a rudé tváře soupeřek mě ujistily, že jsem udělala dobře. Na sluníčku jsem se po půl hodině v neoprénu zahřála až až :). Plavecká část se mi povedla excelentně. Dobře jsem odstartovala, vyhnula se všem bitkám a k překvapení včech, kteří o triatlonu něco vědí, jsem vylézala na 4.místě. Bohužel, jak už to bývá, když se mně povede plavání, sjelo se v cyklistické části v podstatě celé startovní pole a přišla běžecká “jatka”. Z depa jsem vybíhala na třetím místě a usadila se ve vedoucí šestici. Tím však pozitivum dnešního závodu skončílo. Na běhu jsem neměla vůbec svůj den a závěrečných 5km jsem si protrpěla. Propadala jsem se startovním polem až na konečné 15.místo. I když jsem samozřejmě zklamaná, že jsem neudržela pozici minimálně v TOP 10, musím celkově hodnotit celý závod pozitivně. Průběžné 4. místo v hodnocení WTS je spíš z říše snů a nepředpokládám, že by se mi ho podařilo do konce roku udržet.
WTS Gold Coast (2016-04-11)
8. místo
Tréninkové podmínky v Austrálii byly téměř ideální a za uplynulý měsíc v Noose jsem zvládla pořádný kus práce, takže jsem do závodu na Gold Coastu mohla jít s klidným svědomím. Plavání proběhlo bez výraznějších problémů a já opouštěla vodu na konci prvního balíku. Jakmile jsme skočily na kolo, začalo peklo. Technická trať nedovolila na chvíli polevit a tempo bylo od začátku vysoké. “Vlála” jsem na konci první skupiny jako na gumě, až jsem dovlála :). Z první skupiny jsem odpadla a byla na sebe hodně naštvaná. Obkroužila jsem si kolečko (8km) sama, než mě dojela další skupina. Moje motivace a nálada byla rázem na bodu mrazu.V poklidu jsem tedy absolvovala zbytek cyklistické části a o nějakém super výsledku už vůbec neuvažovala. Běželo se mně překvapivě dobře a lehce a postupně jsem se prokousávala startovním polem neustále dopředu. V samotném finiši jsem ještě dokázala urvat jednu příčku a skončila osmá. Každé umístění v TOP 10 se počítá a já musím být spokojená, přestože se závod ve všech ohledech nevyvíjel zcela podle mých představ. Nakonec není důležité,
jak jsem se na tu příčku dostala, ale že jsem se tam vůbec dostala :).
Posun na průběžné 7. místo v celkovém hodnocení světové série WTS je příjemný bous.
SP Mooloolaba (2016-03-13)
17. místo
Rány z Abu Dhabi se ještě nestihly ani zahojit a už jsem stála znovu na startovní čáře. Tentokrát u protinožců v Mooloolabě. Ikonický závod s dlouholetou tradicí je triatlonem v ryzí podobě. Letos jsme si “beach start” užily dosyta. Kely Slater by byl za takové vlny rád.
Můj start byl opravdu žalostný. Ještě než jsme smočily nohy v oceánu, zaujala jsem pozici v druhé řadě. První vlna. Klopýtám a poroučím se k zemi. Pokouším se o několik delfínových skoků. Kouknu doprava. Nic. Kouknu doleva. Nic. Asi budu muset trochu zabrat. Vůbec se pro jednou nemlátím, protože celé startovní pole je přede mnou. Ona to zas taková výhoda nebude. Naštěstí je teď moje plavecká forma solidní a brzy si buduju pozici v hlavním poli.
Plavání definitivně rozhodlo dnešní závod. První skupině, která měla cca. 10s náskok, se podařilo chytit perfektní vlnu a najednou z toho bylo přes 30s. Kolo proběhlo v poklidu, do stíhání uprchlic se tradičně nikdo nehnal a naše ztráta ještě narostla. Podium z toho tentokrát nebude. Uvidíme, co se dá dělat s TOP 10. Balík byl opět velice nervózní a já odpočítávala okruhy bez karambolu. Vystřelila jsem první z depa, dostala se do dobrého rytmu a brzy se schovala v čelní skupince rychlých běžkyň ze svého balíku. První občerstvovačka. Osudný moment. Ležím na zemi. Přes mě běží téméř celá skupina. Má motivace klesá k bodu mrazu. Po závodě se mi omlouvá mladá Estonka, že mi podtrhla nohu. Málo platné. Po pádu se běžecká trať mírně zvedala do kopce a bylo pro mě velmi obtížné dostat se zpět do tempa a také jsem ztratila kontakt s čelem. Už je tu zase, jen boj s vlastním já. Se 17. místem nejsem rozhodně spokojená.
Již tento týden jsem se zabydlela o něco severněji od Mooloolaby, v proslulém městě Noosa, které je mekkou místních triatlonistů. Zde strávím nadcházející měsíc přípravou na druhý závod seriálu WTS na "Zlatém pobřeží" Gold Coast.
