Úvodní stránka

• Facebook
• Twitter
• Instagram

Aktuality

Rok 2022 (2023-06-08)

Rozloučení se závodní kariérou (2022-10-12)

2021 (2021-12-12)

Bláhově jsme se domnívali, že rok 2021 už bude zase normální. Covid stále úřaduje a závody se stále podobají spíše loterii. Budou? Nebudou? Bublina sem, bublina tam.
Po zimě, kdy jsem se dlouho prala se zraněním, se mi do nové sezóny podařilo vstoupit nad očekávání 11. místem v Jokohamě, přičemž mě od první desítky dělilo pouhých 13s. Naladěna dobrým výslekem jsem se poté zúčastnila závodů, které jsem zpočátku vůbec neplánovala, ale které tak nějak v kalendáři zbyly. V kombinaci s vakcinací to nebylo dobré rozhodnutí, což se v samotných závodech projevilo.
Pak přišla akce největší. Olympijské hry. Tokio. S pravými Hrami měly bohužel jen pramálo společného. Jakoby nestačilo, že byl mužský závod odstartován, když před polovinou startovního mola stála televizní loď a celý start se musel opakovat. Ženský závod byl den na to odstartován těsně poté, co kulminoval tajfun. Ostatní sporty své starty odkládaly a odsouvaly. Nepochopitelné rozhodnutí, které pohřbilo naděje mnoha závodnic včetně mě. Smutná prezentace našeho krásného sportu.
Vtipně glosoval na svých webových stránkách olympijské dění můj reprezentační kolega Jan Volár. S dovolením si vypůjčím krátký úryvek jeho trefné básně: 

Větší myšlenka se za olympiádou má skrývat,
v Tokiu ani Japonci se nemohli přijít dívat.
Takhle jistě si to nepředstavovali,
když k uspořádání her je vybrali.
Olympiáda má býti o spojení těla a ducha,
teď stala se z toho jen sportovní muka.
Japoncům však ke cti že olympiádu uspořádali,
ačkoliv velkolepější plány s hrami spřádali.

Já bych tomu dodala snad jen:

Každý den jsme se testovali,
abychom si v tajfunu zaplavali.
Ze závodu stala se kluzká loterie,
v níž vítězem každý přeživší je.

Ve zbytku sezóny jsem si uhnala ledvinovou infekci, přišla o start na SP v Karlových Varech a připsala na své konto další umístění v Top 10 na ME. Sice byl trochu zázrak, že jsem se byla schopná krátce po prodělané nemoci postavit na start. Vzhledem k vývoji závodu mám však spíše hořké vzpomínky, neboť medaile visela nadosah. Nesportovní chování některých závodnic v plavecké části je již tradiční součástí našeho sportu a člověk se s ní musí umět vypořádát. Mně tentokrát bohužel 10s chybělo.  

Rok ve víru celosvětové pandemie (2020-11-17)

V březnu, kdy jsem za sebou měla nejlepší zimní přípravu snad za celou kariéru, bez zranění či nemoci, došlo po propuknutí pandemie covid-19 k odložení olympijských her. Závodu, na který jsem se nejen já poslední čtyři pečlivě připravovala, který měl být vrcholem mé kariéry. Rozhodnutí o odložení Her bylo bezpochyby správné. Vždyť v tu chvíli se zastavil doslova celý svět. Nejskloňovanějšími slovy se stal virus, rouška a lockdown. Já jsem se po vypuknutí pandemie musela složitě vracet z uzavřených Spojených států amerických a skončila na čtrnáct dní v karánteně, kde mi věrnou společnost dělal cyklistický trenažér. Nikdo v tu chvíli nevěděl, co bude, v jakém časovém horizontu by mohlo dojít ke zlepšení celkové situace, natož kdy dojde k znovurestartování soutěží. Přesto se každý dle svého nejlepšího svědomí a dostupných podmínek připravoval na návrat do závodů.  Ani jako profesionální sportovci jsme se nemohli dlouho řádně připravovat. Bazény zůstaly na dlouho uzavřené. Naštěstí běhat a na kolo se dalo, pokud jste nepřekročili hranice svého okresu :).
Když se v létě začal svět vracet do normálu, konaly se i první závody. Deset dní před plánovaným WTS v Hamburku nám bylo oznámeno, že se ze závodu stává jednodenní mistrovství světa. Jasně, ještě nám to mohli říci den dopředu :). Kdekdo se oháněl rovnými podmínkami pro všechny, ale to, že spousta států měla stále uzavřené hranice bez možnosti vycestování, v tu chvíli nikoho nezajímalo. Hlavní bylo jediné, kvůli sponzorským povinnostem závod za každou cenu uspořádat. Došlo ke změně lokality z atraktivního centra města za dvoumetrové neprůhledné ploty zamezující vstup veřejnosti do odlehlého parku. Závod se konal za přísných hygienických opatření. Jelikož byl také přesunut z červencového termínu na září, provázela ho nepřízeň počasí a poměrně chladné teploty. Moje ‘'oblíbené počasí’’:). V posledním kilometru jsem naprosto vytuhla a z Top 20 se propadla na konečné 29. místo. Byl to jeden z mých ‘'nejdelších''kilometrů v životě a samotný závěr závodu byl pro mě i přes poměrně příznivý průběh velice frustrující. Největším zážitkem tohoto roku se tak pro mě stala účast na Mistrovství světa v půlmaratonu v polské Gdyni, kterou jsme si vybojovala na základě 2. místa na MČR a v soutěži týmů, protože čtyři české závodnice dokázaly zaběhnout čas pod 1h15min. Bylo to pro mě oživení po ‘'sezóně nesezóně’’. Závod bez stresu a tlaku na umístění, možnost zažít něco jiného a porovnat MS v jiném sportu. Pro umístění mezi světovou špičkou, kde v samotném závodě padnul nový světový rekord, jsem si nejela. Vytvořila jsem si však nový osobní rekord, který upevnil mou pozici mezi historicky nejúspěšnjší osmičkou českých běžkyň na této trati, a pomohl k 11. místu v soutěži týmů.

2020 (2020-03-30)

Ze všeobecně známých důvodů se závodní sezóna 2020 prozatím odkládá!

PF 2020 (2020-01-01)

Královna českého triatlonu 2019 (2019-11-03)

MČR v silničním běhu na 10km Běchovice - Praha (2019-09-30)

1. místo

SP Weihai (2019-09-22)

4. místo

SP Karlovy Vary (2019-08-26)

1. místo

ME Weert (2019-05-31)

5. místo

WTS Yokohama (2019-05-20)

12. místo

 

WTS Bermuda (2019-04-28)

17. místo

 

WTS Abu Dhabi (2019-3-09)

15. místo

 

Sportovní diplomacie (2018-11-27)

Vzdělání pro mě mělo vždy velký význam. Nikdy bych nesportovala, aniž bych dokončila studium na vysoké škole. Pravda, v posledních letech, po dokončení magisterského titulu na PřF UK jsem v této oblasti trochu hibernovala. Minulý rok jsem si vše vynahradila a vrátila se do školních lavic. Bylo mi ctí absolvovat roční studijní program Sportovní diplomacie pod záštitou ČOV a VŠE. Studium mi rozšířilo obzory v mnoha oblastech, ať už šlo např. o marketing či právo. Jednou z podmínek dokončení studia byla i studijní cesta. Tímto bych ráda poděkovala Janě Janotové, že mi umožnila návštěvu EOC EU a Evropského parlamentu v Bruselu. Vyvrcholením celého roku byla objahoba semestrální práce. Bohužel jsem se kvůli účasti na závodech SP nemohla zúčastnit obhajoby s většinou svých kolegů. ČOV i VŠE mi celé studium vycházely vstříc a nakonec jsem i já spolu s posledními dvěma kolegy mohla studium úspěšně zakončit. Věřím, že nabité poznatky brzy zůročím i v praxi.

 

Královna českého triatlonu 2018 (2018-11-04)

 

SP Salinas (2018-10-24)

10. místo

Když už jsem absolvovala cestu za oceán, rozhodla jsem se SP v Sarasotě spojit se závodem SP
v Ekvádoru, který se konal hned následující týden. Oba dva závody pro mě byly v podstatě bonus. Momentálně si můžu užívat luxusu, netlačí mě žádný boj o body do olympijského žebříčku, ve kterém jsem se dostala až do první desítky.
Nakonec se to neukázalo, jako úplně dobrá volba. Samotné místo i organizace závodu na mě hned po příjezdu udělaly velice špatný dojem. I to přispělo ke špatné regeneraci. Celý týden jsem se cítila jak zpráskaný pes a do závodu se mi ani nechtělo, což je vždy velice špatné znamení. Ani teplo a sluníčko, na které jsem se těšila, nezavládlo. K tomu všemu jsem ještě místní stravu musela v předzávodní dny doplňovat o imodium.
Katastrofické plavání začalo už beach startem, kde jsem hned ztratila výhodnou pozici a dostala se do mlýna více než šedesáti holek. Tentokrát to zase nebylo ani o plavání, jako o přežití. Pozice z vody na konci startovního pole, to tu už dlouho nebylo. Trvalo nám poměrně dlouhou dobu, než jsme stáhly ztrátu na čelo závodu. V posledním okruhu jsem si vybudovala skvělou pozici pro nájezd do depa. Naneštěstí tomu bylo moc brzy a v posledním kilometru mě část startovního pole parádně zavřela. Hned na začátku běhu jsem se opět propracovala na čelo závodu. Přestože se neběželo nějak rychle, mé tělo dnes prostě nedokázalo dané tempo akceptovat a z vedoucí pětice jsem na začátku druhého okruhu odpadla. Po celý závod jsem se cítila, jako když na dálnici jedu na trojku a nemohla jsem přeřadit na vyšší rychlost. Chyběla energie i motivace. Poslední, co se mi chtělo, bylo opět sprintovat do cíle. V mém podání to tentokrát byla spíše parodie na sprint, kde jsem ztratila, co se na poslední chvíli dalo. ‘'You win some, you lose some.’'
Když to vezmu z lepší stránky, dostat se v den, kdy se cítíte totálně pod psa, z téměř beznadějné pozice na konci startovního pole po plavecké části do Top 10, to není zas tak špatný výsledek. Ale mám na lepší. Stačilo jen předvést normální výkon v běhu a mohlo to ještě jednou cinknout. I to je sport, tam není nikdy nic předem dané. A už vůbec nezáleží na tom, s jakým startovním číslem nastupujete. Každý na startovní čáře má stejnou šanci.
Teď je čas pořádně si oddechnout a dostat se zase zdravotně do pořádku. Sezóna byla opět velice dlouhá. Něco se povedlo, něco méně. Byl to zase nezapomenutelný rok.

 

SP Sarasota-Bradenton (2018-10-18)

3. místo

Na Floridě nás přivítal hurikán Michael. Jeho epicentrum bylo naštěstí poměrně daleko, bouřky a déšť s sebou však přinesl až sem. Přestože se počasí před závodem umoudřilo, kvalita vody nedosahovalo předepsaných norem a závod se místo sprint triatlonu odehrával na distancích hybridního sprint duatlonu. Hybridního z toho důvodu, že v duatlonu je první běh vždy delší. Tady však nahrazoval plaveckou část, proto nás na úvod čekaly pouze 2,5km. Na tak krátké vzdálenosti je prakticky nemožné, aby se startovní pole výrazně roztrhalo. Celý závod byl proto velice taktický. Nejdůležitější bylo si hlídat pozici. Jen opravdu vyjímečně jsem se ocitla mimo první pětku. Ještě do posledního kilometru nás vbíhalo dvanáct. Teprve zde se začalo opravdu závodit. Jsem moc ráda, že se mi v obrovsky vyrovnaném závodě podařilo v závěrečném sprintu urdžet medilovou pozici. První čtyři závodnice od sebe dělila pouhá vteřina.

  

SP Weihai (2018-09-23)

6. místo

Extrémě náročná trať v Číně opět nedovolovala žádné zaváhání, ani slabosti. Po týdnu na antibiotikách jsem vůbec nevěděla, co od sebe mohu očekávat a jen doufala, že závod nezhorší můj zdravotní stav. Plavecká část tentokrát startovní pole moc nerozdělila. Záhy se o to však postaralo hned první těžké stoupání. Na čele vykrystalizovala šesti členná skupina. Ta si výbornou spoluprací dovezla do druhého depa náskok přes dvě minuty. Druhým nejrychlejším během jsem se probojovala na 6. místo. Člověk chce vždycky víc. Na druhou stranu jsem však velice ráda, že ucho přežilo závodní zátěž bez dalších komplikací.

 

WTS Gold Coast Grand Final (2018-09-17)

26. místo

Popravdě, pro prasklý ušní bubínek a antibiotika jsem přes půl světa neletěla. Silný vítr, který závod provázel, udělal z plavecké části boj o přežití. Člověk se ve velkých vlnách nemohl vůbec orientovat. V druhém plaveckém okruhu jsem dostala ránu přímo přes pravé ucho. Ihned mě v něm začalo zvonit a rozbolela mě hlava. Při náskoku na kolo jsem měla problémy s rovnováhou a v rozhodujícím momentu jsem kvůli tomu nebyla schopná vybojovat pozici v první skupině. Prvotní obtíže se během závodu zlepšily, nicméně samotný závod se už odehrával úplně jinde. Solidním během jsem se posunula na konečné 26. místo, které bylo daleko za očekáváním a bohužel nestačilo ani na udržení TOP 20 v celkovém pořadí seriálu WTS. Jediným pozitivem bylo, že jsem na závodě nebyla sama a trenér Jiří Seidl se mnou kromě veškeré přípravy strávil následně i dlouhé čekání na místní pohotovosti.

SP Karlovy Vary (2018-09-03)

1. místo

ME Glasgow (2018-08-11)

6. místo

Upřímně řečeno se mi vůbec do letošního mistrovství Evropy nechtělo. Týden po Edmontonu byl hrozný a ještě v neděli jsem váhala, zda mám do Skotska vůbec cestovat. Můj zdravotní stav měl do idálu hodně daleko. Opět se ale prokázala má bojovná duše a nasedla jsem do letadla. Nakonec se i na mě usmálo štěstí, když po dvou sychravých dnech vysvitlo v den závodu sluníčko. Z vody jsem vylézala v silné čelní skupině za dvojicí odskočených soupeřek. Bohužel i zde poznamenal úvodní cyklistické kilometry pád, který měl, troufám si říct, rozhodující vliv na celý zbytek závodu. Na zemi skončila řada spolu favoritek, odpoutala se Nicola Spirig a stíhací skupina ztratila hnací motor. Spirig se sólo jizdou připojila k vedoucí dvojici, vytvořily si obrovský náskok a bylo téměř jasné, že si rozdělí všechny medaile. Naše skupina na těžké kopcovité trati vůbec nespolupracovala, takže nás ještě dojela skupina následující. Od začátku jsem běžela ve třičlenné skupince bojující o 4.-6. místo.  Byla jsem ráda, že jsem si běžeckou část předem neprohlédla. Mohla bych z ní mít divoké sny :). Nebyla to žádná klasická placka, na jaké jsme běžně zvyklé. V posledním okruhu se v kopci odpoutala Němka a bylo jasné, že po třetí v řadě budu na evropském šampionátu spurtovat s Belgičankou Claire Michel. Na sprint jsem si věřila. Bohužel jsem v úplném závěru dostala křeč do levého stehna a musela se spokojit s 6. místem. Za daných okolností to byl velmi slušný výsledek. Veliký dík patří trenérovi Jiřímu Seidlovi. Bez jeho pomoci bych se na start vůbec nemohla postavit.

WTS Edmonton (2018-07-30)

24. místo

Zdraví je ošemetná věc. Po Hamburku jsem byla plná síly a motivace do další práce a těšila se na kopcovitou trať v Edmontonu. Dlouhá cesta si naneštěstí vybrala svou daň. Dva dny mně nepřetržitě teklo z nosu. Myslela jsem si, že bude do závodu vše v pořádku, ale mýlila jsem se. Už na plavání jsem cítila, že to není ono. V druhé polovině jsem už byla hodně kyselá. Vylézala jsem z vody sice v hlavním poli, ale první balík mi bohužel zase frnknul před nosem. Když se mi tentokrát podařilo skvěle naskočit do zpropadených treter, vybourala se přede mnou hned v první zatáčce novozélandská závodnice. Jen díky extra pohotové reakci jsem nespadla také. Musela jsem však vycvaknout, ztratila momentum rozjezdu a dala vale prvnímu balíku. Na těžké trati bylo obzvlášť cítit, že tělo není 100% v pořádku a závod mi vůbec nechutnal. Z cíle jsem se odebrala rovnou do lékařského stanu.

WTS Hamburg (2018-07-20)

27. místo

Uplynulé tři týdny jsem strávila na vysokohorském soustředění ve francouzských Pyrenejích. Trénink byl pro mě spíše rekonvalescenční, snažila jsem se dát do kupy po zdravotních problémech a znovu nabít trochu síly a oprášit objemy. Do Hamburku jsem nejela s žádnými přehnanými ambicemi. Cítila jsem, že opravdové tréninky chybí a minimálně dva týdny práce by se mi ještě hodily.

Skvěle rozjetý závod, kdy jsem z vody vylézala s vedoucí ženou seriálu mistrovství světa, záhy zhatila fatální chyba. Ne nadarmo se říká, že depa jsou čtvrtou disciplínou triatlonu. Startovala jsem poprvé v nových cyklistických tretrách a nepodařilo se mi do nich naskočit. Ani na podruhé, ani na potřetí. Téměř všechny závodnice už stačily proběhnout okolo mě a samozřejmě jsem ještě znervózněla. Chybělo málo a musela jsem se dokonce vymotávat z bariér. Když se mi konečně podařilo nazout a nasednout, odehrával se už závod jinde. S výsledkem samozřejmě spokojená být nemohu. Pozitivní je, že jsem se konečně zase po dlouhé době cítila zdravá, předvedla jedno z nejlepších plavání a i běh byl přes značný výpadek srovnatelný s nejlepšími.

SP Huatulco (2018-06-13)

DNF 

Po předchozím závodě v Cagliari mě čekalo velice těžké rozhodnutí, zda plánovanou cestu do Mexika úplně zrušit. Po pár lékařských vyšetření, kdy mi vyloženě cestu nezakázali, jsem se rozhodla podstoupit riziko a odletět. Bylo jasné, že v pořádku zdravotně nebudu, ale sedět doma umí každý. Sportovec prostě bojuje. Fyzicky jsem se cítila každým dnem lépe a tak byl největší komplikací dráždivý kašel a bolest v krku. Už před závodem jsem věděla, že není vůbec jisté, zda ho budu moci dokončit a a byla tak připravená i na tuto možnost.

K mému překvapení se závod vyvíjel až moc dobře. Po startu jsem se těsně před první bójkou zařadila za vedoucí závodnici a v poklidu, bez sebemenšího boje, jsem absolvovala zbytek plavecké části na druhé pozici. Z depa jsem již vyjížděla první. O spolupráci nikdo moc nestál, takže se brzo vytvořila vedoucí skupina čítající skoro celé startovní pole. Jezdila jsem neustále velice aktivně vpředu, protože jsem se nechtěla dostat do konfrontace s řadou lationskoamerických závodnic, které nejsou technicky nejvyspělejší. Z druhého depa jsem opět vybíhala první, nasadila své tempo a počkala, než mě doběhly další dvě závodnice. Pozici na čele jsem si kontrolovala a cítila se poměrně dobře. Naneštěstí mě v druhém okruhu postihl záchvat kašle, který nešel zastavit. Občerstvovací stanice byla v tu chvíli daleko, abych ulevila podrážděnému krku. Rázem bylo jasné, že se u mého jména místo pódiového umístění objeví nechtěná zkratka DNF. Přestože jsem o této možnosti předem věděla, bylo samozřejmě těžké nedojet tak skvěle rozjetý závod a sledovat finiš z poza druhé strany bariér. Ani na chvíli jsem však svého rozhodnutí absolvovat tento závod nelitovala. Mexiko je jednou z mých oblíbených závodních destinacích. Pořadatelé nám poskytli skvělé zázemí a místní vždy vytvoří skvělou atmosféru. Nicméně, v tuto chvíli, je pro mě nejdůležitější dostat své zdráví zpět do správných kolejí. Absolvuji další lékařská vyšetření a potřebuji si odpočinout nejet fyzicky, ale hlavně také psychicky.

SP Cagliari (2018-06-02)

25. místo

Náročný program posledních třech týdnů a přemíra stresu si v Cagliari vybraly svou daň. Ráno před závodem jsem se probudila s bolestí hlavy a střevními problémy. Snažila jsem se do závodu udělat vše, co bylo v mých silách, aby to můj výkon neovlivnilo. Bohužel na nejtěžší trati na okruhu světového poháru to šlo těžko zamaskovat. Jakmile zde člověk nebyl ve své kůži, draze za to zaplatil. První taktickou chybu jsem udělala hned při výběru startovní pozice na pontonu. Ta však nakonec můj výkon až tak neovlivnila. Ve vodě jsem se cítila dobře a vylezla v první skupině. V cyklistické části nás čekalo pět okruhů s těžkým stoupáním. V prvním okruhu jsem se zařadila do první skupiny. Nepodařilo se mi však dostat na takticky výhodnější pozice vepředu balíku a v druhém okruhu jsem za to zaplatila. Fakt, že místní trať se místy podobala cyklokrosu s mnoha výmoly a štěrkem v zatáčkách, mé jízdě nepřidala. V některých pasážích jsem měla vážně strach. Zbytek cyklistiky jsem absolvovala v druhé skupině. Běh byl od začátku tragédie. Křeče v břiše mně znemožnily jakékoli rychlejší tempo.  Konečné 25. místo si určitě za rámeček nedám, ale i to je sport. Náladu ze špatného výsledku mi zvedla skvělá společnost Jany Macháčové.

MČR Brno (2018-05-28)

1. místo

Po několika letech jsem opět absolvovala republikový šampionát, který letos pořádal můj mateřský oddíl v Brně. Po těžkém závodě v Jokohamě i hektickém programu po návratu v Čechách jsem byla hodně unavená. Nakonec to pro mě však byl sólo závod od startovního výstřelu až do cíle a v podstatě první bezhákový triatlon :). Jen doufám, že se mi podařilo ušetřit dostatek sil na nadcházející dva světové poháry.

Co je na tomto místě důležité zmínit, je smutný obrázek českého triatlonu v posledních letech. Na start MČR se postavilo pouhopouhých 7 žen, z toho ještě dvě cizinky. Díky pravidlu předjetí o kolo závod dokončily pouze 4 závodnice, přičemž 4. v cíli měla ztrátu 30 minut. V mužské kategorii nebyla situace o mnoho lepší. Sama jsem se necítila vůbec komfortně při představě, že jen kvůli pár lidem je v parný letní den uzavřena hlavní přístupová cesta na Prígl pro celé Brno. I přes to jsme se snažila předvést pěkný výkon, který však nesmazal hořkou pachuť. MČR by si rozhodně zasloužilo výraznější startovní pole, jako tomu bylo na začátku mé kariéry.

WTS Jokohama (2018-05-11)

7. místo

Kde jinde by měla začít olympijská kvalifikace než v japonské Jokohamě, která leží v jižní části Tokio Bay, kde se v roce 2020 uskuteční největší sportovní svátek.

Před závodem jsem se necítila tak dobře jako na Bermudách, ale každý závod je jiný.
Plavalo se tentokrát v neoprénech, protože závodu předcházelo několik velice chladných dní. Naštěstí se počasí umoudřilo a na závod bylo téměř ideální. Tentokrát jsem svou pozici během druhého plaveckého okruhu naopak vylepšila, na úplné čelo závodu to ale nestačilo. Cyklistickou část jsem opět odjela v druhé skupině. Tentokrát jsme si však přivezly do druhého depa výrazně nižší ztrátu a boj o první desítku byl otevřený. Od začátku se běželo opravdu rychle. Stehna mě pálily, ale vidina úspěchu byla silnější. Běžela jsem v pěti členné, později tříčlenné skupince, a postupně jsme smazávaly náskok závodnic z prvního balíku. Jeden z můj nejrychlejších běhů v životě mě vynesl na konečné 7. místo, což je po delší době zase skvělý výsledek. Ještě lepší je, že jsem se po prvních třech závodech dostala i na 7. pozici v celkovém pořadí seriálu mistrovství světa.

WTS Bermuda (2018-05-01)

11. místo

Letos poprvé zavítal seriál WTS na Bermudy, rodiště současné dvojnásobné mistryně světa Flory Duffy. O skvělou atmosféru tak bylo postaráno. Při ženském závodě to vypadalo, že přišli fandit snad všichni obyvatelé ostrovů. A Flora se jim odvděčila bezchybným sólo výkonem a suverénním vítězstvím.

Zaplavala jsme velice dobře první okruh, bohužel při strkanici a přeběhu do druhého jsem ztratila cenné vteřiny a pozice. Cyklistická část doznala konečně trochu změny. Oproti tradičním městským kritériím nás čekal i výživný kopec, a to hned 10x. Na kole jsem se cítila v kopci výborně. Naše skupina postupně sjížděla odpadlice z prvního balíku. Do druhého depa jsme však přijely s výraznou ztrátou na čelo závodu. Hned na začátku běžecké části v naší skupině vykrystalizovala silná pěti členná skupina, která si to rozdala o poslední místo v TOP 10. Já jsem skončila 11. a s předvedeným výkonem jsem mohla být spokojená. 

WTS Abu Dhabi (2018-04-13)

14. místo

Co říci? Závod, na který asi všichni, kromě překvapivé vítězky, budou chtít co nejrychleji zapomenout. To je tak, když v poušti 3x do roka prší… Závodní trať, která byla jako v loňském roce designována na místní okruh F1, se proměnila v kluziště.  Závodu žen předcházel závod mužů, kde z 60ti členného startovního pole skončilo 38 závodníků na zemi, někteří i více než pouze jednou. Ani to nepřimělo ITU učinit změny pro nastávající závod žen a i ten se proměnil v “krveprolití”. Z TOP 10 skončilo na zemi 5 závodnic včetně dvojnásobné mistryně světa Flory Duffy, která je jednoznačně nejlepší cyklistkou našeho sportu a zvažovala i účast na Hrách Comonwealthu v kategorii horských kol. Jedna závodnice v bezvědomí, další se zlomenou pažní kostí. Ani má mise “udržet se v poloze vzpřímené" nevyšla. Přestože jsem se po závodě obávala zlomeniny zápěstí, rentgen zlomeninu neprokázal. Nicméně poškození bylo vážné a minimum času při pobytu v ČR před dalším zahraničním kempem mi nedovolilo se zranění věnovat pečlivěji. Má ruka není ani po 5 týdnech zcela mobilní, stále otéká a omezuje mě nejen v tréninku.

I tento závod ukázal, jak je důležité a v tomto případě doslova nezbytné cestovat na vrcholné závody s doprovodem. Za skvělý servis bych chtěla poděkovat trenérovi J. Seidlovi. Bez jeho pomoci bych nebyla schopná ani zabalit kolo, natož s ním na letišti manipulovat.

Konečné 14. místo není žádný propadák, ale byla jsem dobře připravená a měla na víc. Za normálních podmínek by se však celý závod vyvíjel úplně jinak.

Královna českého triatlonu (2017-11-12)

Po třetí v řadě za sebou se mi podařilo vyhrát anketu o nejlepšího závodníka uplynulé triatlonové sezóny. Výsledky mluví za vše:

Vítězství SP Huelva
2. místo SP Karlovy Vary
3. místo ME sprint Düsseldorf
4. místo ME Kitzbühel
Mimo finále WTS (22.místo Rotterdam) všechny závody seriálu WTS v TOP 20

EP Melilla (2017-10-10)

1. místo

Díky tomu, že jsem na letošních evropských šampionátech vybojovala 3. a 4. místo, naskytla se mi zajímavá možnost bojovat o pódium v celkovém pořadí evropského poháru.  O prvenství jsem sice již bojovat nemohla, protože vedoucí Ruska měla započítány o dva závody více. Další místa však byla stále otevřená. Podmínkou byla účast na finálovém závodě ve španělském městečku Melilla.

Melilla sice patří pod španělskou vlajku, nachází se však na africkém pobřeží obklopena Marokem. Zabírá pouhých 12km2. Samo o sobě je město poměrně nezajímavé a kromě historické pevnosti v něm toho k vidění moc není. Ve známost v nedávné minulosti vešlo hlavně tím, že je to hlavní transportní místo afrických uprchlíků do Evropy. Z toho důvodu ho chrání osmi metrový trojitý plot. Ten jsem naštěstí neviděla. Úplně mi stačil dvojitý vytyčující hranici s Marokem. Byla jsem moc ráda, že jsem tentokrát nemusela cestovat sama, ale jel se mnou trenér J.Seidl. Jeho stoprocentní servis vždy udělá hrozně moc.

Týden před závodem jsme onemocněla, příprava tudíž nebyla zcela ideální. Transport do Melilly také neproběhl úplně hladce, protože naše zavazadla zůstala v Madridu. Překvapivě mi přiletělo kolo. Jinak jsem měla už jenom plavky v příručním zavazadle. Díky pomoci francouzské závodnice Emmie Charayron, která mi půjčila alespoň tričko, šortky a plavecké brýle, jsem mohla den před závodem absolvovat oficiální prohlídku trati a rozplavání. Úleva byla značná, když se v podvečer mé věci objevily. Konečně jsem se mohla začít chystat na závod.

Můj ‘’oblíbený’' beach start dopadl obdobně jako posledně. Po třech krocích-skocích jsem se poroučela k zemi. Celé první kolo jsem musela stahovat ztrátu. Takticky se mi velice dobře povedlo obeplavat všechny bóje, až jsem se dostala na třetí pozici. V druhém okruhu jsem ke konci cítila, že mi po nemoci docházejí síly a nechala se zbytečně semlít, což mi znepříjemnilo začátek cyklistické části, kde jsem musela dohánět nepatrnou ztrátu. Cyklistika tentokrát nebyla v moc rychlém tempu a bylo jasné, že se rozhodne na běhu. Tam už jsem asi byla i svými myšlenkami, když jsem se v posledním cyklo okruhu poroučela k zemi. V podstatě zbytečný pád. V první chvíli jsem si samozřejmě myslela, že je po všem. Když se mi podařilo nahodit řetěz a zkontrolovat nulové oběti na životech, vyrazila jsem ke stíhací jízdě. Překvapivě má ztráta v druhém depu nenarostla na více než 30s, přesto to byl před závěrečným během obrovský handicap. V prvních pěti kilometrech jsem v podstatě ani nesbíhala závodnice přede mnou. Bylo velice náročné zkrotit negativní myšlenky a koncentrovat se pouze na postup vpřed. Jsem si jistá, že nebýt detailních informací a povzbuzování na trati přímo od trenéra, můj výsledek by se neleskl zlatem. Až necelý kilometr před cílem se mi podařilo dostihnout dosud vedoucí závodnici. Obrovská úleva a také odměna za bojovnost a důkaz, že člověk musí vždy bojovat až do konce.

SP Huelva (2017-09-25)

1. místo

Existuje několik důvodů, proč ráda závodím ve Španělsku. Teplo je samozřejmě jedna věc. Španělé triatlon milují a na závodech je vždy senzační atmosféra. Jaký jiný národ se může chlubit téměř kontinuální dodávkou mistrů světa? Ivan Raňa, Javier Gomez, Mario Mola. Na WTS podiích občas “vypomůže” i Alarza či Hernandéz. Co by za to jakýkoli jiný národ dal? (Možná s výjimkou Britů) A v neposlední řadě, Španělé nikdy nešetří na oficiálních hotelech :). Pro TOP 5 musí organizátoři vždy zajistit zdarma ubytování. Jsem velice ráda, že díky svým výsledkům jsem v posledních pěti letech mohla tohoto privilegia vždy využít. Tentokrát bylo ubytování zajištěno v resortu světoznámého hotelového řetězce Barceló na pláži v městečku Punta Umbría, kde probíhala plavecká část závodu. Prostě závod za odměnu :). Jen se člověk musí předem srovnat s jižanskou povahou, “take it easy and relax”. Nějak to dopadne :). V podstatě heslo vhodné i pro samotný závod. Start jsem však v heslu “easy” pojala až moc :). Ale tak alespoň jsem ho stihla :) Startovaly jsme skoro za svítání a rozcvičování probíhalo ještě za tmy. S klasickým beach startem se již na závodech setkáváme spíše minimálně, což byl v mém případě kámen úrazu. Po prvním plaveckém okruhu jsem byla mnohem více vzadu, než bych chtěla. Místo paniky jsem musela přehodit do operačního módu “relax”, zabrat na maximum a prodrat se do kontaktu s první skupinou. Jako již tolikrát tuto sezónu byly klíčové první cyklistické kilometry. Tentokrát jsem si svou šanci nenechala vzít. Při dlouhém 20km nájezdu do města se zformovala 14ti členná vedoucí skupina, která běhěm čtyř technických 5km okruhů ve městě vinou několika pádů prořídla. Největší favoritky, včetně mě, si však svá místa pečlivě střežily. Očekávala jsem, že se na běhu utvoří zhruba pěti členná skupina. K mému velkému překvapení jsem však od začátku běžela sama. A jak podotkl Peter Sagan po zcela výjimečném zisku třetího titulu mistra světa v řadě tentýž den: “My strategy for today? I didn’t have a strategy.” Prostě to napálit a vydržet :). I když držet to 10km je docela dlouhá štreka :) Jsem samozřejmě hrozně moc ráda, že se mi podruhé v kariéře podařilo ovládnout závod světového poháru. Děkuju všem za podporu!

Jako vždy však není vše jen zářivé. Závod měl z mého pohledu i hodně velkou černou kaňku. Během probíhající pozávodní dopingové kontroly jsem měla kolo uloženo v oficální uzavřené zóně pouze pro akreditované osoby a závodníky. Po mém návrat bohužel již bez cyklocomputeru Garmin. Je velice smutné, že ani v takovýchto situacích se lidi nestydí krást.

WTS Rotterdam Grand Final (2017-09-19)

22. místo

Počasí v Rotterdamu bohužel dostálo své dlouhodobé předpovědi a trať finálového závodu mistrovství světa v den závodu od rána zkrápěl déšť. Samotný déšť by zas takový problém nebyl, ale teplota vzduchu se pohybovala okolo 12C, voda měla 16C. Ano, podmínky sice pro všechny stejné, ne však docela. Jako jsem měla já se svou subtilní postavou velikou výhodu loni v mexickém Cozumelu, kde teploty dosahovaly 35C, měly letos obrovskou výhodu robustnější závodnice. Před závodem jsem se snažila uděla maximum pro udržení a zakonzervování co nejvíce tepla. Dokonce jsem po druhé v životě závodila v rukavicích (poprvé při MS 2008 v kanadském Vancouveru). Jde však převážně o minimalizování škod, protože zima vám bude vždycky. Promrzlé nohy i ruce, problémy zapnout přilbu a nasadit běžecké boty, to nejsou podmínky pro výkony světové extratřídy. Již před závodem jsem tedy věděla, že pro mě budou dané podmínky velká výzva a nemohla jsem pomýšlet na nejvyšší příčky. Reálný odhad byl konec druhé desítky. 22. místo tak není daleko od očekávání a určitě ho nebudu oplakávat. Jsem ráda, že jsem byla schopná dokončit finálový závod se ctí a snad i bez zdravotních následků.

V konečném pořadí seriálu mistrovství světa jsem udržela 20. pozici. Ano, před sezónou jsem určitě mířila výše, ale po všech prodělaných problémech jsem nemohla očekávat zázraky. Ať nemoc na počátku přípravy, pozdější zažívací problémy v průběhu sezóny, ale i nešťastný pád v Hamburku mě donutily přehodnotit prioritu závodů a seriál mistrovství světa se dostal na druhou kolej. Ze závodů, které měly absolutní prioritu: SP Karlovy Vary, ME Kitzbuhel a ME sprint Dusseldorf jsem si přivezla 2., 4. a 3. místo. Dokázala jsem se na ně perfektně připravit a mohu být spokojená.

Moje sezóna však ještě nekončí. Po tomto závodě se “musím” ještě trochu ohřát v teple. Nejbližším závodem je SP ve španělské Huelvě.

Sp Karlovy Vary (2017-09-04)

2. místo

WTS Montreal (2017-08-10)

12. místo

Cestování bývá někdy opravdu “velká zábava”. Poté, co jsem na cestě do Edmontonu byla upgradována do bussines třídy, a “samou radostí” ji pozvracela, měla i cesta do Montrealu zase něco extra. Krátký, čtyř hodinnový, přelet nám nakonec zabral krásných 10h. Když jsem se probudila při přistání, zjistila jsem, že jsme kdesi v North Bay, protože naše letadlo nemohlo v Montrealu kvůli bouři dosahující stupně tornáda přistát. Litovala jsem všechny pasažéry, kteří se museli rozloučit se svým následujícím spojením.

Závod se ze začátku vyvíjel velice dobře. Po výborném začátku jsem na první bójce byla dokonce před Florou Duffy a Kirsten Kasper. Bohužel si to nenechaly líbit, takže jsem pěknou chvíli počítala pod hladinou andělíčky, než jsem mohla pokračovat dál. I přes tento incident jsem se až do konce plavecké části držela v první skupině. Ne příliš přesvědčivé první depo a úvodní kilometry cyklistiky mě však nechaly na pospas druhému balíku. Ztráta v druhém depu opět narostla do astronomických rozměrů. V běžecké části jsem podala velice dobrý výkon, ketrý v závěru stačil na 12. místo. Ztráta první skupiny mě samozřejmě mrzí. Jelikož jsem však vůbec nevěděla, zda se můj organizmus po všech peripetiích dokáže s olympijskými distancemi vypořádat, jsem s konečným umístěním spokojená. Posunula jsem se i v celkovém hodnocení celého seriálu WTS na průběžné 13. místo. Bohužel při neúčasti v následujícím závodě ve Stockholmu z důvodu startu na světovém poháru v Karlových Varech se dá před závěrečným finále v Rotterdamu čekat propad v žebříčku.

WTS Edmonton (2017-07-31)

18. místo 

Zázrak se nestal a po čtyřech týdnech trvajících střevních obtíží (voda v Rýnu při ME v Düsseldorfu nebyla křišťálově průzračná) jsem opravdu v Edmontonu nebyla, jak se říká “on top of my game”. A to je vždy těžké se měřit s nejlepšími. V plavecké části jsem dobře odstartovala, ale na zpáteční cestě do depa jsem neměla sílu udržet se v první skupině. Dál už to byla ohraná písnička. V podstatě nikdo v druhém balíku nechtěl střídat a naše ztráta výrazně narůstala. Já jsem se cítila překvapivě dobře a odtáhla všech šest okruhů ve stoupání. Ve druhém balíku to ale není zas takové hrdinství :). V běžecké části jsem podala průměrný výkon, na 5km se toho moc seběhnout nedá. Mohla jsem být ráda pouze, že jsem udržela placenou pozici v první dvacítce.

WTS Hamburg (2017-07-16)

DNF

V Hamburgu so konaly doslova “letecké dny”. Ne však takové, jaké bych si představovala. Po velmi dobrém plavání jsem se ihned zařadila do hlavní skupiny stíhající tři uprchlice. V nejtechničtější pasáži, nájezdu z depa do třetího okruhu, přišel hromadný pád, kterému jsem se nevyhnula. Pod motorkou jedoucí s vedoucí trojicí se propadla dřevěná rampa zakrývajcící schodiště vedoucí z depa. Závodnice přede mnou si ve čtyřiceti členném balíku a zhruba čtyřiceti kilometrové rychlosti v hodině nově vzniklé překážky nevšimla a už to lítalo. Když jsem se po “saltu se třemi vruty” sebrala, zkontrolovala, že mám nohy i ruce, chtěla jsem v závodě pokračovat. Bohužel však mé kolo bylo nepojízdné (zlomený rám a přehazovačka). Jediným pozitivem tak pro mě bylo, že jsem vyvázla bez vážnějšího zranění. Sedřená záda i naraženiny se zahojí. Velké poděkování opět patří trenérovi Jiřímu Sedlovi, který mě poskládal dohromady a následně odvezl domů.

ME Düsseldorf sprint triatlon (2017-06-18)

3.místo

Netrvalo ani týden a už jsem stála znovu na startu evropského šampionátu. Tentokrát na tratích sprint triatlonu v německém Düsseldorfu (tj. polovičních distancích oproti klasickému olympijskému triatlonu). Tento závod byl důležitý převážně z toho důvodu, že ITU (mezinárodní triatlonová unie) bude v létě schvalovat, zda olympijský závod na Hrách v Tokiu v roce 2020 zůstane na olympijských tratích, nebo se přesune právě na tratě sprintu, které jsou atraktivnější pro média i diváky.

Při závodě jsem se pohybovala hned od začátku vpředu. Na kole vykrystalizovala cca. 20ti členná vedoucí skupina a bylo jasné, že se rozhodne v běžecké části. Až do poslední chvíle jsme byly čtyři na tři medaile. Závěrečný finiš byl velice technický, na posledních 200m nás čekaly dvě pravoúhlé zatáčky, na které jsem doplatila. Hned v první z nich jsem měla menší kolizi s divákem, který se vykláněl do trati pro co nejlepší záběr. Dost mě to rozhodilo z rytmu a minimálně stříbro jsem zde ztratila. Každopádně za medaili jsem ráda, protože mezi pódiem a č tvrtým místech, kterých už mám dost, je propastný rodíl. Závod byl velice vyrovnaný a dramatický až do posledních metrů, první čtyři závodnice dělily pouhé 3s. I to je důvod, proč se uvažuje o změně olympijského programu, přestože by tak triatlon ztratil svou krásu a výjimečnost ryze vytrvalostní disciplíny.

ME Kitzbühel (2017-06-18)

4. místo

Čtvrtek 15.6. 2017 slunečno, 30C. Pátek 16.6. 2017 Kitzbühel od rána zkrápí déšť, 15-18C. Téměř totožná situace jako při ME na téže místě v roce 2014, kdy jsem skončila s hypotermií v medical tentu. To jsem si rozhodně zopakovat nechtěla. Nakonec k nám hory byly ještě poměrně přívětivé a těsně před naším odpoledním startem déšť pomalu ustával a na běhu posléze dokonce vysvitlo i slunce.

Kombinace chladného počasí i vody ovlivnila můj plavecký výkon, který byl hodně za mými možnostmi. Katastrofálním depem (rozepnutá přilba a pád na kluzkém podmáčeném koberci) jsem si připravila těžké chvilky na začátku cyklistické části, kdy jsem si musela sama dojíždět balík. Jak už to bývá, v naší druhé skupině se moc nespolupracovalo a vedoucí čtveřice si dle předpokladu budovala rozhodující náskok. V běžecké části jsme běžely ve větší skupince a neustále se přibližovaly k podiu. V cílové rovince však stále 10s chybělo. Při daném průběhu závodu, kdy britská taktika opět neselhala, mohu být se 4. místem spokojená. Po ME v Ženevě 2015 a Lisabonu 2016 jsem tak završila svůj hattrick čtvrtých míst :).

SP Cagliari (2017-06-06)

DNF

Start na Sardinii jen týden po Madridu byl od začátku risk a tentokrát se prostě nevyplatil. Závod v Madridu mi vzal dost sil a místo, abych se následně věnovala řádné regeneraci před dalším závodem, musela jsem řešit problémy s poničeným kolem.

Při závodě jsem sice super zaplavala, ale dál už mi tělo vyhlásilo stávku. Na kole jsem se trápila, nohy mě nechtěly vůbec poslouchat a na běhu to nebylo o moc lepší. Vzhledem k nadcházejícímu ME bylo smysluplnější závod ukončit předčasně, než dostat tělo do stavu naprostého vyčerpání, odkud by byla dlouhá cesta zpět.

SP Madrid (2017-05-29)

8. místo

WTS Yokohama (2017-05-15)

14. místo

Kdo si myslí, že cestování je příjemný bonus sportovce, velice se mýlí. Dlouhé lety jsou velkou zátěží pro organizmus a snaha rychle překonat jet leg jakbysmet. Cesta do Japonska nebyla výjimkou. Abych strávila na cestě co nejméně času, zvolila jsem variantu s poměrně krátkými přestupy v Helsinkách a Fukuoce. To s sebou přináší extra stres, aby neměl nějaký spoj zpoždění, protože bych nestihla ten následující. Cesta tentokrát probíhala překvapivě hladce, Japonci se svou precizností byli na přestupním letišti připraveni s pokyny, neboť mně po proclení zavazadel čekala je& scaron;tě změna terminálu. Až moc hladce. Když jsem uviděla své jmeno na jedné z vývěsních tabulích, věděla jsem, že hladký průběh právě končí. Mé kolo bylo omylem vyloženo v Helsinkách. Následující den odtamtud není spojení. Když jsem letištní pracovnici vysvětlila, že kolo opravdu potřebuji co nejrychleji, protože jsem do Japonska přijela závodit, ujistila mě, že udělá vše, co bude v jejích silách, abych kolo obdržela. Nezklamala. Kolo putovalo jinými lety, na jiné letiště než já, ale v pátek ráno jsem ho měla připravené na oficiální projížďku trati. V tomto ohledu jsou Japonci opravdu nepřekonatelní. Už zbývá jen odzávodit.

V den závodu zkrápěl již od rána ulice Jokohamy déšť. Teplota 18C, teplota vody 21,5C a tedy plavání bez neoprénu. Nejhorší podmínky, jaká jsem si mohla přát. Alespoň jsem tentokrát na tuto variantu narozdíl od světového poháru v New Plymouthu byla připravená. Rozplavala jsem se v neoprénu, převlékla do suchého a snažila se před startem udržet co nejdéle v teple. Plavání bylo hrozné. V chladné vodě jsem se nemohla dostat do rytmu, když jsem nebyla pořádně zahřátá. Na první bójce to opět vypadalo jako na popravišti. Nezbývalo, než se alespoň dostat na pevn ou zem. Tam teprve začalo to pravé dobrodružství. Technická trať byla v dešti poměrně nebezpečná a celá cyklistická část velice nervózní. Jediný cíl byl nespadnout. Byla mi opravdu zima. Že máte v průběhu závodu husí kůži, se moc často nestává. Na běhu jsem byla poměrně překvapená, že jsem v daném stavu byla schopna podat solidní výkon. Od pátého kilometru jsem měla silné křeče v lýtkách a chodidlech způsobené zimou. Konečné 14. místo bylo v této situaci výborným výsledkem. Jen málo závodů v obdobných podmínkách jsem vůbec byla schopná dříve dokončit. Bojovný výkon mně přinesl i posun v průběžném hodnocení serálu mistrovství sv ěta na současnou 7. příčku. Bohužel následující závod WTS v Leedsu kvůli ME vynechávám, takže se v TOP 10 moc dlouho neohřeju. Šance opět do ní nahlednout bude poté v pátém díle seriálu v německém Hamburku.

WTS Gold Coast (2017-04-10)

10. místo

Hned po příletu do Austrálie jsem si začala obstarávat lékařské vyšetření a krevní testy, aby se konečně ukázalo, co se mnou doopravdy je. Krevní testy potvrdily, že jsem prodělala infekční mononukleozu. Rázem se tak vysvětlila má extrémní únava. První týden u protinožců jsem pojala spíše v turistickém módu a postupně se snažila vrátit zpět do tréninku. Rozhodně jsem ale nebyla schopná absolvovat veškeré tréninkové dávky se skupinou.

Začátkem dubna jsem podnikla krátký výlet na Nový Zéland. Kontroverzní rozhodnutí ITU činitelů pustit tamní závod v chladných podmínkách bez neoprénu mě donutilo ze zdravotních důvodů odstoupit. Nějak jsem se tím netrápila, protože jsem věděla, že nadcházející víkend bude úplně jiný. Teplo, slunce, co víc si přát.

Na Gold Coastu jsem výborně zaplavala. Jak už to však bývá, když se mi povede plavání, tak se téměř celé startovní pole sjede. V polovině cyklistické části se zformoval zhruba 40ti členný balík. Nejdůležitěší v té chvíli bylo hlídat si pozici. Ani tentokrát se závod na technické trati neobešel bez pádů. Jedno z nejrychlejších dep mě vyneslo zhruba na pátou pozici. Neponechala jsem nic náhodě a jala se stíhat vedoucí Andreu Hewitt, vítězku předchozího závodu v Abu Dhabi. Chvíli jsem tak běžela na druhém místě, což byl velice příjemn& yacute; pocit. Ale samozřejmě jsem své tempo přepálila. Bohužel jsem se poté nebyla schopná udržet ve skupině běžící o 4.-8. místo. Až v další skupince jsem našla opět pohodu a rytmus. Běželo se mi hodně lehce a litovala jsem, že pohoda nepřišla o trochu dřív. Závod byl opravdu našlapaný a nás až do posledních cca. 500m stále běželo osm pohromadě. Byla jsem první, kdo nastoupil do finiše. Na cílovém koberci mě jedna závodnice přesprintovala. Konečné umístění v TOP 10 se však počítá a po překonání zdravotních potíží je velice cenné. Přepálený začátek byl samozřejmě začátečnická chyba. A za chyby se platí. Zase je mnohem lepší to zkusit, než si po boji něco vyčítat. A když máte podium doslova na dosah, tak není důvod držet se zpátky a schovávat si síly, které vám v závěru již budou k ničemu, neboť v té chvíli už o medailové příčky rozhodně bojovat nebudete.

WTS Abu Dhabi (2017-03-05)

12. místo

| (2017-01-29)

Trochu se zpožděním, ale jak se říká, lepší pozdě než nikdy, nastal čas se s vámi podělit ještě o některé zážitky z loňského roku. Po Olympiádě v Riu nastalo zvláštní období, které bych označila jako poolympijská kocovina. Den D, ke kterému jste směřovali poslední čtyři roky, je za vámi a ať už dopadl jakkoliv, octnete se v neuvěřitelné prádnotě. Co teď? Přede mnou byly ještě další závody, především finále seriálu MS, které nebylo o nic méně důležité než OH. Zmobilizovat veškeré síly a najít další motiv aci do tréninku však bylo extrémně náročné.

Z Ria jsem odcestovala na tréninkový kemp do Kalifornie, protože následující závod se konal v kanadském Edmontonu, tedy pouze pár hodin letu ze San Franciska. Trénink byl spíš nic než moc, protože motivace se nedostávalo. Možná si někteří vzpomenete, že loni se jel závod v Edmontonu v příšerných podmínkách, v dešti a pouhých 5C. Všichni si mysleli, že se to již nemůže opakovat, ale opak byl pravdou. Ráno v den závodu bylo 5C. Ale, abych nekecala, do startu se oteplilo na 7C :). “Long story short”: Měla jsem ten den ještě ke všemu narozeniny a poslední na světě, co jsem si v tu chv íli přála, bylo někde mrznout v závodním dresu. Moje první letošní DNF. A ani to nemrzelo. Po loňském roce jsem si v takových podmínkách už neměla co dokazovat.

Z Edmontonu jsem přeletěla přímo do Mexika. To byl můj šálek kávy, 35C ve stínu :). Do finálové závodu MS zbývaly dva týdny aklimatizace. Zvyknout si na teplo na to já nepotřebuju ani den, takže jsem se rychle oklepala z mrazivé Kanady. Už ale bylo znát, že je sezóna dlouhá a že tělo si žádá přestávku. Od OH jsem byla nucena v podstatě všechny běžecké tréninky absolvovat na asfaltu a achilovky mi to začaly dávat dost silně najevo. Běh jsem musela značně omezit a před závodem se nešla ani rozklusat. Ono, když je 40C, tak se nějak extra zahřívat stejně nepotřebujete :). Závod jsem chtěla mí t co nejříve za sebou a hodně se těšila na nadcházející volno. Troufám si říct, že nejhorší letošní plavecký výkon v tomto závodě mě s největší pravděpodobností stál pódiové umístění. Ale zato jsem viděla spoustu krásně zbarvených rybek, než jsme se stočily do přístaviště :). Na kole z toho byl až třetí balík. Ten první čítal pouze tři závodnice, dvě výborné britské plavkyně a Floru Duffy, která si prvotřídním výkonem zajistila výhru v celém seriálu před “neporazitelnou” Gwen Jorgensen. Druhý balík, tam byly snad všichni :). A pak ještě ten zbytek :). Ale aby to neznělo tak tragicky, v našem balíku byla i takov&aac ute; jména jako Hewitt, Klamer, nestárnoucí Ueda a další. Vůbec nevím, jakou jsme měly ztrátu v druhém depu. Říkala jsem si, lépe něž do dvacítky to dnes asi nebude. Jenže na běhu se začaly dít věci. Úmorné vedro bylo pro řadu špičkových závodnic nepřekonatelnou překážkou. Já jsem nasadila spolu s Japonkou Uedou strojové tempo a do posledního kola jsme již vbíhaly na konci první desítky. Pódium jsme měly na dohled, ne však zcela na dosah. Druhý nejrychlejší běh mě vynesl na 6. místo, což je historicky nejepší finálové umístění jakéhokoli českého závodníka či závodnice. Co mě těší ještě více, že jsem běžela téměř o minutu rychleji než Gwen a to se hned tak někomu nepoštěstí. Porazila jsem řadu závodnic, které skončily v TOP 10 na OH, zpravila si tak po Hrách trochu chuť. V konečném hodnocení seriálu mistrovství světa jsem skončila na 12. místě a vyrovnala tak svůj výsledek z roku 2014. Celkem jsem v žádném ze závodů WTS neskončila hůře než na 16. místě a to je poměrně lichotivá bilance. Následně jsem v Mexiku ztrávila úžasný týden na zasloužené dovolené. Zaplavala si s delfíny, viděla mayské ruiny i nějaká ta tequila padla :).

Podzim se překulil rychlostí blesku a už tu byl první tréninkový kemp. V prosinci jsem nezahálela a přidala první poctivé kilometry na Mallorce. Vánoce jsem ztrávila v kruhu rodinném a nyní se nacházím na ostrově Fuerteventura. Počasí je o poznání chladnější než v loňském roce, ale minus 20C jako doma opravdu není :), takže si nemohu stěžovat.

V poslední řadě všem přeji pohodový a úspěšný nový rok! Nechť vaše problémy trvají stejně dlouho jako vaše novoroční předsevzetí :)

Nový rok, stejný cíl! Být zase o kousíček rychlejší než loni!

WTS Cozumel Grand Final (2016-09-18)

6. místo

Hry XXXI. olympiády Rio de Janeiro (2016-09-01)

Tak jako brazilský karneval, výřily mi v hlavně v poslední době tisíce myšlenek. Pokusím se vám je alespoň trochu přiblížit.

Dvě hodiny dřiny a čtyřletý cíl je pryč. Sto dvacet minut, do kterých jste investovali mnohonásobně více. Čas, který jste do přípravy vložili, se vyčíslit nedá. 55 žen, 3 medaile a na konci mnoho zklamaných tváří, tako jako i ta moje.

Cesta na mé třetí olympijské hry začala už dávno. V podstatě na začátku roku 2013, kdy jsem dostala nabídku připravovat se v prestižní zahraniční tréninkové skupině. Za tu dobu jsem dosáhla na některé ze svých největších úspěchů. Více si však cením toho, že se mně podařilo vyhnout se veškerým vážným zraněním a výsledky jsem celkově více stabilizovala. Oprávněně jsem tak myslela na vylepšení svého londýnského výsledku (15. místo OH Londýn 2012).

Možná už střípky událostí před samotným závodem napovídaly, že mi letos hvězdy nejsou úplně nakloněny. Velice dlouhou dobu jsem musela žít v nejistotě, zda se olympiády bude moci zúčastnit můj osobní trenér J.Seidl. Nakonec vše dobře dopadlo, jak píšu v přechozím blogu, ale psychicky mi celá kauza během připravy vůbec nepomáhala. Do Ria jsem také jako jediná ze skupiny 6 lidí odcestovala bez neoprénu. (Při OH platí velice specifická kritéria pro sponzory a každá firma, proto musela přizpůsobit své výrobky). Firma Roka nám do Španělska zaslala zcela nové neoprény. Všem byly doručeny, ale můj se zalíbil celníkům, tak si ho tam nechali. Nezbývalo, než se modlit, aby teplota vody neklesla pod 20C. (To se naštěstí také nestalo, teplota vody se udržela na 20,9C). I vybalení prasklého rámu kola se rychle vyřešilo. J. Seidl myslel opravdu na všechno. Přivezl mi nejen celou nafasovanou olympijskou výbavu, ale i zbrusu nový rám (jen tak pro jistotu). Nebýt jeho prozřetelnosti, bylo by v Riu velice obtížné toto vyřešit. Veškeré menší i větší nepříjemnosti jsem  před závodem hodila za hlavu, abych šla na start v co nejlepší náladě.

A tak plynuly dny do závodu dále. Jelikož se náš závod konal na slavné pláži Copacabana, vzdálené cca. 40km od olympijské vesnice, byly předzávodní dny velice hektické, když jsme dojížděli na cyklistické tréninky přímo na trať závodu. Chtěla bych ještě jednou moc poděkovat ČOV, že mi umožnil azyl v apartmánu v dějišti závodu a po čtvrtečním briefingu jsem si konečně mohla před závodem vydechnout.

Startovní čísla se pro olympijský závod losují dle národů, aby byli vždy závodníci/ce z jedné země společně. Mně připadlo číslo 25, které mi v depu nedávalo moc výhodnou pozici téměř na konci modrého koberce.  Startovní čísla na mole jsme si vybíraly samy podle olympijského rakningu. I tento proces má však na OH svá specifika. Oproti normálním závodům ITU, kdy si vybíráte svou pozici při nástupu na startovní molo, jsme si pozice vybíraly již ve čtvrtek při briefingu, přičemž TOP 10 si vybírá na slepo a jejich jména jsou odhalena až úplně na konec. Já jsem si vybírala jako 11. Přede mnou vlevo devět slepých polí a jedno osamělé vpravo. Jelikož mám ráda krajní pozice, bez velkého váhání jsem zvolila startovní místo č.2, tedy druhé zprava. Po odkrytí nejlepších závodnic jsem zjistila, že vedle mě bude na startu Vicky Holland, pozdější bronzová medailistka a velice dobrá plavkyně, takže jsem byla spokojená.

Startovní výstřel. Copacabana. Bělostný písek, azurová voda a vlny tak akorát. Přes první klopýtám a plavecké brýle se mi plní vodou. 1500m je dlouhá vzdálenost, abych ji absolvovala po slepu, takže zastavuji a vylévám vodu z brýlí. Několik velmi rychlých temp, pokračuju dál přímo v nohách V. Holland. Katastrofa zažehnána. Necítím se nějak extra, ale pohodlně se usazuji v balíku. Absolutní přehled mně však chybí, trochu vody mi v brýlích přeci jen zůstalo. Překvapivě klidná situace okolo první sady bójí, ne už tak okolo druhé. Klasická mela, pěstě, ztrácím plaveckou čepici, bohužel i cennou pozici v hlavním poli. Po 20ti minutách je plavecké martyrium u konce. (V té chvíli jsem ještě netušila, že to vlastně byla nejlepší část závodu). Z vody vylézám se ztrátou 20s na nejlepší plavkyni Carol Routier. Jelikož mi je Carol schopná dávat při tréninku i 5s na 100m, je to super výkon. Ale ouha, i když je ztráta minimální jsem až na samém konci hada vedoucích závodnic mířících do depa. Skáču na kolo a “pláču”. Vedoucí skupina se zformovala neuvěřitelně rychle. Vpředu nechyběl nikdo z favoritek a nikdo nezaváhal. Potřebovala jsem být o 5s rychlejší. I to je hranice mezi úspěchem a propadlištěm dějin. Pravý závod se v té chvíli začal odehrávat beze mě. Dávám si první okruh sólo, než mě dojede druhá skupina. Postupně sjíždíme několik odpadlic z prvního balíku, ale naše ztráta neustále narůstá. Přestože podáváte maximální fyzický výkon, v této chvíli vás přemůže únava psychická. Závod už nejde zvrátit, už můžete bojovat pouze o třetí desítku. A to v žádném případě nebyl výsledek, za kterým jsem do Ria jela. Bylo těžké se s tím smířit a bojovat ještě dalších 10km na běhu. Běžecký výkon byl v mém podání spíše průměrný, ale snažila jsem se předtím dost pracovat na kole a kromě Ashleigh Gentle mě z mé skupiny porazily závodnice, které se v cyklsitické části šetřily v balíku, takže jsem s tím nemohla nic víc dělat. Mé třetí olympijské hry a 27. místo. Výsledek, který si za rámeček nedám.

Celý závod překvapil mnoho expertů. Čekalo se, zda někdo zaútočí na výsosnou pozici Gwen Jorgensen a pokusí se jí alespoň trochu znepříjemnit cestu za zlatem. To se však nestalo. Jediný výkon, který tak vyčnívá nad ostatní, je výkon obhájkyně zlata z Londýna N.Spirig, která byla nejdéle schopná sekundovat Gwen v běžecké části po extra výkonu na kole a na své možnosti hlavně ve vodě. Spirig byla také ta, kdo “zhatil můj plán B: hop on the Spirig train to catch the front group” :).

Co ještě říci k Olympiádě v Riu? První olympiádě na území Jižní Ameriky? Organizátoři obstáli se ctí, nepřekročili však svůj stín. Drobné nedostatky byly a tolik diskutované jídlo v olympijské jídelně opravdu nestálo za moc a to nejsem extra vybíravá. Oproti Londýnu to byl obrovský krok zpátky. Chyběla hlavně bezprostřední atmosféra ryzího sportovního nadšení, divácká kulisa a zapálení, protože lidé v Brazílii mají úplně jiné starosti všedního dne. 

Olympijská glosa (2016-08-15)

Jsem ráda, že bylo spravedlnosti učiněno za dost a na OH do Ria se mnou odcestuje můj osobní trenér Jiří Seidl, přestože Česká triatlonová asociace (ČTA) do poslední chvíle dělala vše pro to, aby se tak nestalo. Jsem nucena tuto událost zmínit, protože přesně vystihuje obraz současné triatlonová scény v ČR.
Tímto bych také ráda poděkovala Olympijskému výboru ČR a hlavně šéfovi mise na OH Martinu Doktorovi, že vyslyšel mou prosbu. Jako bývalý velice úspěšný reprezentant rozumí, jak moc je důležité mít po boku osobu, které můžete bezmezně důvěřovat a která pro vás udělá vše potřebné.
Pan Jiří Seidl mě “objevil” na jednom místním triatlonovém závodě v roce 2001. Roku 2002 jsem pod jeho vedením vstoupila do juniorské reprezentace ČR, kde jsem postupně přes kategorii do 23 let přešla do kategorie dospělé, v níž reprezenutji ČR dosud. Po úspěšném ukončení magisterského studia na PřF UK jsem se v roce 2009 díky vzájemné dohodě poprvé “vydala do světa”. I přes veškeré úspěchy, které jsem do té doby na poli triatlonu nasbírala, J. Seidl nebyl z těch ješitných lidí, který by bránil mému výkonnostnímu růstu tím, že by mě nesmyslně držel v ČR, zatímco by nám za hranicemi ujížděl vlak. V současné době trénuji v mezinárodní skupině pod vedením kanadského trénera J.Filliola. Hlavním důvodem je, že v ČR není možno takto kvalitní podmínky pro přípravu vytvořit. Trénuji s řadou medailistů z veškerých světových i evropských akcí. Každý den v takové společnosti je novou výzvou v osobním růstu. J.Seidl je s J.Filliolem v úzkém kontaktu. Je obeznámen s tréninky a tréninkovými ukazateli a v době, kdy trénuji sama v ČR jsem pod jeho dohledem. Na náklady našeho společného zaměstnavatele CSMV a z velké části taká na náklady mé vlastní se J.Seidl letos zúčastnil všech závodů WTS vyjma WTS Gold Gold Coast. Jeho přítomnost považuji za bezpodmínečnou pro to, abych se mohla koncentrovat pouze na závod a na podání co nejlepšího výkonu. Jeho účast není pouze o tom, aby někde stál se stopkami. Pomáhá mi rovněž jako mechanik, se zavazadly, logistikou a dalšími věcmi. Oproti tomu reprezentační trenér J.Řehula se letos ani neobtěžoval žádné reprezentační akce zúčastnit. V uplynulých dvou letech mě také vyřadil z veškeré emailové konverzace a nezaslal ani informace pro účastniky ME či MS, které obdrželi všichni ostatní závodníci. Proto už samotný návrh ČTA, že se mnou do Ria odcestuje reprezentační trenér J.Řehula, mi přišel velice bizarní. Ano, situace by byla jiná, kdyby se kvalifikovalo více závodníků z ČR. Je mi jasné, že kapacity doprovodu jsou omezené a každý v dějišti her nemůže mít vlastního trenéra. Tato situace by se musela řešit jinak. Vzhledem k tomu, že jsem se však do Ria kvalifikovala jediná, šlo jen o další znepříjemnění cesty a startu na OH ze strany ČTA. To, že se nikdo jiný na OH nekvalifikoval, je v první řadě rovněž chyba ČTA, ale to by vydalo na další samostatnou kapitolu mého vyprávění.

Děkuji Jiří!

WTS Hamburg (2016-07-16)

16. místo

Dnešní vyprávění začnu trochu ze široka. 12. července byla na slavnostním plénu oficálně schválena nominace ČR pro Olympijské hry v Rio de Janieru. Jsem ráda, že se mé jméno vyskytlo spolu s dalšími 105 závodníky na soupisce pro Rio a má nominace na Hry byla oficiálně potvrzena.V rámci kuriozit výpravy se v médiích vyskytlo, že jsem druhá nejlehčí účastnice výpravy po maratonkyni Evě Vrabcové Nývltové. Týden po Stockholmu bych již byla Evě asi větší konkurencí :).
Uplynulých 14 dní nebylo vůbec jednoduchých. Mé zdravotní obtíže přetrvávaly celý následující týden po závodě. Nebyla jsem schopna absolvovat tréninky, protože jsem dlouho nemohla přijímat kvalitní stravu a neměla tak potřebnou energii. Dokonce jsem v jednu chvíli zvažovala zrušit cestu do Hamburku. Závodní srdce však nakonec opět zvítězilo. Bitva o body je totiž neúprosná a velice by mě na konci roku mrzelo, kdybych právě kvůli absenci v tomto závodě vypadla z elitní desítky.
  závodní “drive” jsem přeci jen postrádala. Rozdíl mezi Stockholmem a Hamburkem byl obrovský. Před Stockholmem mně již ve čtvrtek “cukaly nohy” a nejraději bych již byla na trati. Oproti tomu v sobotu ráno jsem se v Hamburku probudila s pocitem, že bych nejraději celý den strávila v posteli. Bojovat proti světové špičce, když není člověk 100% fit, není nikdy jednoduché.
Plavecká část je v Hamburku specifická. Start a cíl nejsou na stejném místě, proto je první bójka zhruba o 100m blíže než obvykle. To s sebou přináší nadstandardní boxerskou vložku. Ta byla dnes hodně agresivní. I přes to jsem z vody vylézala na solidní pozici. Excelentním depem jsem se posunula ještě vpřed a na kolo skákala po boku hlavní favoritky Gwen Jorgensen. Bohužel i to bylo o cca. 5-10s pozdě. Marně jsme se snažily dojet vedoucí sedmi člennou skupinu. Naopak v následujícím okuhu nás pohltil obrovský balík, který čítal téměř veškeré startovní pole. Rychle jsem vyklidila pozice a stala se pasažérem, protože už na kole jsem cítila, že to dnes není ono. Na úzké technické trati bylo takové množtví lidí poměrně nebezpečné, zcela dezorganizované a ztráta na čelo rychle narůstala až na téměř cleou minutu. Když jsme se konečně dostaly na běh, oddychla jsem si, že jsem se vyhnula všem kolizím. Prvních cca. 500m jsem musela téměř vysprintovat, abych se dostala na čelo naší stíhací skupiny. Pak už to nepřestalo bolet :). Žádná lehkost z běhu, prostě zase jen běh na morál. Konečné 16. místo není zdaleka můj nejlepší výsledek, ale ani né ten nejhorší. Po uplynulých dvou týdnech ho musím přijmout s pokorou. Bojovala jsem až do cíle a v závodě, kdy bylo 20 závodnic naskládaných v cíli v jedné minutě, to mohlo dopadnout i mnohem hůř. V tomhle je sprint neúprosný.

WTS Stockholm (2016-07-03)

9. místo

Ani jsem netušila, že po tolika letech na závodním okruhu mě během pár měsíců může potkat tolik nových zážitků. Jelikož jsou veškeré mé reportáže velice upřímné, nebudu ani v této skrývat nemilosrdnou realitu. Následující řádky proto nedoporučuji číst slabším povahám, ani jako oddechové čtení před obědem nebo ke kafíčku.
Vrcholový sport, to není jen bouchání šampaňského na stupních vítězů, vrcholový sport je velice krutý a nemá slitování.
Po ME v Lisabonu jsem konečně doléčila veškeré potíže se zády a před odletem na trénikový kemp jsem tak byla plně připravená na těžký trénink v horách. Po necelých třech týdnech v nadmořské výšce jsem se cítila velice dobře a do Stockholmu se těšila. Boj o TOP 10 byl opět tu.
Zhruba 15 minut před startem, když jsme již byly připraveny k nástupu na ponton, jsem se dostala do prekérní situace, kdy jsem ucítila nutkavý pocit požít toaletu. Bohužel, když máte na sobě neoprén a závodní dres není to úplně lehce proveditelné. V dané chvíli s tím již nešlo nic dělat, tak jsem si říkala, že to v zápalu boje přejde, jako již tolikrát, kdy to byla pouze otázka nervozity. Start jsem neměla idální, voda byla robouřená, takže jsem se v balíku vůbec neorientovala. Při přeběhu do druhého kola se však vedle mne objevila taková jména jako Vicky Holland a Helen Jenkins, takže jsem se uklidnila, že zas tak špatně neplavu. První depo jsem zvládla opět excelentně a vyjížděla na čele naší stíhací skupiny. Vpředu hned od úvodních metrů nasadila vražedné tempo pozdější vítězka Flora Duffy. Za ní byla trojice skvělých plavkyň, které jsme však brzo dojely. Po dlouhé době se mi jelo na kole výborně, technická trať mně seděla. Druhé depo opět na jedničku a na běhu jsem se pohodlně usadila ve vedoucí skupině. Pohodlí bohužel netrvalo moc dlouho. Již na druhém kilometru začala má střeva pracovat na plné obrátky a nastolila jsem “běh se zátěží”. V tomto stavu jsem nebyla schopná akceptovat tempo vedoucí skupiny. Za celou kariéru se mi nic podobného nestalo. Na tréninku si člověk zastaví, odlehčí a směle pokračuje dál. Co ale dělat v závodě, který se odehrává v jedné z největších evropských metropolí a kde na trati ohraničené bariérami není úniku? Pohltil mě pocit naprostého zoufalství. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, takže mi nezbývalo než běžet dál :). Upřímně se přiznám, že pokud bych neběžela v první skupině, ze závodu bych ihned odstoupila. Největší boj tak opět začal sama se sebou. Se svým tělem, ale i se svou myslí. Cítila jsem se hrozně nejen fyzicky, ale také jsem byla hrozně zahanbená. Dlouho jsem běžela osamoceně na sedmém místě. V posledním okruhu mě doběhly dvě soupeřky, kterým jsem bohužel podlehla ve finiši. Skončila jsem v TOP 10, ale dobře věděla, že v ideálním případě jsem měla mnohem navíc, takže výsledné pocity byly dosti smíšené.
Po doběhu mé problémy bohužel ještě neskončily a já prožila jednu z nejhorších nocí v životě. Ještě, že se mnou i tentokrát byl můj trenér Jiří Seidl a ochotně ještě ve 22:30 obíhal Stockholm a hledal non stop lékárnu. Když jsem následujích 24h nemohla nic pozřít a vylučovala již pouze krev, znervóznělo to už i mě samotnou. Příznaky ukazují nejpravděpodobněji na otravu jídlem. Kvalita vody také nebyla valné úrovně, ale penne all pollo si příště před závodem asi také už nedám.

ETU European Championships Lisbon (2016-05-29)

4. místo

Po roce si opět vezu brambory z mistrovství Evropy. Stejný výsledek, průběh závodu byl však úplně jiný než v loňském roce.
V první řadě patří obrovský dík mému trenérovi J. Seidlovi, který se postaral o bezproblémový závod. Cestou na start jsem píchla přední kolo. Díky trenérově práci a připravenosti jsem se nemusela vůbec o nic starat a mohla dokončit rozcvičení přesně podle plánu, zatímco on se postaral nápravu kola. 
Od začátku jsem se pohybovala na čele závodu. Z vody jsem lezla na pátém místě se ztrátou 8s na vedoucí výbornou plavkyni a cyklistku Lucy Hall. Z prvního depa jsem již vyjížděl druhá, ale Lucy si hlídala svou pozici na čele. Za ní se brzo zformovala skupina, kde hrály prim další britské závodnice. Za celou svou kariéru, a že není zrovna krátká, jsem neviděla tak excelentně týmově odjetý závod. Britky si s námi hrály jako kočka s myší, svou nejlepší běžkyni nechaly dojet vedoucí Lucy a nám prakticky znemožnily jakoukoli smysluplnou spolupráci. Hlavně v druhé části začala naše ztráta hodně narůsta, což mělo za následek, že jsme byly v předposledním okruhu sjety skupinou slabých plavkyň, ale o to lepších běžkyň. Já jsem z druhého depa opět vyrazila na čele. Brzo jsem utvořila tříčlennou skupinku s budoucími medailistkami Yelistratovou a Kovacs a jaly jsme se stíhat uprchlé Britky. Náskok z cyklistické části se ukázal klíčový pro vítěznou Indii Lee a bylo jasné, že jedna z naší stíhací skupinky zůstane bez medaile. Jak píšu o pár řádků výše, Černý Petr zbyl tentokrát na mě. Na posledním kilometru jsem již nebyla schopná zachytit nástup Maďarky a doběhla jsem na čtvrtém místě.
Nyní mě čeká krátká závodní odmlka, abych dohnala tréninkové manko z uplynulých dvou měsíců. Kvůli ME jsem bohužel musela vynechat závody světové série WTS Yokohama a WTS Leeds, takže se budu ze své výchozí 4. příčky (po WTS Cape Town) propadat světovým žebříčkem. Škoda, že se ME nekonalo v lepším termínu, neboť jsem kvůli němu ztratila důležité tréninkové období pro OH a zároveň důležité body v seriálu mistrovství světa, který má přeci jen mnohem větší váhu než kontinentální mistrovství.

SP Cagliari (2016-05-08)

6. místo

WTS Cape Town (2016-04-26)

15. místo

Po zhruba deseti dnech v ČR jsem se těšila do Afriky především na jednu věc. A tou bylo slunce.
A taky teplo. Krátký pobyt doma nebyl z hlediska přípravy vůbec ideální. Po příletu do Kapského města jsem byla nemile překvapena, že závodní trať zkrápí déšť a dominanta města Stolová hora se ukývá v hustých mracích. Naštěstí do závodu zbývaly tři dny a na samotný závod se nám vyčasilo. Plavání bylo oproti původním dvěma ročníkům přesunuto více do přístavu a teplota vody o téměř 3C teplejší, což bylo milé zjištění. Nicméně raději jsem se rozhodla nehrát si na hrdinku a rozplavání vynechala. 15C je 15C a rudé tváře soupeřek mě ujistily, že jsem udělala dobře. Na sluníčku jsem se po půl hodině v neoprénu zahřála až až :). Plavecká část se mi povedla excelentně. Dobře jsem odstartovala, vyhnula se všem bitkám a k překvapení včech, kteří o triatlonu něco vědí, jsem vylézala na 4.místě. Bohužel, jak už to bývá, když se mně povede plavání, sjelo se v cyklistické části v podstatě celé startovní pole a přišla běžecká “jatka”. Z depa jsem vybíhala na třetím místě a usadila se ve vedoucí šestici. Tím však pozitivum dnešního závodu skončílo. Na běhu jsem neměla vůbec svůj den a závěrečných 5km jsem si protrpěla. Propadala jsem se startovním polem až na konečné 15.místo. I když jsem samozřejmě zklamaná, že jsem neudržela pozici minimálně v TOP 10, musím celkově hodnotit celý závod pozitivně. Průběžné 4. místo v hodnocení WTS je spíš z říše snů a nepředpokládám, že by se mi ho podařilo do konce roku udržet.

WTS Gold Coast (2016-04-11)

8. místo

Tréninkové podmínky v Austrálii byly téměř ideální a za uplynulý měsíc v Noose jsem zvládla pořádný kus práce, takže jsem do závodu na Gold Coastu mohla jít s klidným svědomím. Plavání proběhlo bez výraznějších problémů a já opouštěla vodu na konci prvního balíku. Jakmile jsme skočily na kolo, začalo peklo. Technická trať nedovolila na chvíli polevit a tempo bylo od začátku vysoké. “Vlála” jsem na konci první skupiny jako na gumě, až jsem dovlála :). Z první skupiny jsem odpadla a byla na sebe hodně naštvaná. Obkroužila jsem si kolečko (8km) sama, než mě dojela další skupina. Moje motivace a nálada byla rázem na bodu mrazu.V poklidu jsem tedy absolvovala zbytek cyklistické části a o nějakém super výsledku už vůbec neuvažovala. Běželo se mně překvapivě dobře a lehce a postupně jsem se prokousávala startovním polem neustále dopředu. V samotném finiši jsem ještě dokázala urvat jednu příčku a skončila osmá. Každé umístění v TOP 10 se počítá a já musím být spokojená, přestože se závod ve všech ohledech nevyvíjel zcela podle mých představ. Nakonec není důležité,
jak jsem se na tu příčku dostala, ale že jsem se tam vůbec dostala :).
Posun na průběžné 7. místo v celkovém hodnocení světové série WTS je příjemný bous.

SP Mooloolaba (2016-03-13)

17. místo

Rány z Abu Dhabi se ještě nestihly ani zahojit a už jsem stála znovu na startovní čáře. Tentokrát u protinožců v Mooloolabě. Ikonický závod s dlouholetou tradicí je triatlonem v ryzí podobě. Letos jsme si “beach start” užily dosyta. Kely Slater by byl za takové vlny rád.

Můj start byl opravdu žalostný. Ještě než jsme smočily nohy v oceánu, zaujala jsem pozici v druhé řadě. První vlna. Klopýtám a poroučím se k zemi. Pokouším se o několik delfínových skoků. Kouknu doprava. Nic. Kouknu doleva. Nic. Asi budu muset trochu zabrat. Vůbec se pro jednou nemlátím, protože celé startovní pole je přede mnou. Ona to zas taková výhoda nebude. Naštěstí je teď moje plavecká forma solidní a brzy si buduju pozici v hlavním poli.

Plavání definitivně rozhodlo dnešní závod. První skupině, která měla cca. 10s náskok, se podařilo chytit perfektní vlnu a najednou z toho bylo přes 30s. Kolo proběhlo v poklidu, do stíhání uprchlic se tradičně nikdo nehnal a naše ztráta ještě narostla. Podium z toho tentokrát nebude. Uvidíme, co se dá dělat s TOP 10. Balík byl opět velice nervózní a já odpočítávala okruhy bez karambolu. Vystřelila jsem první z depa, dostala se do dobrého rytmu a brzy se schovala v čelní skupince rychlých běžkyň ze svého balíku. První občerstvovačka. Osudný moment. Ležím na zemi. Přes mě běží téméř celá skupina. Má motivace klesá k bodu mrazu. Po závodě se mi omlouvá mladá Estonka, že mi podtrhla nohu. Málo platné. Po pádu se běžecká trať mírně zvedala do kopce a bylo pro mě velmi obtížné dostat se zpět do tempa a také jsem ztratila kontakt s čelem. Už je tu zase, jen boj s vlastním já. Se 17. místem nejsem rozhodně spokojená.

Již tento týden jsem se zabydlela o něco severněji od Mooloolaby, v proslulém městě Noosa, které je mekkou místních triatlonistů. Zde strávím nadcházející měsíc přípravou na druhý závod seriálu WTS na "Zlatém pobřeží" Gold Coast.

WTS Abu Dhabi (2016-03-06)

14. místo

První letošní závod je za mnou. Po viróze na přelomu ledna a února bylo poměrně obtížné vrátit se do zaběhnutého tréninkového rytmu. Před úvodním závodem jsem tak neměla žádná velká očekávaní
a samotný vývoj závodu mě příjemně překvapil.

Některé TOP závodnice s jistou letenkou do Ria sice tento závod vynechávaly, to však rozhodně nesnižovalo kvalitu startovního pole. Spousta lidí se snaží “honit” olympijské body na poslední chvíli, silné velmoci mají své interní kvalifikace, takže je každý ze současných závodů velice nabitý.

Plavecké bitky jsem přes zimu opravdu nepostrádala. Tentokrát jsem se s melou obstojně vypořádala a z vody vylézala zhruba 30s za první závodnicí po boku velmi silných závodnic (Stimpson, Norden). Během prvního okruhu jsme smazaly ztrátu na čelo a utvořily vedoucí cca. 25ti člennou skupinu. Ve více lidech však začala spolupráce váznout a zezadu nás dotahoval silný balík, kterému vévodila olympijská vítězka z Londýna Nicola Spirig. V předposledním cyklistickém okruhu se to bohužel podařilo. Rázem nás na čele bylo přes 40 a technická trať začala být hodně nervózní. Snažila jsem se neustále držet v popředí balíku. Ani to však nepomohlo. Cca. 500m před depem jsem uslyšela křik
a skřípění brzd a v tu chvíli mě někdo ze zadu také sestřelil. Když jsem vymotala sebe i kolo z hromady dalších, zjistila jsem, že mám spadlý řetěz. Do depa už to bylo opravdu kousek a přestože jsem dopadla na hlavu a hořela mně levá tvář, ruce a hlavně nohy jsem měla obě dvě, takže jsem se rozhodla pokračovat. Bohužel můj skvěle rozjetý závod tím v podstatě skončil. Najednou jsem nabrala přes 40s ztráty a vyrážela do běžecké části skoro poslední z naší skupiny. Nemusím asi říkat, že v tu chvíli byla moje motivace na bodě mrazu. Místo reálného boje o TOP 5 jsem měla před sebou jen dlouhých 10km. Postupně jsem se propracovávala dopředu a v cíli z toho bylo nakonec 14. místo. Jedná se o solidní začátek sezóny, ale vzhledem k vývoji závodu to pro mě znamená také veliké zklamání. Alespoň jsem se však utvrdila, že můj trénink směřuje správným směrem. Příště tedy znovu a lépe! A bez karamobolů! Kolo i já jsme utrpěly naštěstí pouze povrchová zranění. Než vyléčím šrámy a podlitiny v obličeji, připomínající oběť domácího násilí, budu muset na nějaký čas zapomenout na kariéru modelky :)

Tréninkový kemp Fuerteventura (2016-01-19)

Posezónní volno bylo nabité jako vždy a uteklo hrozně rychle. V olympijském žebříčku přezimuju na 9. místě, takže se můžu v klidu bez nějakého stresu připravovat na novou sezónu s tím, že účast na lympijských hrách v Riu mám v podstatě jistou. Jelikož se s největší pravděpodobností bude jednat o mou poslední účast na OH a ráda bych vylepšila své umístění z Londýna 2012 (15. místo), rozhodla jsem se letos strávit v teple i vánoční svátky a věnovat je kvalitní přípravě. Na začátku prosince jsem odletěla na ostrov Fuerteventura do triatlonisty oblíbeného rezortu Las Playitas, kde se mimo jiné připravuje i několikanásobný mistr světa Javier Gomez, nebo stříbrná medailistka z Londýna Lisa Norden, ale i nejlepší specialisté na dlouhé tratě, např. Sebastian Kienle. Já jsem se připojila ke své mezinárodní skupině, která doznala menších změn a nabrala nové posily. Prosinec se odehrával v objemovém duchu. V lednu již začíná jít do tuhého a na řadu přichází tempové tréninky, kde se buduje hlavní základ pro nadcházející sezónu, která bude opět velice dlouhá a nesmírně náročná. První závod mě čeká již úvodní březnový víkend v Abu Dhabi, prvním vrcholem bude Mistrovství Evropy v Lisabonu na konci května, 20. srpna nastane den D na proslulé Copacabaně a v polovině září mě čeká ještě finále světové série v mexickém Cozumelu.

Děkuji vám všem za podporu!

ITU Triathlon World Cup Alanya (2015-10-18)

8. místo

Po závodě v Chicagu jsem konečně dorazila domů do Čech. Čekal mě necelý měsíc převážně udržovacího tréninku před závěrečným závodem v Turecku. Brzy se však ukázalo, že tělu se už moc nechce absolvovat vysokou zátěž. Krevní testy prokázaly zánět ledvin, který byl s největší pravděpodobností způsoben při velmi chladném závodě v Edmontonu. Závod v Alanyi jsem však zrušit nechtěla, protože vše již bylo zařízené a pro mě to byl v podstatě závod za odměnu. Ne všude se můžu těšit z pětihvězdičkového hotelu placeného pořadateli a letenky v business class. Trénink jsem tedy přizpůsobila nižší zátěži, nicméně jsem stále byla připravená bojovat o nejvyšší příčky. Až do úterý před závodem, kdy jsem chytla střevní virózu. Bohužel jsem se jí nezbavila až do pátku. Závěrečných pár dní o suchém pečivu a banánech vůbec ideálních nebylo a já věděla, že závod bude velmi těžký, protože jsem ztratila moc energie. Plavání bylo dost za mým standardem, ale v tomto případě s přehledem stačilo na hlavní skupinu. Na kole se brzy utvořil jeden velký balík čítající téměř čtyřicet závodnic, tempo se podobalo spíše nedělní vyjížďce a bylo jasné, že se bude rozhodovat až na běhu. Po nemoci jsem bohužel musela vzdát boj o podium. Ten byl za současné situace nereálný. Až do posledního okruhu jsem běžela na 5. místě, ale ve velkém horku a vyčerpání jsem ho nedokázala udržet a v posledních 2 km se propadla na 8. příčku. Sezóna je tedy u konce! Nelituji, že jsem do Turecka odcestovala, přestože konečný výsledek neodpovídal mým ambicím. Někdy je však i samotné protnutí cílové pásky malým vítězstvím.

WTS Chicago Grand Final (2015-09-19)

DNF

Z mrazivého Edmontonu jsem se se skupinou přesunula necelých 30 km od konání finálového závodu seriálu WTS v Chicagu, abychom optimalizovali aklimatizaci a v posledních dnech před samotným finále již nemuseli absolvovat dlouhé cestování. V posledních deseti dnech se toho už natrénovat opravdu moc nedá, takže jsme se snažili hlavně udržet a vybrousit stávající výkonnost. Do závodu jsem šla dobře připravená, ale již se začínaly projevovat první příznaky totálního prochladnutí z Edmontonu.

Plavecká část se odehrála v neoprenech v Michiganském jezeře. Při přeběhu do druhého okruhu jsem si všimla díry, která se otevřela o několik závodnic přede mnou a druhé kolo jsem musela jít úplně na krev, abych se dostala zpět do hlavního balíku. To bylo zřejmě příčinou, že jsem nedokázala zachytit formování prvního balíku hned na začátku cyklistické části. Brzy jsem byla pohlcena druhým balíkem. Ten však tentokrát poměrně dobře spolupracoval a na technicky náročné trati si udržoval stále cca. minutový odstup, s kterým se stále ještě dalo něco dělat. Neustálé nástupy si však vyžádaly svou daň a při snaze ušetřit co nejvíce energie jsem v jedné z 35ti 180ti stupňových zatáček zavadila o kolo závodnice přede mnou a ocitla se na zemi. Dostala jsem křeč do lýtka, zůstala zaklíněná pod kolem a na nohy mi museli pomoci až ochotní diváci, kteří kvůli mně překonali ochranné traťové bariéry. Velké zklamání a konec závodu!

Finálový závod rozhodně nedopadl podle mých představ a vzhledem k tomu, že byl 1,5krát více hodnocený než ostatní sériové závody, nemohla jsem si s nulovým ziskem vylepšit ani udržet stávající pozici v seriálu WTS. Ve slibně rozjeté sérii jsem nakonec spadla na 21. místo, které zcela nenaplnilo mé očekávání poté, co jsem na začátku roku vylepšila české maximum na 4. místo v jednotlivém závodě. Pozitivní je, že na olympijskou kvalifikaci tento výsledek žádný vliv neměl. Mám dostatek bodů z ostatních vyvedenějších závodů a stále si tak držím výbornou pozici v TOP 10.

WTS Edmonton (2015-09-07)

21. místo

Když jdete na start a říkáte si, zda to má vůbec smysl, je něco hodně špatně. Tím nemám na mysli ani nervozitu, ani zdravotní stav, či jiné indispozice. Závod v kanadském Edmontonu pokořil všechny dosavadní rekordy, nebo spíše minima, co se počasí týká. Teplota vzduchu 6C, teplota vody 16C a déšť. “Ideální” podmínky, abyste venku běhali polonazí v mokrém dresu. Přestože jsem během své kariéry zažila již několik chladných závodů, tento byl jednoznačně NEJ. V současné chvíli mohu opravdu říci jen jediné, že jsem ráda, že jsem z něho vyvázla “se zdravou kůží”.
Plavecká část je v Edmontonu specifická, protože se odehrává ve velice malém jezírku v místním Hawrelak parku. První bójka je velice blízko po startu, což výrazně zvyšuje nelítostné boje o pozice zpočátku závodu. O rozplavání jsem tentokrát ani neuvažovala. Jediným cílem před startem bylo udržet se co nejdéle v teple. Na první bójce byla obrovská mela a to byl teprve samotný začátek boje o přežití. Můj plavecký výkon byl spíše průměrný, více ran jsem schytala, než rozdala. První depo mě však katapultovalo na čelo stíhací skupiny. Jako již tradičně nebyl ve skupině výrazný zájem o spolupráci a ztráta na čelo pomalu narůstala. Jely se 4 okruhy. Během třetího jsem přestala cítit prsty na rukou. Naštěstí byla trať víceméně rovinatá, takže jsem nemusela tolik přehazovat. Úplně prokřehlá jsem dorazila do druhého depa, kde se ukázalo, že nazout si boty a rozepnout přilbu bude tentokrát velký problém. Trvalo mi to o dost delší dobu než obvykle, přičemž jsem dostala křeč do lýtka. Na běh jsem i přesto vyrazila s odhodláním. Pokud bych zaběhla svůj standard, byla zde stále velká šance na Top 10. Odhodlání však netrvalo dlouho. Již zhruba po 500m jsem dostala šílené křeče do břicha, což se mi nikdy v životě nestalo. Tělo však bylo zimou stažené a fungovalo pouze na autopilota. Myslím, že jsem si sama nedokázala zcela připustit, jak výrazně mě dané podmínky negativně ovlivnily. Přeci jen patřím k nejsubtilnějším závodnicím na okruhu. Spíš silou vůle a automatizací pohybů klást jednu nohu před druhou jsem se dostala do cíle. Výsledek mohu hodnotit pouze jedním slovem: PŘEŽILA. To jsem však nevěděla, že to nejhorší mě teprve čeká. Jakmile člověk zastavil, ihned se dostavily známky podchlazení. Malátná jsem se dopotácela do závodního stanu, kde se mě tým mediků pokoušel pod izolační fólií a dvěma přikrývkami rozehřát. Až když mě po chvíli přenesli přímo před topení, jsem byla schopná komunikace. Byl to jednoznačně nejhorší závod, jaký jsem kdy zažila. Samozřejmě tu byla možnost závod vzdát, kterou využila nejedna závodnice. Asi jsem však nejenom sobě chtěla dokázat, že dokážu bojovat i v nepříznivých podmínkách. Neregurélní podmínky výrazně zamíchaly i výsledkovou listinou, v popředí se vyskytla řada statnějších závodnic s větší izolační vrstvou. Snad k nám počasí v příštích závodech bude milostivější a já budu moci podat plnohodnotný výkon.

WTS Stockholm (2015-08-19)

17. místo

Stockholm nás letos nezvykle přivítal nádherným slunečným počasím. Plavecká část byla přesunuta do jezera Mälaren před slavnou radnici, kde se každoročně udělují Nobelovy ceny. To z důvodu kvality vody. Po loňském závodu, kdy se plavání konalo v Baltském moři před královským palácem, velkou část závodníků, včetně mě, postihly střevní problémy. Díky nadprůměrně teplému létu, které zasáhlo celou Evropu, se i zde na severu teplota vody vyšplahala na 19,5C, těsně pod hranici použití neoprénů. Na startovním mole jsem si vybrala opět pozici vedle tréninkové kolegyně Katie Zaferes a tentokrát, stejně jako v Kapském městě, to byla sázka na jistotu. Předvedla jsem jeden z nejlepších plaveckých výkonů ve svém životě a na kolo skákala s minimální ztrátou za vedoucí dvojicí. Bohužel pak začalo mé trápení. V cyklistické části bývají kopce vždy mou silnou stránkou, zde jsem však nemohla vyjet kopeček před královským palácem. V druhém okruhu jsem odpadla z vedoucí skupiny. V tu chvíli byl ještě v záloze plán B, neboť dopředu strojovou jízdou nezadržitelně mířila olympijská vítězka Nicola Spirig. Přilepila jsem se na její zadní kolo, vykroužila technické pasáže a ouha kopeček se mi stal znovu osudným. V tu chvíli pro mě závod prakticky skončil a bylo neuvěřitelně těžké nevzdat to úplně. Část cyklistiky jsem poté absolvovala s tréninkovou kolegyní Carol Routier, než jsme byly pohlceny druhým balíkem. Ten již však měl tradiční obrovskou, více než dvou minutovou, ztrátu. Do cíle jsem doběhla na 17. místě, což bylo vzhledem k okolnostem a vývoji závodu obrovské zklamání. S odstupem času se zdá, že jsem nestihla zcela zregenerovat po náročném tréninkovém bloku ve vysokohorském prostředí.

MČR Tábor (2015-08-19)

1. místo

Oči triatlonového světa se upíraly do Ria de Janeira, kde se konal testovací závod na olympijských tratích. Já se však postavila na start Mistrovství České republiky ve sprint triatlonu v Táboře. Přišla jsem tak o jedinou možnost zkusit si trať pro nadcházející olympijské hry, které by měly být vrcholem mé triatlonové kariéry. Holt politika bude stát vždy i ve sportovních kruzích nad samotným sportovním výkonem.

Nečekala jsem, že po měsíci tropických veder, která sužovala i Českou republiku, bude teplota vody v Jordánu pouhých 21C. To mě tedy před startem trochu zaskočilo a po rozplavání jsem řádně promrzla. Jak už se ukázalo dříve, ve stavu zmrzlého ratlíka plavu na úrovni začátečníků, takže jsem nedokázala udržet kontakt s vedoucí Ruskou závodnicí. Z vody jsem vylezla s cca. 20s ztrátou s Petrou Kuříkovou a Jitkou Šimákovou, kterou jsme bohužel při dlouhém přeběhu do depa ztratily.  Rusku jsme záhy dostihly a cyklistickou část absolvovaly ve třech. Na rozdíl od Rusky, která vůbec nestřídala, nastolila Petra pěkné tempo a krásně jsme spolupracovaly až do druhého depa. Na běhu jsem si už jen mohla pohlídat další republikový titul.

WTS Hamburg (2015-07-20)

20. místo

Čtyři dny strávené v ČR před odletem do Hamburku byly jako vždy hektické a já se po náročném závodě v Ženevě stále cítila docela unavená. Únava se projevila hned v úvodní plavecké části závodu, kdy jsem nebyla dostatečně dravá a těsně nestihla hlavní pole. Na sprintu se každé zaváhání trestá dvojnásob a já jich ten den bohužel měla více. Nemasný neslaný výkon mi v cíli stačil na 20. místo, což byl v dané situaci nakonec poměrně kvalitní výkon.

ME Ženeva (2015-07-12)

4. místo

Po Londýně konečně nastal vytoužený odpočinek před těžkým tréninkovým blokem v Pyrenejích. Začátkem června jsem se společně se svou tréninkovou skupinou přesunula do francouzského města Les Angles v nadmořské výšce cca. 1650m. Všichni kromě mě se připravovali na důležitý závod v Riu de Janeiru, který byl jedinou šancí seznámit se s olympijskou tratí pro příští rok a pro mnohé země také kvalifikačním závodem na OH. Tomu také odpovídaly těžké tréninkové dávky. Když jsem tedy přijela do Ženevy, věděla jsem, že jsem připravená v podstatě na vše. Těžká cyklistická trať i tropické vedro byly příjemným bonusem.

Závod se bohužel od začátku nevyvíjel podle mých představ. Skvěle jsem odstartovala a držela výbornou pozici v balíku, jenže mě začalo téci do brýlí. Vodu jsem si zkoušela několikrát vylít, ale pokaždé se dostala zpět. Až po závodě jsem z fotografií zjistila, že mi brýle netěsnily kvůli nízko nasazené plavecké čepičce. Díky plavání po slepu jsem postupně ztrácela výchozí dobrou pozici a v začátku cyklistické části nechytla první balík, čímž pro mě prakticky skončil boj o medaile. Na kole ztráta našeho balíku narostla na hrozivých 2:20. Do běžecké části jsem tak šla poměrně demotivovaná. Ve velkém horku však soupeřky vpředu uvadaly jedna za druhou a já se druhým nejrychlejším během probojovala až na konečné 4.místo. To mě však v danou chvíli opravdu neuspokojilo. Medaile v tomto závodě byla více než realná a nebýt prokletých brýlí, nejspíš bych mohla bojovat i o vítězství.

WTS Londýn (2015-06-01)

35. místo

Londýn nás letos pohostil svým typickým sychravým počasím. Naštěstí se závod jel pouze na tratích sprint triatlonu. Každopádně jsem úplně nevychytala rozplavání a hrozně vymrzla již před startem, což ovlivnilo celý zbytek závodu. Přestože se plavalo v neoprénech, na startovním mole jsem se klepala zimou a v plavecké části podala průměrný výkon. S tím by sice ještě šlo něco dělat, ale po výjezdu z depa jsem zkřehlými prsty nebyla schopná přeřadit a v tu chvíli byl hlavní balík pryč. Běh jsem absolvovala s exmistryní světa Non Standford, ani to však na lepší než 35. místo nestačilo. S takovým výsledkem jsem rozhodně spokojená nebyla.

WTS Yokohama (2015-05-18)

12. místo

Další kolo WTS nás zavedlo pro změnu do Asie. Jokohama je již tradiční destinací seriálu WTS, ale vzhledem k několika zraněním jsem tu závodila teprve podruhé. Obecně závodím v Asii ráda, ale taky se snažím, aby byl můj “výlet” co nejkratší a já tam nemusela strávit delší dobu, než je nezbytně nutné. Přeci jenom jiný kraj, jiný mrav, což o Asii platí obzvlášť. I když mám ráda rýži, většinou zde trpím nedostatkem západní stravy.

V den závodu se po slunečných dnech opět radikálně změnilo počasí. Vypadalo to, že déšť nehodlá jen tak ustat. Opět jsem měla výhodu velice nízkého startovního čísla a postavila se na samotný kraj startovního mola. Bohužel tentokrát má taktika vůbec nevyšla. Stále ještě trochu v útlumu ze sedmihodinového časového posunu jsem postrádala jakoukoli startovní rychlost a záhy ztratila dobrou pozici. Tentokrát jsem si plaveckou část opravdu “užila” v té největší mlýnici. Suverénně nejrychlejší první depo mě však posunulo výrazně vpřed a já se ocitla v silné cca. 10ti členné skupině. Poměrně brzo jsme dostihly vedoucí skupinu. Jestliže v Kapském městě bylo nutné vyvarovat se karambolům, zde nutnost za deště exponenciálně vzrostla. Závod doprovázelo mnoho pádů. Ale také se jelo až moc opatrně, takže nás ze zadu v předposledním okruhu dostila druhá část startovního pole. A byl tu opět běžecký závod. Ani zde nebyl můj běžecký výkon excelentní. Sama však dobře vím, že je potřeba přitrénovat. Už se těším, až budu moci za dva týdny po WTS Londýn zařadit do programu konečně zase pořádný tréninkový blok před letní porcí závodů.

Pražský maraton (2015-05-03)

O prvním květnovém víkendu jsem se zůčastnila největší běžecké akce u nás - pražského mezinárodního maratonu. Neběžela jsem samozřejmě celý maraton, ale měla jsem tu čest závodit ve “hvězdné” štafetě Atex a tím podpořit Společnost E a lidi s epilepsií. Mezi mé týmové parťáky patřil dvojnásobný olympijský medailista Ondřej Synek, mistr světa v biatlonu Michal Šlesinger a populární herec a moderátor Dalibor Gondík, který sám trpí epilepsií. Již před závodem jsme se shodli, že všichni chceme podpořit dobrou věc a samotný sportovní výkon je vedlejší. Páté místo v konečném pořadí více než 600 štafet tak bylo příjemným bonusem. Hoši se kolegyálně domluvili, že mi přenechají poslední, nejdelší úsek :) Štafetu jsem přebírala od Ondry Synka na Hořejším nábřeží. Přes Malou Stranu jsem se zaběhla podívat do Libně a poté již směřovala do cíle na Staroměstské náměstí. Pro mě skvělý tempový trénink, který bych stejně o víkendu musela absolvovat. Atmosféra v centru byla naprosto úžasná. Určitě bych jednou, až skončím svoji triatlonovou kariéru, chtěla absolvovat celou maratonskou trať.

WTS Cape Town (2015-04-25)

16. místo

Musím přiznat, že závod v Kapském městě se mi hodnotí poměrě obtížně. Až do 5.km běhu to byl úplně super závod, takže konečné 16.místo bylo trochu rozpačité. Jak to tedy celé probíhalo?

Z Austálie jsem se přesunula přímo do Jihoafrické republiky do osvědčené destinace, studentského města Stellenbosch, které se nachází zhruba 30km od Kapského města. Jak to mezi závody bývá, času na kvalitní trénink bylo velmi málo. Takže šlo spíše o řádnou aklimatizaci, doléčení střevních obtíží a už jsem zase oblékala závodní dres. ITU se v loňském roce nepoučila, opět vyvstaly problémy ohledně velmi studené vody. Konkrétně 11.6C. Podle pravidel ITU by se již pod 13C měla plavecká část rušit. To si však nikdo v mistrovském závodě nevezme na triko. ITU tedy došla ke stejnému kompromisu jako loni a plavání se zkrátilo na jeden okruh, tedy 750m. Nutno ještě podotknout, že během cca. 10ti denního pobytu v JAR panovalo krásné slunečné počasí s teplotami přes 20C. Ale jak to tak bývá, v den závodu bylo zataženo, lehce sprchlo a teplota dosahovala pouze 16C. Ani dominanta města - stolová hora nebyla vidět.

Nízké startovní číslo 5 mi umožnilo postavit se na startovním mole hned vedle tréninkové kolegyně a vynikající plavkyně, Katie Zaferes, která nastupovala s číslem 1. Moje volba se osvědčila. Opouštěla jsem ledovou vodu okolo první desítky a vyhla jsem se většině strkanic. Rychlé depo a já se ocitla na kole hned za vedoucí pěticí. Cyklistickou část však zcela změnila olympijská vítězka z Londýna Nicola Spirig, která zezadu přivezla téměř celý zbytek startovního pole a brzy se utvořila velká cca. 40ti členná skupina. V tu chvíli bylo nejdůležitějsí se na technické trati hlavně vyhnout veškerým karambolům. Kolo bylo obtížné, bylo však jasné, že rozhodovat se bude až na běhu. Nejrychlejší jsem měla i druhé depo a do závěrečných 10km jsem vybíhala první se Spirig v zádech. I na běhu se však brzy utvořila nezvykle velká čelní skupina čítající 10-15 závodnic. Běželo se mi zpočátku dobře a věřila si na dobrý výsledek v TOP 10. Bohužel cca. na 5km mě potkala krize a já z vedoucí skupiny odpadla. Zbývajících 5km jsem si opravdu neužívala a v posledním kole ještě ztratila dvě pozice. S tím jsem tedy nemohla být spokojená. Celý závod jsem se však pohybovala vpředu, udělala vše pro dobrý výsledek a prostě to tentokrát nevyšlo úplně podle mých představ. Také se již hodně projevuje únava, protože v celém závodním poli nebyl nikdo, kdo dosud absolvoval tolik závodů jako já. Ba naopak v první desítce se objevily zejména “čerstvé” závodnice mající za sebou pouze jeden nebo dokonce žádný závod. Nebyl to tedy rozhodně špatný výsledek, ale ani excelentní. Jedním z největších pozitiv se také stal fakt, že jsem si tentokrát  nic nezlomila (zlomený prst na noze v loňském roce), a mohu pokračovat v rojeté sezóně dle plánu.

WTS Gold Coast (2015-04-11)

32. místo

Dalo by se říci, že Gold Coast byl pravý opak Aucklandu. A to, co se výsledku i zázemí týče. Pořadatelé tentokrát poskytli většině závodníků zdarma ubytování v luxusním hotelu QT na vyhlášené pláži Surfers Paradise. Tentokrát jsem se tedy předzávodnímu shonu nevyhnula. Bylo by však dobře, kdyby se ITU vrátila k osvědčenému modelu ubytování zdarma minimálně pro TOP 10.

Už v pátek před závodem jsem se cítila nějak divně a bohužel mi k tomu ještě nesedla večeře, takže v den závodu jsem věděla, že dnes to nebude snadné. K mému překvapení jsem vylezla z vody pouze 30s za první, což je nejmenší rozdíl za hodně dlouhou dobu. Opět jsem kolem sebe měla dost silných cyklistek, takže ideální začátek. Jenže jsem skočila na kolo a začalo pravé peklo. Chtělo se mi hrozně zvracet a nohy nechtěly vůbec spolupracovat. V prvním okruhu jsem prosela, co se dalo, a uchytila se až v následující skupině, která vyplavala téměř celou další minutu zpátky. V tu chvíli byl pro mě závod u konce. Vepředu silná dobře spolupracující skupina v úniku, velmi početný druhý balík a až za ním já ve třetí skupině, která nabírala ztrátu s každým dalším okruhem. Bylo mně neustále špatně od žaludku, přičemž jsem ztratila i vůli vydat ze sebe maximum. Přes veškeré myšlenky na DNF jsem se dostala do cíle. Rozhodně ne však na místě, na které bych mohla být pyšná. Závodní kalendář je letos neuvěřitelně nabitý, takže už za 14 dní mám šanci na reparát. Tentokrát v Jihoafrické republice.

WTS Auckland (2015-04-07)

4. místo

Auckland byl pro mě velice specifický závod, protože jsem se opravdu cítila, jako kdybych závodila “doma”. Omezené finanční prostředky na přípravu mi nedovolily přemístit se do drahých hotelů ve středu velkoměsta. Zůstala jsem tedy v zabydleném apartmánu v Hobsonville, cca. 20km od Aucklandu. Byla jsem tak stranou veškeré předzávodní nervozity, což bylo určitě plus.

Jako již tradičně v Aucklandu byla teplota vody na hranici použití neoprénů. V den závodu rozhodčí oficiálně naměřili 20,5C, takže se plavalo bez nich. Z vody jsem vylezla zhruba 50s za první na ideálním místě v obležení silných cyklistek. To bylo také hned od začátku cyklistiky znát. Měly jsme co dohánět a tempo bylo opravdu vysoké. Ve třetím okruhu jsme dostihly první skupinu. Ani potom však tempo nepolevilo a těžká trať znamenala, že na běh rozhodně nešel nikdo čerstvý. Díky nejrychlejšímu depu jsem si necelý kilometr užívala vedení v celém závodě, dokud se kolem mě neprohnala bezkonkurenční Gwen Jorgensen. Brzo poté mě dostihla také tréninková kolegyně Katie Zaferes a domácí Andrea Hewitt. Spolu jsme absolvovaly několik dalších kilometrů, až se i Katie dokázala odpoutat. Zhruba 3km do cíle jsem tak zůstala sama s Hewitt v boji o bronz. Při náběhu do posledního kola se Hewitt zastavila v penalty boxu a já měla rázem 15s k dobru. Podle hesla: “Teď, nebo nikdy!” jsem zkusila přidat, ale moc dlouho mně to nevydrželo. Hewitt mohutně povzbuzována domácím poblikem tvořícím bouřlivou atmosféru kolem běžecké trati a silně motivována vidinou podia, jakožto novozélandskou vstupenkou na OH v Riu, mě necelý kilometr před cílem doběhla a já se nezmohla na odpověď. V tu chvíli jako kdyby to mé nohy totálně vzdaly a já měla dost co dělat vůbec se dostat do cíle. I když by někdo mohl namítnout, že 4. místo musí být zklamáním, pro mě to v tu chvíli rozhodně neplatilo. Byl to jeden z mých dosud nejtěžích závodů a já v něm podala své maximum. Neudělala jsem nikde žádnou chybu, prostě jen ten den byly tři soupeřky lepší. Jsem ráda, že jsem prodala to, na čem jsem v zimě tvrdě pracovala. Spekulacím, co kdybych vynechala SP New Plymouth a raději se soustředila na Auckland, bych se také raději vyhnula, protože si myslím, že to pro mě byla ta nejlepší příprava. A věřím, že na mě přeci jen ještě někdy to podium čeká.

SP New Plymouth (2015-04-06)

3. místo

Z Abu Dhabi jsem se přesunula na Nový Zéland, kde mě čekaly dva následující závody. Útočiště jsem společně s tréninkovou skupinou našla v severní části Aucklandu. Podmínky pro tréninky zde na zhruba měsíční pobyt byly optimální.

Z důvodu dobré dostupnosti jsem si na rozjezd před WTS Auckland zvolila světový pohár v New Plymouth, který se konal týden před závodem WTS na distancích sprint triatlonu. Tímto bych ještě jednou ráda poděkovala Vítkovi Tomanovi za dopravu a skvělý servis během závodu.

Byl to můj druhý světový pohár, kdy jsem nastupovala se startovním číslem 1. Tentokrát jsem ho nesla důstojněji než na podzim v Kolumbii. Plavání bylo v neoprenech v poměrně rozbouřeném moři, které dost roztrhalo startovní pole. Na kole jsem se rychle usadila v první skupině a snažila se starat o tempo, aby nás nedostihl balík pronásledovatelek. Na běhu jsem od začátku byla vpředu a ještě v posledním kopci jsem myslela, jak se cítim dobře a chystala se na finiš s americkou závodnicí, kterou jsem měla po boku. Pod kopcem cca. 200m do cíle Američanka zaútočila a já se najednou nezmohla na odpověď. Běhěm vteřiny se kolem mě přehnala další Američanka, o které jsem bohužel vůbec nevěděla, jelikož se prodrala startovním polem vpřed z druhého balíku. Třetí místo a podium se počítá. V závodě jsem neudělala žádnou chybu a až do poslední chvíle bojovala o vítězství. Kdo ví, možná právě síly z cyklistické části, kdy jsem hodně tahala špici, chyběly v samotném závěru. I přesto jsem se svým výkonem byla spokojená.

WTS Abu Dhabi (2015-04-06)

25. místo

Závodní kolotoč se letos rozjel velice brzo. Již první březnový víkend jsem stála na startovní čáře prvního závodu seriálu mistrovství světa v Abu Dhabi. Byl to také můj první “výlet” na Blízký východ. Příjemné bylo, že jsme na rozjetí absolvovaly pouze distance sprint triatlonu.

Závod se od začátku vyvíjel dobře. Vyplavala jsem v hlavní skupině, která byla poměrně početná. Bohužel jsem v průběhu cyklistiky trefila nějakou díru, došlo k povolení upínáku zadního kola, které se začalo v rámu hýbat a také brzdit. Za těchto podmínek jsem nebyla schopná se v balíku udržet, protože jsem měla dost co dělat, abych se nevybourala. Do druhého depa jsem přijela v další skupině. Ta hlavní byla stále na dohled, tak jsem se alespoň snažila doběhnout co nejvíce soupeřek. Závodní pole je však čím dál tím víc vyrovnané a při sprintu je každá vteřina cenná, takže můj výkon nestačil na lepší než 25. místo. Nebyl to začátek sezóny, který jsem očekávala, ale na druhou stranu jsem si ověřila, že jsem v dobré formě. Samozřejmě vyřazení z bojů o lepší umístění z důvodu defektu mě mrzí, ale nemohla jsem to nijak ovlivnit.

Tréninkový kemp Mallorca (2015-04-06)

Trochu času uplynulo od mého posledního příspěvku, takže nastala doba, abych vám přiblížila, co se za posledních pár měsíců událo.

Na začátku ledna jsem vyrazila na první tréninkový kemp do “tepla”. Pro letošní rok trenér z hlediska finační dostupnosti i lehké dosažitelnosti z Evropy vybral Mallorku. Šťastnější členové skupiny
s lepším finančním zabezpečením měli skvělý zážitek ubytování ve stejném hotelu jako elitní cyklistická stáj Team Sky, přičemž využívali i služeb jejich šéfkuchaře. Ostatní, jakožto i já, jsme bydleli v blízských apartmánech. Na druhou část pobytu jsme se všichni přesunuli do “triatlonového” hotelu Viva Blue, který je jedním z hlavních sponzorů nejlepšího člena skupiny M. Moly. Hotel Viva Blue má vlastní 25m bazén a speciální garáže na kola. Každý, kdo trochu jezdí na kole, ví, že Mallorka je rájem cyklistů. Moje nejoblíbenější trasa vedla ke slavnému mysu Formentor. S terény na běh to bylo trochu obtížnější. Za většinou kvalitních tréninků jsme jezdili autem. Plavání se také ukázalo složitější. Přestože nový hotel měl vyhřívaný bazén, jen málokdy byl vyhřátý na ideálních 27C, takže jsme většinu tréninků museli absolvovat v neoprenech, což není zcela ideální. Abych se vrátila k úvodní větě a tréninku v “teple”, Mallorka je přeci jen stále ještě součástí Evropy, takže počasí zde se nedá srovnávat např. s Austrálií. Zažili jsme pěkné dny, kdy teplota dosahovala ke 20C, ale také teploty na body bodu mrazu a sněžení. Jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí, takže to byl vlastně i skvělý mentální trénink naší odolnosti.

Tréninkový kemp Monte Gordo (2014-12-22)

Příprava na novou sezónu byla zahájena velmi kvalitně. Před Vánocemi jsem spolu se svou tréninkovou skupinou strávila tři týdny v Portugalsku v městečku Monte Gordo. Malé město, na východě známého pobřeží Algarve, nám poskytlo perfektní zázemí. Místní sportovní komplex nabízí zcela unikátní tří dráhový 50m bazén, který jsme měli výhradně k dispozici, dále standardní 25m bazén, atletickou dráhu s krytou halou a posilovnou. Hned od hotelu začínal cca. 12km dlouhý běžecký okruh a na cyklistiku jsme měli na výběr z nepřeberného množství cest s minimálním provozem. Jenom rovinu byste tu překvapivě hledali marně. Každý má trénink uzpůsobeným svým potřebám a slabinám, takže mě, spolu s několika dalšími vyvolenými, čekal plavecky zaměřený kemp s devíti jednotkami v bazénu týdně. Co vám budu povídat, jsem ráda, že je o vánočních svátcích zavřený bazén, a moje ruce si budou konečně moci trochu odpočinout :). Celkově probíhal trénink v partě bezvadně a zvládli jsme opravdu hodně práce. Už teď se těším na lednové polykání dalších tréninkových dávek, protože Vánoce probíhají přeci jenom v trochu úspornějším režimu.

Všem vám přeji příjemné prožití vánočních svátků a do nového roku hodně zdraví, štěstí, pohody a úspěchů, ať již sportovních či osobních!

Rekapitulace uplynulé sezóny (2014-11-21)

Konečně nastalo trochu klidnější období, kdy jsem měla čas zavřít dveře za uplynulou sezónou. Sezóna to byla rozhodně úspěšná a na začátku roku by se mi o ní ani nesnilo. Nepříliš vydařený start do nového roku způsobený zdravotními problémy mi evokoval černější myšlenky, než 11. místo ve finále seriálu mistrovství světa. Ale vezmu to postupně. Nebýt trpělivosti trenéra, asi bych nebyla schopná naskočit hned zkraje opět do závodního kolotoče. Velice dlouho mi po nemoci trvalo, než jsem se jakž takž srovnala ve vodě, a ani první běžecké a cyklistické kilometry nebyly zadarmo. Když přišly první závody, byla jsem ve slušné formě. Jenže přišel první pád na kole a s ním i dva dost podprůměrné výsledky v úvodních dvou světových pohárech, protože s naraženými žebry se dost dobře závodit nedalo. Opět nezbývalo nic jiného, než být trpělivá. Naštěstí se žebra umoudřila před ostrým startem světové série a já zahájila v Aucklandu 14. místem. Následoval přesun do Afriky a zase jedna rána, když jsem si při závodě zlomila prostředníček na levé noze. Trpělivost, nebylo to tu už? Následovala nucená běžecká pauza a stornování závodu v Jokohamě. Za pět týdnů jsem však už znova stála na startu a bez velkého očekávání zajela v Londýně jeden ze svých nejlepších závodů. Ve finiši jsem porazila dosud vedoucí ženu seriálu mistrovství světa a skončila v TOP10. Přišla příprava na Evropu a také jediný závod, který bych nejradši z celého roku vyškrtla. Připravená jsem byla výborně, což potvrdilo 8. místo následující víkend v Chicagu, bohužel psí počasí mi na ME v Kitzbühelu nedovolilo dokončit. Větru a dešti neporučíš. Po Chicagu přišel velký útlum i nemoc, takže následující závod v Hamburku byl těžký průměr. Rychlá otočka doma pro mistrovský titul a hurá na vysokohorské soustředění do Font Romeu. To se opravdu vydařilo a v následujícím velice těžkém trojbloku jsem z něho vytěžila maximum: vítězství na EP v Karlových Varech, 14. místo ve Stockholmu a na závěr již zmíněné 11. místo v Edmontonu, kdy desítka byla doslova na dohled. V konečném součtu 12. místo v seriálu mistrovství světa a jednoznačná spokojnost. Na podzim ještě třešnička na dortu v podobě pódia na světovém poháru a zasloužená dovolená. V olympijském žebříčku přezimuju na 5. místě, takže se mi bude příjemně usínat. Olympijská kvalifikace je sice ještě dlouhá, ale toto je velice slibná výchozí pozice.

Ani jsem se nenadála a příprava na sezónu 2015 už je v plném proudu. Do konce roku mě ještě čeká soustředění v Portugalsku a hned na začátku ledna odlétám na delší dobu do teplých krajin.

Ráda bych v tuto chvíli poděkovala všem, bez kterých by nebyla moje sezóna možná. V první řadě rodině a přátelům za dlouhotrvající podporu, oběma trenérům J. Filliolovi i J. Seidlovi, kteří to se mnou nemají vůbec lehké. Samozřejmě všem sponzorům, protože bez jejich pomoci už bych dávno nebyla schopná v elitním sportu setrvat. A také vám všem čtenářům a fanouškům, kteří mě dodáváte sílu i motivaci.

ITU Triathlon World Cup Tongyeong (2014-10-20)

11. místo

Od začátku jsem věděla, že dva závody na opačných koncích světa v jednom týdnu nebudou nic jednoduchého. Když jsem se o nich v létě rozhodovala, šlo mi především o získání slušných bodů do olympijského žebříčku. Postupem času a dobrým závěrem WTS jsem začala pomýšlet výš. Nakonec se však ukázalo, že sezóna už byla opravdu dlouhá a závodů přeci jenom moc. Překonání 14-ti časových pásem za 40h se na vás podepíše, i když nechcete. I přes velice slušnou bodovou nadílku byl konečný výsledek spíše zklamáním.

Ani tentokrát jsme si nemohly moc přispat, start byl naplánován na 8h ranní. Vždy 1h před startem je oficiálně měřena teplota vody a vzduchu, aby bylo dle pravidel rozhodnuto o použití neoprenu. Tentokrát to na neopren vyšlo, protože voda měla 19,5°C. Jelikož i v Koreji už panuje podzim, teplota vzduchu měla po ránu pouhých 10,5°C a během závodu se moc nahoru nevyšplhala. Plavání se mi tentokrát povedlo na jedničku. Z vody jsem vylézala zhruba 15s za první. Přesto nám trvalo celý první okruh, než jsme dojely vedoucí sedmičlennou skupinu. Přes vlažné tempo se mi nejelo nejlépe, cítila jsem zimu, bylo mně na zvracení a v nohách se ozývala únava. Nadšená jsem nebyla, když nás dojela další zhruba dvacetičlenná skupina. Na běhu se mi podařilo hned dostat na medailové pozice, ale nastavené tempo odmítlo tělo akceptovat. Dlouho jsem poté běžela s ruskou závodnicí na čtvrtém a pátém místě. Bohužel v závěrečném okruhu na mě dolehla ještě větší krize a předstihla mě pětičlenná skupina. Těsně před cílem nakonec odolala i TOP10. Byla to velká škoda, protože závod jsem měla rozjetý skvěle. Spokojená s konečným výsledkem tedy nejsem, ale jsem ráda, že jsem opět zvládla veškeré závodní nástrahy. Od začátku jsem se vyvarovala všech chyb a dostala se do pozice bojů o medaile. Škoda jen, že v samotném závěru už opravdu chyběly síly. Nyní se skutečně těším na nadcházející období volna!

ITU Triathlon World Cup Cartagena (2014-10-12)

12. místo

Upřímně řečeno mě překvapuje, že se některé destinace vůbec mohou dostat na okruh závodů tak významných jako je světový pohár. Platí to i o právě proběhnuvším závodě v kolumbijské Cartageně. Alespoň vím, kam už se v budoucnu nepodívám. Jednou mi to bohatě stačilo :). Cartagena je dle Wikipedie ekonomicky vyspělá turistická destinace. S touto informací jsem se při odletu těšila, že opět poznám nějaké pěkné nové místo. To jsem se však mýlila. Rozhodně nejsem žádný zhýčkaný turista, protože posledních pár let jsem strávila poznáváním nových krajů s batohem na zádech a spala převážně pod stanem, do Cartageny bych však na dovolenou opravdu nejela. Město sice má opravdu pěkné historické centrum, které je pozůstatkem koloniálního osídlení a od roku 1984 je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO, tím však veškerá pozitiva končí. První dojem po příletu je špína. Ať už je to dáno pískem z pláže či rozestavěnými hotely, špína byla to, co mě uhodilo do očí. Místní lidé také mají velmi špatnou úroveň znalosti angličtiny, dokonce ani pracovnice na letišti při odbavení na cestě zpět angličtinu neovládala. Ještě, že jsem se alespoň na nějaké základy španělštiny rozvzpomněla. 

Další nedostatek je opravdu velmi špatná kvalita silnic. „Ideál“ pro lehké závodní pláště. A co ještě nechápu, proč je zde závod pořádán v říjnu, který platí za nejdeštivější měsíc v roce. Díky silným dešťovým přeháňkám muselo dokonce tři dny před startem dojít ke změně trati a jejímu přesunu na bezpečnější místo. Došlo i ke změně času startu samotného závodu. Při původním startu v 7:15 jsem nejásala nadšením, co jsem tak asi mohla říct na 6:45. Ještě že jetlag fungoval a já byla každý den vzhůru už ve 4h. Na start jsem jela ještě za tmy a na obzoru se blýskalo. Sice jsem se poprvé v životě na start postavila se startovním číslem 1, největší favoritkou byla jednoznačně olympijská vítězka z Londýna Nicola Spirig. Měla jsem trochu obavy, kam se postavit na start, ale ryze v kolumbijském stylu jsme ještě ani 5min před startem neměly vyznačenou startovní areu. Že nestála cílová brána, to mě ani tak nepřekvapovalo, protože přece měli na postavení ještě skoro dvě hodiny, než doběhneme do cíle :). Svůj závod jsem naneštěstí pohřbila hned ve vodě. Od příletu jsem cítila, že se mi nepovedlo zcela aklimatizovat, ve vodě jsem byla hrozně malátná a neměla žádnou sílu. Minuta ztráty na nejlepší plavkyně nebyla až tak děsivá, ale naše skupina na kole byla absolutně dezorganizovaná, takže ztráta v cyklistické části narostla skoro na dvě minuty. S tím už se v současné době i se seberychlejším během velmi těžko něco dělá. Seběhla jsem více než deset závodnic z první skupiny, přesto to na lepší, než 12. místo nestačilo. Musím uznat, že ambice byly vyšší, ale na druhou stranu, skončit 12., když máte absolutně „off day“, není zas tak špatné. Když už se mi nepodařilo naplnit závodní cíle, zvládla jsem alespoň cíl číslo 2 a to, stihnout před zavírací dobou hotelovou snídani. Přeci jen nějakou výhodu brzký ranní budíček měl :).

Běh pro Hospic (2014-10-05)

O uplynulém víkendu jsem měla tu čest přijmout pozvání na charitativní Běh pro Hospic v Červeném Kostelci. Hospic Anežky České je nestátní zdravotnické a sociální zařízení, které pečuje o nevyléčitelně nemocné zejména s onkologickým onemocněním v pokročilém stádiu onemocnění. Akce byla pořádána oblastní Charitou v Červeném Kostelci pod záštitou místopředsedy vlády české republika Pavla Bělobrádka a městského úřadu v Červeném Kostelci. Jednalo se o první ročník této akce, která přilákala přes 300 účastníků. Vybrané peníze půjdou na správu a údržbu již zmíněného Hospice. Závodníci si mohli vybrat ze třech různě dlouhých tratí: 2km, 5km a 10km. Já jsem si v rámci tréninku zvolila trať 5km, kterou jsem vyhrála. 10km jsem z důvodu přípravy nezvolila, protože se ještě chystám na dva závody světového poháru, které budou nejenom fyzicky velice náročné, ale také spojené s extrémní cestovní zátěží. Jedná se totiž o poměrně exotické destinace: Kolumbii a Jižní Koreu.

ITU Triathlon World Cup Alanya (2014-09-28)

2. místo

Musím přiznat, že se mi do Turecka zrovna moc nechtělo. Týden po finále v Edmontonu jsem se totiž zúčastnila závodu německé Bundesligy v Hannoveru. Závodu, který ukončil můj pád hned v první zatáčce na deštěm promáčeném podzimním listí. V první chvíli jsem si myslela, že to není nic vážného a chtěla v závodě pokračovat. Bohužel mi však zapadnul řetěz za bezpečnostní pojistku, takže jsem dál jet nemohla, protože kolo v tu chvíli nebylo pojízdné. Až druhý den jsem zjistila, že pád mi nepřivodil jen silniční lišej, ale také naražené žebra. Šílená bolest na další týden a velké omezení tréninku. V tu dobu jsme se opravdu proklínala, že jsem již zaplatila veškeré letenky na podzimní závody SP a jediné po čem jsem toužila, byl odpočinek a ukončená sezóna. Do Turecka jsem tak neodlétala připravená, jak bych chtěla. Startovní listina však nebyla nějak extrémně nabitá, protože většina závodnic z TOP 10 již sezónu ukončila, takže jsem šla do závodu se startovním číslem 2, hned za svou tréninkovou kolegyní Rachel Klamer, která zde loni vyhrála mistrovství Evropy.

Zhruba dvě hodiny před závodem se přihnala bouřka, takže jsem opět zvolila taktiku alá Stockholm a do depa se vydala až na poslední chvíli. Tam se mi ještě podařilo připravit přihlížejícím pěkné divadlo, když mi opět zapadnul řetěz za bezpečnostní pojistku a rozhodčí mě nechtěl pustit ven z depa k mechanikovi, takže jsem tam poletovala jak vítr v bedně. Před závodem jsem se tak opět nenudila. Plaveckou část po bouřce provázely velké vlny. Naštěstí se mi podařilo dobře zorientovat a z vody jsem vylézala v těsném kontaktu s čelem závodu. Bohužel naše skupina moc nespolupracovala a zhruba v polovině cyklistické části jsme byly dojety zbytke m startovního pole. Tempo bylo opravdu pomalé a velice nervózní, takže jsem jezdila většinou dost vpředu, abych se vyvarovala případným pádům. Do depa přijelo pohromadě 40 závodnic. Já jsem nechtěla ponechat nic náhodě, ohlídala si pozici vpředu a do běžecké části vyběhla jako první. Brzy se utvořila velká skupina, ze které postupně závodnice odpadávaly, až jsme zůstaly jen 4. Mezitím se však již odpoutala pozdější vítězka Maaike Caelers z Nizozemska, takže nastala taktická bitva čtyř holek o dvě medaile. Na finiš jsem si nějak extra nevěřila, ale nakonec to vyšlo nejlépe, jak mohlo, a já se mohla radovat z 2. místa.

Přede mnou jsou nyní ještě dva závody světového poháru. Pokud by se mi v nich podařilo výsledkově navázat na SP Alanya, zlobit se určitě nebudu. Už takhle jsou však oba závody hlavně bonusem k úspěšné sezóně.

12. místo v konečném hodnocení WTS (Mistrovství světa) (2014-09-01)

WTS Grand Finale Edmonton (2014-08-31)

11. místo

Hned ze Stockholmu jsem se přesunula do Kanady, abych minimalizovala jetlag a únavu způsobenou dlouhou cestou. Bohužel jsem se stejně jako hodně dalších závodníků nevyhnula střevní viróze způsobené zřejmě kvalitou vody ve Stockholmu. První dva dny v Edmontonu jsem tedy docela protrpěla a většinu času strávila v koupelně. Do závodu však zbývalo poměrně dost času, takže šlo hlavně o to, se z toho co nejrychleji dostat a hlavně také doplnit ztracené kalorie. Celý týden jsem se totiž cítila dost oslabená.

Počasí v Kanadě mě příjemně překvapilo. Podvědomě jsem se chystala spíše na chladnější závod, ale celý týden se teploty pohybovaly nad 20°C a bylo krásně slunečno. Přestože Edmonton pravidelně hostil světové poháry v minulých letech, hlavně kvůli finanční zátěži a dlouhé cestě jsem zde závodila úplně poprvé. Závod se konal ve velice příjemné lokalitě Hawrelak Parku poblíž centra města a zázemí bylo perfektně připravené se vším všudy.  Tratě se na první pohled nezdály extrémně těžké, ale v závodním tempu byly opravdu náročné.

Před závodem mně patřilo 13. místo ve světovém  žebříčku a mým cílem bylo, ho při nejmenším uhájit. Do závodu jsem šla s čistou hlavou, neměla jsem co ztratit, žádný tlak ani žádné přehnané očekávání mě nesvazovaly. Startovní číslo 11 (2 závodnice z TOP10 musely bohužel závěrečné finále kvůli zranění vynechat) mi opět umožnilo velký výběr na startovním mole. Osudné se opět ukázaly první dvě bójky. Pozici, kterou jsem tam zaujala, jsem v podstatě do konce plavecké části už nezměnila. Při náběhu do druhého okruhu jsem zjistila, že plavu v nohách vítězky prvních dvou závodů WTS Jodie Stimpson, což nebylo vůbec špatné. Bohužel ani ona neudržela kontakt s čelem závodu a z vody jsme vylezly zhruba s 15s ztrátou na první balík. Od začátku cyklistiky tak bylo tempo úplně naplno. Postupně jsme sbíraly odpadlice z první skupiny, ztrátu se nám však úplně smazat nepodařilo. Z druhého depa jsem vybíhala po boku světové jedničky Gen Jorgensen a trojky Stimpson. „ Not bad!“ :) Bylo jasné, že tempu bezkonkurenční Jorgensen opět nebude nikdo stačit, takže jsem se pohodlně usadila za Britkou. Pohodlně trochu v nadsázce, protože kolo bylo opravdu těžké a já vůbec nevěděla, jak závěrečných 10km přežiju. Nohy už mi jasně dávaly najevo, že se jim vysoké závodní tempo vůbec nelíbí. Strategie byla jednoduchá: „viset“ za ní jak nejdéle to půjde. Postupně jsme začaly předbíhat závodnice z prvního balíku a prokousávat se dopředu celkovým pořadím. V posledním kilometru jsem se od Britky dokázala odpoutat a naprosto vyčerpaná si doběhla pro 11. místo. Bohužel jsem neměla na trati žádné informace o časových odstupech, což mě v závěru velice mrzelo, protože TOP 10 byla na dosah. I tak jsem samozřejmě s dosavadním nejlepším nejen svým, ale také českým, výsledkem spokojená. Člověk, který by však nechtěl víc, nemá ani potenciální šanci se ještě zlepšit. Já vidím, že možnosti na zlepšení v mém výkonu stále jsou a chtěla bych v příštím roce nejenom klepat na brány TOP 10, ale také se v ní tak trochu porozhlédnout.

V celkovém hodnocení WTS (seriálu mistrovství světa) jsem se oproti předchozímu týdnu opět posunula o jedno místo výše a skončila 12. Oproti loňskému 23. místu je to velké zlepšení a důkaz, že jsem se vydala správnou cestou.

WTS Stockholm (2014-08-23)

14. místo

Stockholm nás v den závodu přivítal pošmourným severským počasím. Zhruba dvě hodiny před námi startovali muži a trať začal zkrápět déšť. Rozhodla jsem se, že tradiční cyklistické rozjetí raději vynechám, abych zůstala co nejdéle v suchu a teple. Jelikož teplota vody nedosahovala ani 15°C, rozhodla jsem se, že vynechám rovněž rozplavání. Před startem jsem tak měla nezvykle mnoho volného času. Těsně před naším závodem však dokonce na chvíli vysvitlo sluníčko a obávané kostky na cyklistickém okruhu stihly vyschnout. Některé závodnice se rozhodly plně soustředit na závěrečné finále, které se koná příští týden v Edmontonu, a závod ve Stockholmu vynechaly, takže jsem přišla jak slepý k houslím k nejnižšímu startovnímu číslu v životě, číslu 7. Na mole byl tedy dostatek míst k výběru. Po startu přišel prvotní šok po kontaktu se studenou vodou, ale čekala jsem to ještě horší. Co mě vadilo více, byly poměrně velké vlny. Nemohla jsem se dostat do správné polohy, abych neustále neupíjela.
Z vody jsem lezla s větším odstupem na čelo, než bych chtěla, ale ani lepší plavání by mi první balík nezajistilo. Ten byl tentokrát docela daleko. Pohodlně jsem se tak ihned usadila ve druhé skupině, která se bohužel opět nepodařila dobře zkoordinovat, a odstup od čela se začal s každým okruhem zvyšovat. Tempo ještě pokleslo, když trať opět začal zkrápět déšť a technické pasáže začaly klouzat. V tu chvíli jsem si s vyhlídkami na nadcházející týden opravdu přála jen jediné: nespadnout. To se podařilo a po nejrychlejším depu jsem vybíhala do závěrečné části na čele naší skupiny. Brzy nás pohromadě běželo snad osm, ale ztrátu na čelo jsme smazávaly velice obtížně a v druhém okruhu se začalo spíše taktizovat. Finiš do kopce mně tedy úplně „nechutnal“. Do cíle jsme doběhly čtyři v jedné vteřině ihned za TOP10. Na mě bohužel zbylo až to čtvrté, v konečném zúčtování 14. místo. Vzhledem
k vývoji závodu tohle umístění beru, přineslo mi další cenné body a před závěrečným závodem i posun o další jedno místo vpřed v celkovém hodnocení WTS. Před finále mi tedy patří 13. příčka. Budu dělat vše pro to, abych ji udržela, popřípadě ještě vylepšila. 

ETU Karlovy Vary Triathlon European Cup (2014-08-18)

1. místo

Další pro mě povinný závod byl Evropský pohár v Karlových Varech. Krásné místo, těžká a poctivá trať, jen ten termín je bohužel trošku nešťastný vzhledem ke světovým závodům. Do závodu jsem šla samozřejmě s myšlenkami na vítězství, nechtěla jsem však zbytečně plýtvat silami, protože v nadcházejících dvou týdnech mě čekají dva závody WTS: Stockholm a následně samotné finále v kanadském Edmontonu.

Předpověď počasí hlásila nejchladnější víkend letošních prázdnin a počasí se velmi podobalo loňskému, kdy jsem zdaleka nenaplnila svá závodní očekávání, protože jsem na trati řádně promrzla. V žádném případě jsem nechtěla, aby se podobná situace opakovala i letos. Naštěstí se letos alespoň plavalo v neoprenech. Jelikož jsem zmeškala předzávodní briefing, nastupovala jsem na startovní molo se startovním číslem 1 předposlední. Závodní pole však nebylo moc početné, takže pozice na mole nebyla až tak důležitá jako v jiných závodech. Plavání, karlovarský unikát ve třech okruzích oproti obvyklým dvěma, na Rolavě proběhlo v poklidu a trochu i v šoku, protože jsem se ve třetím okruhu dostala do vedení a plaveckou část posléze opouštěla na prvním místě. To pro mě není zrovna standardní situace. Udržela se se mnou pouze italská závodnice, která se mnou absolvovala i začátek cyklistické části, ale brzo odpadla. Já jsem se tak na špici ocitla osamocena a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat :). Zda pokračovat svým tempem, nebo svěsit nohy a počkat na balík, abych mohla šetřit síly. Rozhodla jsem se jet sama a dlouho jsem držela cca. 20-30s odstup, který se moc neměnil. Skupina pronásledovatelek mě dohnala až v předposledním okruhu. Měla jsem trochu obavy, zda jsem se sólo jízdou moc nevyčerpala, ale jak se ukázalo, tyto obavy byly plané. Z druhého depa jsem ihned nasadila své tempo a postupně si budovala zpět cca. 30s náskok před druhou a třetí běžící Francouzkou a Mexičankou. Rozhodně jsem si je nechtěla přivést za zády do finiše. Takto jsem si již v posledním okruhu mohla plně vychutnat skvělou atmosféru závodu a v poklidu užít cílovou rovinku za velké podpory českých fanoušků.  Samozřejmě domácí vítězství je skvělé, ale teď musím hlavně rychle zregenerovat a pokusit se dobýt co nejvyšší příčky i v nadcházejících dvou závodech.

Ráda bych také poděkovala řediteli závodu panu Malému, který opět uspořádal skvělou akci a zajistil mi bezvadné zázemí, bez kterého není žádný výsledek možný. 

Tréninkový kemp Font Romeu (2014-08-15)

Po velmi dlouhém a náročném závodním bloku jsem byla velice ráda, že zase zažiju trochu „klidu“, kdy opravdu můžu jen trénovat, jíst a spát. Pro tentokrát jsme zvolili tří týdenní vysokohorskou přípravu, která přináší nesporné výhody pro vytrvalostní sporty. Vyhlášená destinace Font Romeu, zimní středisko v Pyrenejích, kde bylo v minulosti postaveno sportovní centrum pro přípravu francouzské reprezentace na OH v Mexiku 1968, je stále oblíbeným cílem atletů nejrůznějších odvětví. Vždyť se tu ve stejnou dobu připravoval i dvojnásobný olympijský vítěz Mo Farah, který posléze obhájil vytrvalostní double na 5 a 10km i na evropském šampionátu v Curychu. Přestože nás celý kemp absolvovalo pouze pět, protože další členové skupiny se zúčastnili Her Commonwealthu, nebo zvolili náhradní přípravu v coloradském Boulderu, žádný podstatný vliv na tréninkové dávky to nemělo. Odtrénovali jsme kvalitně a můžeme se těšit na závěrečné závody.

Mistrovství České republiky Telč (2014-07-19)

1. místo

Tak prý sedmý titul. Žádná česká žena jich tolik ještě neshromáždila. Tak zase jeden primariát. Pěkně se to poslouchá. Za titul jsem samozřejmě ráda, ale není to rozhodně nejdůležitější závod sezóny a popravdě mi přijde, že úroveň MČR dost upadá. Tím se rozhodně nechci dotknout žádné ze soupeřek, míním tím podmínky samotného mistrovství. Kde jsou ty časy, kdy jsem titul vybojovala na Staroměstském náměstí nebo na „domácí“ půdě v&nbs p;Brně v bouřlivé atmosféře nespočtu diváků. Přála bych si, aby alespoň v závodě, který se honosí titulem Mistrovství České republiky, panovaly trochu důstojné podmínky. Společný start s muži nepovažuji za šťastný, zvláště když je následně na kole zakázáno hákování, postrádám v tom jakýkoli smysl. Finanční odměny, které v ženské kategorii nedosahují ani poloviny odměn mužů, to je výsměch a diskriminace.

Samotný závod probíhal hladce. Chtěla jsem si zajistit titul s co nejmenší námahou, protože po měsíci, kdy jsem absolvovala 4 závody, jsem už byla poměrně unavená. Přestože jsme startovaly s muži, utvořily jsme si ve vodě poměrně brzy vlastní skupinku, kterou táhla Jitka Šimáková. Z vody jsme vylezly čtyři, ale hned v prvním stoupání jsme bohužel ztratily Báru Hlaváčovou. Cyklistická trať byla zvlněná a ve třech se nám pěkně spolupracovalo. Na běhu jsem si nastavila své tempo a soup eřkám se rychle vzdálila. Jak jsem již zmínila, jsem ráda, že jsem si zajistila další titul mistryně republiky. Nyní se však hlavně těším na třítýdenní vysokohorské soustředění ve francouzském Font Romeu. Cítím, že před závěrečným blokem závodů je potřeba pořádně přitrénovat.

WTS Hamburg (2014-07-12)

35. místo

Není každý den posvícení. Ale zlobit se můžu jen sama na sebe.
Příprava na šestý závod seriálu mistrovství světa nebyla zrovna ideální, protože jsem si z Chicaga přivezla nějaký virus a nemohla jsem pět dní jíst :(. Vše se spravilo až vynuceným dnem úplného volna a výletem do nedaleké Girony. Přesto jsem do Hamburku vyrazila s chutí navázat na předchozí skvělé výsledky v TOP10. Hamburk je světoznámý svou úžasnou diváckou kulisou a na technické trati v samém centru města nabízí vždy neskutečnou podívanou. Letos dvojnásobně rychlou, neboť se závod opět konal na sprint triatlonových distancích. A ještě k tomu se sjelo jednoznačně to nejlepší, co současný triatlonový svět nabízí. Na startovní listině nechyběl nikdo z první desítky. Já šla na molo hned vzápětí s číslem 11. Okolo mě byla řada skvělých plavkyň a mým cílem bylo, toho co nejvíce využít. To se podařilo, bohužel však jen na první bójku, kde začalo opravdové peklo. Už dlouho jsem nezažila takový masakr, většinu času jsem strávila pod hladinou a ztratila minimálně 20 míst :(. Celkově plavání tedy žádná sláva, ale úplná tragédie to také nebyla. Rychlé depo a pádný vstup do cyklistiky mě hned vrátily zpět do hry, přesně tam, kde jsem chtěla být. Do silné stíhací skupiny, která měla čelo závodu na dohled. Jenže… Jak dobře vím, že nemám jezdit ke konci balíku? Velice dobře! A kde jsem byla při nájezdu do technické pasáže ve druhé nebo třetím okruhu? Přesně tam, kde jsem být neměla. Ob jednu závodnici přede mnou se utvořila díra a po projetí celou technickou pasáží, kde se nedalo předjíždět, jsem už jen smutně přihlížela, jak mi „vlak“ do prvního balíku ujíždí :(. Možná i trochu zesláblá předchozí nemocí jsem v danou chvíli nemohla víc dělat, nohy křičely „Stop!“. První balík čítal zhruba polovinu startovního pole a najel na nás do konce cyklistické části téměř 1,5min. I kdybych „letěla“, bylo jasné, že s tím se dá na sprintu jen těžko něco dělat. No a já ještě k tomu neletěla :). Nemasný, neslaný výkon na běhu mně v konečném pořadí vynesl 35. místo. Není to žádná katastrofa, ale po předchozích výsledcích jsem určitě myslela na víc.

WTS Chicago (2014-06-30)

8. místo

Z Kitzbühelu jsem ještě večer po závodě štafet přejela do Prahy, kde jsem strávila dva dny. Poprvé si zašla zaplavat na nově zrekonstruovaný bazén na Julisku, kde jsem se nemusela přetahovat a boxovat s veřejností. Absolvovala jsem i mítink s jedním ze sponzorů, rychle vyprala a bylo na čase zase balit kufry. Přelet do Chicaga i srovnání se sedmi hodinovým časovým posunem proběhlo poměrně dobře. Ovšem až na jednu „ maličkost“, nepřiletělo mi kolo. Když říkám kolo, myslím tím v podstatě naprosto všechno, tedy cyklistické tretry, závodní běžecké boty, neopren, náhradní oblečení. Ve čtvrtek jsem byla ještě klidná, protože do závodu zbývalo stále dost času. V pátek odpoledne jsem se už začala docela obávat. Když jsem šla spát v jednu v noci (to bylo ultimátum, které jsem byla ochotná obětovat čekání, protože spánek je nezbytnou součástí dobrého výkonu), měla jsem nervy na pochodu, protože kolo se stále neobjevilo. Ráno jsem nemohla dospat a v 7h jsem si konečně hodně oddychla, když jsem a recepci uviděla svou krabici. Do závodu zbývalo pár hodin, úkol číslo jedna bylo sestavit kolo. Po velice vyčerpávající noci jsem se rozhodla vynechat tradiční dopolední rozcvičení a dát do samotného závodu přednost odpočinku.

Start 12:30, teplota vody 18,8°C a překvapivé rozhodnutí ITU plavat bez neoprénu. Povolená hranice pro použití neoprénů je 20°C, prý však bylo moc velké teplo. Když se nás před startem většina po rozplavání klepala zimou, tak to tak rozhodně nevypadalo. V samotném závodě se však člověk zahřál ažaž. Na startu jsem měla díky nízkému startovnímu číslu možnost vybrat si výhodnou pozici vedle výborných plavkyň Moffat a Jenkins. V průběhu řazení k nám přišla ještě má tréninková kolegyně Carolina Routier, která je v současnosti nejlepší plavkyní ITU, takže jsem věděla, že lépe jsem si opravdu vybrat nemohla. Přestože jsme plavaly v jezeru (Michigan), díky větru byly poměrně velké vlny. Výbornou pozici v prvním okruhu se mi bohužel během druhého nepodařilo udržet a ztratila jsem kontakt s první skupinou. Technické kolo bylo opravdu náročné. V osmi okruzích nás v každém čekalo pět tzv. dead turns, čili otáček o 360°. To v podstatě znamená pokaždé téměř zastavit a rychlým sprintem se znovu rozjet. Mé nohy se ke konci opravdu necítily nejlépe. Celou dobu jsem se pohybovala ve druhé skupině, která si do depa přivezla 66s ztrátu na první balík. Od začátku běhu jsem si šla své tempo. Když mě míjela Gwen Jorgensen, to mě rozhodně nedokázalo rozhodit, protože dobře vím, že mé současné běžecké možnosti jsou někde jinde. A ve velkém horku hrálo obzvlášť důležitou roli, dobře své síly rozvrhnout. Již v druhém okruhu jsem doběhla některé ze závodnic z prvního balíku
a postupně se stále posouvala dopředu. Čtvrtý nejrychlejší běh, kdy jenom medailistky běžely rychleji, mě v závěru vynesl na 8. místo. S tím musím být samozřejmě spokojená, i když mně stále trochu hlodá
v hlavě, že jsem ve vodě měla uviset první balík. Mohlo to být ještě zajímavější :). Po všech předzávodních patáliích jsem však v druhé umístění v TOP 10 v posledních dvou závodech ani nedoufala.

Hned druhý den jsem se vrátila zpět do Španělska. Že mně opět nepřiletělo kolo, mě už tentokrát ani nepřekvapilo. V průběžném žebříčku WTS jsem se posunula na 11. místo. Přede mnou jsou ještě dva závody a finále. Nezbývá, než se pokusit toto umístění udržet, popřípadě ještě vylepšit,…

ME Kitzbühel (2014-06-20)

DNF

Letošní ME je závod, na který chci především hodně rychle zapomenout. Což už se ostatně podařilo :).

Z Londýna jsem odletěla přímo do Španělska, kde jsem se opět připojila ke své tréninkové skupině. Počasí i podmínky přály a já přidala do banku kvalitní tři týdny a konečně zase trochu zapracovala na běhu. Do Kitzbühelu jsem se těšila a byla odhodlaná se opět porvat o jednu z medailí. To by však nesměla nastat obdoba téměř zimního triatlonu.

V den závodu od rána s přestávkami pršelo. Když jsme stály nastoupené na startovním mole, začalo přímo lít. Teplota vody byla 20,8°C. Naštěstí hlavní rozhodčí rozhodl, že se vzhledem k teplotě vzduchu, která činila pouze 12°C, poplave v neoprenech. Plavecká část byla v mém podání slabý průměr, ale dost na to, abych opouštěla vodu Schwarzsee v hlavním poli a po rychlém depu, skákala na kolo těsně za olympijskou vítězkou Nicolou Spirig. Tam však moje „mise“ také skončila. Od začátku se mi netočily nohy a v průběhu prvního okruhu jsem nebyla schopná téměř nikoho uviset. V průběhu druhého jsem se začala třást jako ratlík a věděla, že v tomto stavu nejsem schopná dál pokračovat.  Vlastní zdraví je opravdu důležitější než výsledky a dnes to o zdraví bylo. Následující cca. hodinu jsem strávila klepající se v medical tentu, oblečená v 5ti vrstvách oblečení a pod dvěma přikrývkami. Pouze díky masáži managera Pepy Rajtra jsem byla schopná nakonec rozmrznout. V těchto, řekla bych pro letní sporty ne zrovna regulérních podmínkách, nedokončila téměř polovina startovního pole, což není pro evropský šampionát moc dobrá vizitka. Osobně nemůžu říci, že jsem nespokojená, spíše opravdu naštvaná, ale větru, dešti neporučíš. WTS Chicago je již následující týden! Je na čase spravit si náladu! 

Počasí nabralo po zbytek víkendu úplně opačný směr, nebylo radno vycházet bez opalovacího krému. O to víc mě mrzel páteční lijákem znehodnocený závod. V neděli byl na programu závod smíšených družstev a Česká republika vyslala do boje dokonce dva týmy. V tzv. Áčku jsem byla já, Jan Čelůstka, Petra Kuříková a Tomáš Svoboda. Vyrovnaný výkon všech účastníků nám v konečném pořadí vynesl
6. místo.

WTS Londýn (2014-06-01)

10. místo

Moje zdejší poslední reportáž pochází z jihoafrického Kapského města. Realita byla taková, že ukopnutý prst ani po týdnu nepřestal bolet, takže na řadu přišel rentgen. Ten bohužel prokázal zlomeninu prostředníčku na levé noze. Do poslední chvíle jsem doufala, že se můj stav zlepší natolik, že budu moci absolvovat třetí díl WTS v japonské Jokohamě, ale nestalo se tak. Bolest byla příliš velká a já musela zcela omezit běžecký trénink. Mrzelo mě to, protože řada favoritek závod z nejrůznějších důvodů vynechala, takže šance na lepší umístění a bodový zisk byla větší. Ale co se dá dělat, i to je sport.

Abych se opět dostala do závodního tempa, zvolila jsem start koncem května start na českém poháru v Brně. Brno bylo velmi kvalitním tréninkem před nadcházejícím závodem WTS v Londýně, kam jsem přijela bez nějakých velkých očekávání. O to více jsem byla mile překvapena v cíli.

Londýn nás tentokrát ušetřil tradičního deště, na závod panovaly téměř ideální podmínky. Oproti předchozím ročníkům se tentokrát v Hyde parku závodilo na tratích sprint triatlonu, což bylo pro mě po dlouhé běžecké pauze plus.

Na pontonu se nejlepší závodnice rozdělily na obě strany a já si vybrala místo vpravo vedle jedné z nejlepších plavkyň, mé tréninkové kolegyně Sarah Groff. Plavání nebylo v žádném případě ideální. Když jsem však před sebou při výlezu z vody viděla jména okolních závodnic, věděla jsem, že teď už závod špatný být nemůže. Ihned jsme zformovaly balík, ve kterém nechyběla zvučná jména. O to větší bylo zklamání, že se nám nepodařilo dostihnout vedoucí, zhruba 15ti člennou, skupinu. Celou dobu jsme si držely asi 20s odstup. Ano, není to mnoho, ale při sprintu opravdu rozhoduje každá vteřina. Běh byl úprk od prvního metru. Snažila jsem s e nemyslet na to, že mě po tréninkovém výpadku musí každou chvíli dojít. Nakonec se to projevilo až v samotném závěru. Zhruba v posledním kilometru se zformovala velice silná skupina běžící o 6. – 12. místo, zahrnující i dvě britské závodnice: vedoucí ženu WTS Jodie Stimpson a dvojnásobnou mistryni světa Helen Jenkins. Běžet s nimi bok po boku do cílové rovinky a slyšet neustávající řev domácích fanoušků byl nezapomenutelný zážitek. Ve finiši mi už síly opravdu chyběly. V neskutečně našlapaném závodě mě dělilo od 4. místa 7s, avšak ihned za mnou byly ve vteřinách poskládány další závodnice. Konečně jsem zase vybojovala m&ia cute;sto v TOP 10! a to se sladkým pocitem, že vedoucí žena WTS zůstala tentokrát za mnou. S takovým výsledkem mohu být rozhodně spokojená.

Ekol Superprestige Brno (2014-05-26)

1. místo

Vítězství na domácí půdě vždycky potěší!

WTS Cape Town (2014-04-27)

23. místo

Z Aucklandu jsem se hned druhý den přesunula na africký kontinent, do univerzitního města Stellenbosch vzdáleného zhruba 50km od Kapského města. Útočištěm se nám stal zbrusu nový komplex Stellenosch Academy of Sports. Moderní komplex s vlastní posilovnou, bazénem a v neposledním případě také kuchyní, takže jsme měli dostatek času věnovat se opravdu jen tréninku
a regeneraci. SAS je stálým bydlištěm jednoho z nejlepších ragbyových týmů na světě Springbok Sevens a také W.P. Rugby Institute. Já jsem měla tu možnost trénovat ve Stelenboschi již v roce 2008 před olympiádou v Pekingu, takže jsem věděla, že tréninkové prostředí je zde více než ideální. Během uplynulých let přibyl i 50m venkovní bazén, takže nyní již zde pro triatlonovou přípravu vůbec nic nechybí a Stellenbosh je vyhledávanou destinací mnoha zahraničních triatletů.

Na závod do Kapského města to bylo něco přes hodinu jízdy autem, což byl v porovnání s obvyklými několika hodinami letu příjemný luxus. Žádný jetlag, ani skládání kola do krabice. Kdo očekával závod
v pořádném africkém horku, ten byl asi překvapen poměrně chladným počasím okolo 20°C, které znepříjemňoval studený podzimní vítr. Kapitolou sama o sobě byla teplota vody. Oceán je zde studený
i v letních měsících, kdy se vyšplhá maximálě na 15°C. Nyní byla teplota 11,9°C. Dle pravidel ITU by se
v případě teploty vody pod 13°C měla rušit plavecká část. Na pravidla si ale nikdo při největší světové show nehraje, takže ledová koupel nás neminula. Ze zdravotního rizika nám plavání bylo alespoň zkráceno na jeden okruh, tedy 750m. Musím říct, že v tomto případě jsem si rozhodně nestěžovala. Tradiční rozplavání jsem za těchto podmínek vynechala a rozcvičila se pouze na suchu. To mi však nebylo moc platné, protože závod odstartoval s téměř 30min zpožděním. Z cyklistické trati totiž nebyla včas odkloněna doprava. To však v Africe nemůže nikoho v nejmenším překvapit :). Se startovním výstřelem jsem se tak vrhla do ledové lázně. Držela jsem velice dobrou pozici, ale po obrátce na bójkách na mě dolehl chlad, nebyla jsem schopná držet vysokou frekvenci záběrů a výrazně se propadla do středu startovního pole. Při výběhu z vody mě potkal malý incident. Zaškobrtla jsem
a natáhla se jak dlouhá, tak široká. Naštěstí mě to nestálo pozici v hlavním balíku. Ten byl poměrně početný a překvapivě čítal i velká jména. Proto jsem myslela, že se nám brzy podaří zlikvidovat náskok vedoucí třináctičlenné skupiny. To se nám však nepodařilo a do druhého depa jsme si přivezly velkou ztrátu přes dvě minuty. Můj běh ještě stále není optimální a navíc jsem v průběhu druhého ze čtyř okruhů začala pociťovat silnou bolest v levém nártu. Až v cíli jsem zjistila, že jsem celý závod absolvovala se zlomeným prostředníčkem na levé noze. Zřejmě jsem si ho ukopla při onom pádu při výlezu z vody. Co tedy dodat? Samozřejmě jsem chtěla dosáhnout lepšího výsledku, ale za daných okolností to nebyl žádný propadák. Za dva týdny začíná kvalifikace na Olympijské hry v Rio de Janeiru a konkurence nespí. Je vidět, že kvalita závodů se neustále posouvá vpřed. Jedním slovem bych celý závod zhodnotila jako dobrý, což je za tři. Pořád je hodně na čem pracovat.

WTS Auckland (2014-04-07)

14. místo

Zakončením mé novozélandské mise byl první závod série mistrovství světa (WTS) v Aucklandu. Jsem velice ráda, že se během uplynulých 4 týdnů dala má žebra konečně do pořádku a já mohla zase jednou nastoupit na start zdravá. Už prvním malým vítězstvím byl fakt, že jsem po velice dlouhé době neoplývala žádným tejpem.

Pro letošní rok se změnila pravidla WTS a do konečného pořadí se započítává 5 závodu plus finálový závod v Edmontonu (Grand Final). To v podstatě nutí nejlepší závodníky nastoupit k většině závodů, chtějí-li pomýšlet na dobré umístění v konečném celkovém pořadí. Na startu v Aucklandu se tak sešla opravdu velká konkurence. Kromě zraněné obhájkyně mistrovského titulu Non Stanford chyběly z první dvacítky jen dvě závodnice.

Úvod plavecké části se mi vydařil. V druhém okruhu jsem však v mele zbytečně ztratila několik cenných pozic a vteřin. To mě odsoudilo ke stíhací jízdě hned na začátku cyklistické části. Ta byla tentokrát úspěšná, v předposledním okruhu jsme dostihly první skupinu. Konečně jsem tak jednou zase vybíhala po boku nejlepších. Můj běžecký deficit se projevil, ale i tak mohu být s konečným 14. místem spokojená.  Je to skvělá výchozí pozice do dalších závodů WTS.

SP New Plymouth (2014-03-24)

22. místo

Zázrak se bohužel během uplynulého týdne nekonal a já jsem i do druhého závodu nastupovala zdravotně indisponovaná. Po plavecké části jsem ztrácela 15s na první balík. Co bych za to v lednu dala. Nyní jsem však byla docela rozladěná, neboť fyzicky jsem na něj měla. Plán mi však zhatila bitva na prvních dvou bójkách. První skupina byla velice silná a dobře organizovaná, takže náš pojízdný chaos ztratil v cyklistické části další cenné vteřiny. Oproti předchozímu závodu jsem tentokrát na kole neměla žádný výrazný problém a na členitější technické trati se cítila velmi dobře. Bohužel běh už tak dobrý nebyl. Přetrvávající bolesti žeber zapříčinily křeče v boku a velmi nevýrazný běžecký výkon. Zopakovala jsem tak na vlas stejné umístění jako předchozí víkend.

SP Mooloolaba (2014-03-16)

22. místo

První letošní závod mám za sebou. Mooloolaba je jedno z mých oblíbených míst. Samozřejmě mám na ni krásné vzpomínky díky premiérovému vítězství SP v roce 2010, ale samotné místo, pláž a trať závodu je to, co mám ráda. Taky už bylo na čase trochu se ohřát, protože počasí v Chistchurch se létu moc nepodobá.

Lhala bych, kdybych řekla, že jsem neočekávala víc. Bohužel zhruba týden před startem jsem se vybourala při jednom z cyklistických tréninků, což mělo výrazný dozvuk. Samotný pád sice nebyl žádné velké harakiri a stačila jsem se zvednout s úsměvem na tváři. Druhý den však vše začalo: naražená žebra a zápěstí. O ruku jsem se dva dny nemohla opřít, ale poté bolest odezněla, což bylo super. Žebra jsou však úplně jiná liga. Nejvíce naražená žebra bolí, když dýcháme, kašleme, kýcháme nebo se smějeme, takže vlastně pořád :). Pro mě bylo zpočátku největším utrpení vůbec vstát z postele. Největším problémem se však ukázal fakt restrikce dýchání. A co si budeme povídat, zrovna při závodě je dýchat docela potřeba. Plaveckou část jsme sice zvládla velmi dobře, v cyklistické se bohužel naplno projevily mé dýchací obtíže a já se nedokázala udržet v hlavní skupině. Tím veškerá sranda a radost skončily. Závod jsem dokončila, ale vidina dobrého umístění byla ta tam.

Hned příští týden mě čeká další závod SP v New Plymouth. Na zotavení bych ještě potřebovala ještě nějaký ten pátek, nezbývá než bojovat.

Snow Farm (2014-03-03)

Tréninkový pobyt v Christchurch máme rozdělený na dvě části, mezi něž je vložen třítýdenní vysokohorský kemp v nejznámějším místním středisku pro běžecké lyžování Snow Farm. V zimě ráj pro běžkaře, v létě pro běžce. A to do slova! Bohužel na plavání a cyklistické tréninky se musí sjíždět do údolí k jezeru Wanaka, takže je trénink celkově logisticky velice náročný. Fantastické počasí a novozélandské přírodní scenérie však tuto téměř každodenní cestu do nížiny činí mnohem příjemnější.

V době našeho pobytu na Snow Farm se právě konaly zimní olympijské hry v Soči. O náplň volného času tak bylo postaráno. Časový posun mi sice neumožnil sledovat všechny přenosy živě, ale tolik času jsem před televizní obrazovkou (resp. obrovským plátnem s úhlopříčkou cca. 4m) nestrávila za poslední rok. Bylo super sledovat hlavně skvělé výkony českých sportovců, které mi výrazně pomohly s posílením motivace ve vlastním tréninku. 

V posledním příspěvku jsem zapomněla zmínit  ještě jeden důležitý přírůstek naší skupiny. Tím je fyzioterapeut Paul Westwood. Nemůžu si v nejmenším ztěžovat na skvělou práci fyzioterapeutky vloni na  Floridě, ale mít k dispozici odborníka každý den je přeci jenom lepší. Doufám, že i to pomůže k eliminaci mých všemožných bolístek a bude dobrou prevencí vůči možným zraněním.

Náchod - Evropské město sportu 2013 (2014-02-05)

V loňském roce bylo mé rodné město zvoleno evropským městem sportu. Při této příležitosti byla nyní uspořádána unikátní výstava, kde máte možnost seznámit se se sportovní historií našeho regionu i o sportovních úspěších jednotlivců, kteří město Náchod reprezentují. Výstavu pořádá Občanské sdružení Náchodský sport pro všechny ve spolupráci se Státním okresním archivem v Náchodě, Městem Náchod, Sportovními zařízeními města Náchoda a Regionálním muzeem v Náchodě. Všichni jste srdečně zváni!

Výstava: Náchod - Evropské město sportu 2013
Místo konání: Náchod -  Výstavní síň Regionálního muzea v Náchodě (roh Zámecké a Tyršovy ulice)
Termín: 5.2.- 9.3. 2014
Otevřeno: úterý až pátek 9-12, 13-17 hod., v sobotu 8-12 hod.

První pozdrav od protinožců (2014-01-24)

Vánoční svátky utekly jako voda a letos pro mě po dlouhé době byly opravdu svátky klidu. Po návratu
z Ramsau mě skolila chřipka, takže jsem si mohla do sytosti užívat pohádek a cukroví na úkor tréninkových dávek.

Krátce po Novém roce jsem nabrala směr teplých krajin, kde jsem se opět připojila k mezinárodní skupině J. Filliola. Trénink ve skupině mně už opravdu chyběl. Letos máme v týmu nové výrazné posily: mistryni Evropy Rachel Klamer, čtvrtého muže Olympijských her v Londýně Davida Hausse a devátého v tomtéž závodě Joa Silvu. Útočištěm se nám pro začátek roku stal novozélandský Christchurch. Počasí je zatím poměrně proměnlivé a zdá se, že zima, která nedorazila do Čech, se tu snaží zuby nehty udržet. Ne, zas tak hrozné to není. Vítr ale dokáže být opravdu studený. Snažit se v tréninku vyrovnat nejlepším na světě, kteří v zimě trénovali v klimaticky výhodnějších podmínkách, je výzva sama o sobě. Před prvními závody mě čeká ještě hodně práce. V dobré společnosti je to však o poznání jednodušší.  

Veselé Vánoce a šťastný nový rok! (2013-12-24)

Přeji vám všem příjemné prožití vánočních svátků a do nového roku hodně zdraví, štěstí a spokojenosti!

Zároveň děkuji sponzorům za podporu finanční i materiální, rodině přátelům a fanouškům za podporu psychickou. A těším se na další společné výzvy v novém roce.

Zimní soustředění Ramsau (2013-12-21)

Nejlepší sportovec města Brna (2013-12-13)

Těsně před odjezdem na první soustředění na novou sezónu (pro tentokrát měním šortky za běžky
a spolu s reprezentačním výběrem vyrážím do rakouského Ramsau), jsem měla tu čest převzít ocenění mezi nejlepšími sportovci města Brna. Ač hrdá Náchoďačka, ve sportovním životě už dlouhá léta patří mé srdce brněnskému Ekolu. A v této anketě rozhoduje právě klubová příslušnost. Moravská metropole produkuje dlouhodobě pěknou řádku vynikajících reprezentantů ve všech možných sportovních odvětvích. O to více jsem byla překvapena, že jsem celkově skončila na druhém místě hned za elitním krasobruslařem Michalem Březinou. Kromě toho se triatlonový Ekol Team vyšvihl i na třetí místo mezi oceněnými kolektivy. Velice příjemný večer odehrávající se tradičně v hotelu Voroněž a doprovázený legendární kapelou Blue Effect byl pěknou tečkou za uplynulou sezónou.

Tímto bych chtěla Ekol Teamu poděkovat za dlouhodobou podporu a péči, kterou mi věnuje skoro od začátku mé sportovní kariéry.

Off season (2013-12-09)

Jak už jsem psala v jednom z předchozích příspěvků, už na polovině cesty mezi Hronovem
a Náchodem jsme v podstatě byla na bílých slunečných plážích v Thajsku. Hned druhý den ráno jsem odlétala na zaslouženou 14-ti denní dovolenou. Po mnoha letech opravdovou dovolenou, kam se mnou necestovalo ani kolo, ani běžecká obuv, ale pouze bikiny. Thajsko rozhodně nezklamalo. Spousta nezapomenutelných zážitků, překrásných míst a také výborná kuchyně. Prostě ideální relax na načerpání nových fyzických i psychických sil do nové sezóny.

Po návratu z dovolené mě čekal již tradiční „ doktorský“ týden. Tedy doba, kterou jsem z velké části proseděla v čekárnách lékařských ordinací, ať už u zubaře nebo na kožním, kde jsem si nechala odstranit podezřelá mateřská znaménka. Jelikož je má kůže často vystavena přímému slunečnímu záření, rozhodla jsem se pro tuto možnost, abych předešla ohrožení rakovinou kůže. Na tyto důležité kontroly prostě jindy není čas. V tuto dobu je člověk dokonce rád, že čeká na vyšetření o pár minut déle, protože jinak by nestihl dočíst hrozně napínavou kapitolu v detektivce, popř. velmi „důležitý“ článek v časopise.

Volna tedy bylo dost. Abych se do zpět do formy dostala co nejrychleji, rozhodla jsem se pro týden strávený v Krkonoších, konkrétně na Benecku, kde mám perfektní celoroční zázemí u blízkých přátel. Byl už sice konec listopadu, takže se vrcholky hor rychle začínaly halit do bílé pokrývky, na najíždění
a naběhání prvních kilometrů to bylo naprosto ideální.

Nyní příprava pokračuje v domácích podmínkách. Ježíšek ke mně letos dorazil o celých dvacet dní dříve, už 4.prosince, a přinesl zbrusu nové horské kolo Elite Super HPC Race 29. Velký dík patří firmě Cube a také CSMV, bez jehož pomoci by ke mně Ježíšek nedorazil. Jakmile teploty spadnou k bodu mrazu je horské kolo nejlepším možným tréninkovým parterem, protože na silničním kole se v tuto dobu moc jezdit nedá.

Zhodnocení uplynulé sezóny (2013-12-05)

S blížícím se koncem roku přichází také období bilancování. Příprava a novou sezónu je již v plném proudu, ale ještě jsem se ani nestačila zastavit nad tou uplynulou. Někdy je lepší dívat se na věci
s odstupem.

Rok 2013 mohu jednoznačně zařadit k těm lepším. Ne každý den se poštěstí získat medaili na evropském šampionátu a světovém poháru. K tomu další dvě umístěni v TOP 10 ve světovém poháru, nebo 6. místo v závodě WTS v Jokohamě. V celkovém hodnocení mistrovství světa mi patří 22. příčka. Během roku to sice vypadalo, že bych mohla prolomit hranici světové dvacítky, bohužel nešťastný plán reprezentačních závodů mě o tuto možnost v závěru připravil. I tak je to velice pěkné umístění, na které se žádný český reprezentant ještě nepodíval.  Samozřejmě ne všechny závody se povedly dle mých představ, ale je to jen sport. Pokud nejste v dané chvíli fyzicky či psychicky na správném místě, nemůžete v současné světové špičce obstát. Po olympijský rok je vždy v ledasčem jiný. Některé závodnice končí, jiné si vybírají mateřskou pauzu, popřípadě se přesouvají na delší distance a hlavně spousta mladých dravců se dere na výsluní. S novými tvářemi se mění dynamika závodu a já jsem velice ráda, že v tomto nesmírně vyčerpávajícím kolotoči dlouhodobě prokazuji stabilní výsledky občas korunované nějakou tou medailí. 

Ani letos se mi úplně nevyhnuly zdravotní obtíže. Oproti předchozím třem únavovým zlomeninám však problémy s achilovkami hodnotím jako malicherné, i když mi v létě připravily řadu bezesných nocí
a uvrhly do tzv. doby temna, kdy šla má výkonnost i nálada dolů.

Nejpozitivnějším zkušeností celé sezóny byla možnost strávit podstatnou část roku v mezinárodní skupině závodníků pod vedením kanadského trenéra J. Filliola. Ve skvělé atmosféře byla radost trénovat a těžké tréninky bolely o dost méně. Kromě osobního růstu je skvělé sledovat také výkonnostní růst ostatních, učit se od nich a vidět, že každodenní dřina se vyplácí.

Největší letošní zklamání nebylo ani tak na poli sportovním, ale v samotném zákulisí. Když vám člověk zodpovědný za vedení reprezentace, oznámí, že byste vlastně měli jen objíždět jím vybrané „povinné“ závody, aby se mohla udělat jen čárka za účast, mi bez předchozího promyšleného na sebe smysluplně navazujícího závodního plánu, připadá opravdu smutné. Objíždět závody a něco na nich opravdu předvést je totiž sakra velký rozdíl, stojí to úplně jiné úsilí a bez odpovídající podpory se dobrých výsledků prostě dosáhnout nedá. Takže se mi tato rada zdá značně kontraproduktivní, když jsme tlačeni k tomu, předvádět co nejlepší výkony. A to je vlastně i to, proč většina lidí sport dělá, protože ho něco stále žene dopředu a chce být nejlepší, ne uzavírat startovní pole. I to je pro mě dobrá motivace vrhnout se po pauze znovu do tréninkového cyklu, abych byla příští rok zase o něco lepší.

Tímto bych také chtěla poděkovat všem, kteří mi jsou oporou nejen v časech dobrých, ale i v časech výsledkově horších. Především rodině a přátelům, trenérovi J. Seidlovi a v neposlední řadě také sponzorům, bez nichž by žádný z dosažených výsledků nebyl možný.

Běh Hronov - Náchod (2013-10-27)

Poslední říjnová sobota ve východních Čechách patřila tradičně populárnímu běhu Hronov – Náchod. Po roce pauzy jsem se opět postavila na start. Uplynulé dva týdny již byly v off season režimu, takže se rozhodně nedal očekávat nějaký super výkon. Samozřejmě jsem se však nechala unést atmosférou a po startu vypálila jak splašená. Na tuto školáckou chybu jsem doplatila velice brzy. Už na druhém kilometru mně laktát stříkal i ušima a já věděla, že to do cíle bude ještě dlouhá štreka. Zhruba na třetím kilometru jsem ztratila ambice bojovat o nejvyšší příčky a rozhodla se závod si pořádně užít bez enormní fyzické námahy. Musím říct, že to se mi opravdu povedlo. Myšlenkami jsem už byla na dovolené, kam jsem odlétala hned v neděli ráno. Krásné počasí, které bylo posledním dozvukem babího léta, mi evokovalo slunce a moře, na které jsem se tak těšila. Přestože jsem zdejší závod po prvé nevyhrála, odešla jsem s velmi dobrým pocitem konce úspěšné sezóny. V cíli na náchodském náměstí jsem po dlouhé době měla možnost vidět skoro celou rozvětvenou rodinu, což byla velice milá třešnička na dortu.

Sportovec Ministerstva vnitra roku 2013 (2013-10-23)

V posledním říjnovém týdnu jsem měla tu čest zúčastnit se vyhlášení nejlepších sportovců Ministerstva vnitra za uplynulý rok. Jsem ráda, že jsem díky svým letošním výsledkům opět pronikla do desítky oceněných a mohla strávit velice příjemný večer ve společnosti nejenom současných sportovců, ale také řady dnes již legend a ikon českého sportu jako např. paní Dany Zátopkové, Věry Čáslavské nebo Martina Doktora. Bez podpory Centra sportu Ministerstva vnitra bych nejenom já, ale také řada dalších sportovců nebyla vůbec schopná věnovat se sportu na vrcholové úrovni. Tímto bych tedy chtěla celému CSMV také poděkovat.

A jaké bylo obsazení pomyslných stupňů vítězů?
1. místo rychlobruslařka Martina Sáblíková
2. místo veslařka Mirka Knapková
3. místo biatlonistka Gabriela Soukalová

Ženy v letošní anketě muže jednoznačně zastínily, mezi desítku oceněných se dokázali vklínit jen tři.

Ráda bych na tomto místě popřála všem zástupcům zimních sportů hodně štěstí na nadcházejících Olympijských hrách v Soči a těm letním bezproblémovou zimní přípravu.

ITU Triathlon World Cup Tongyeong (2013-10-12)

2. místo

Po zrušení evropského poháru v Seville se ukázalo, že světový pohár v Tongyeongu bude můj poslední letošní závod. Pro mě již velice známá destinace, kde už mě nemůže nic moc překvapit, protože jsem tu závodila již po páté nebo šesté. Jediné, na co se člověk musí vždy připravit, je pár dní strávených na rýži :).

Startovní pole tentokrát nebylo tak početné, ale skýtalo řadu kvalitních jmen převážně z řad mladých australských hvězd, které by určitě chtěly navázat na skvělou kariéru E. Snowsill či E. Moffat a dostat australský triatlon opět na výsluní.

Poslední časný start v tomto roce. (Něco na těch brzkých startech je však přeci jen dobrého. Odpoledne jsme stihli výlet lanovkou na nejvyšší bod ostrova a byli odměněni překrásným výhledem :)) Tak tedy 5:00 budíček, 8:00 start - teplota vody těsně nad hranicí použití neoprenů, takže se jelo, jak říkáme „bez gumy“. Moc dobře jsem věděla, že plavání bude pro celý závod klíčové a rozhodující. Se startovním číslem 2 jsem při výběru pozice měla téměř celý ponton pro sebe. Vsadila jsem vše na kvalitní plavkyni E. Jackson, která téměř nikdy nechybí v prvním balíku a která si se startovním číslem 1 vybírala přede mnou. Volba se ukázala jako správná. Brzy po startu jsem se dostala Emmě do nohou
a bez obvyklých bitek jsem v pohodě vylézala v první skupině. V prvním kopci nás vpředu zůstalo 7
a díky dobré spolupráci se nám dařilo v každém okruhu najíždět cenné vteřinky na balík pronásledovatelek. Do druhého depa jsme si přivezly poměrně komfortní náskok téměř dvou minut
a bylo jasné, že vítězka vzejde z našeho úniku. Přestože jsem z depa vybíhala na prvním místě, bylo jen otázkou času, kdy mě doběhne Emma Jackson, která si ve své současné formě s přehledem běžela pro vítězství. Ani mě nenapadlo se s ní snažit držet krok, protože pro můj vlastní úspěch bylo v tu chvíli mnohem důležitější hlídat si vlastní tempo a koncentrovat se na celých 10km. Když jsem v úvodu zmínila, že už mě Tongyeong nemůže v podstatě ničím překvapit, šeredně jsem se tentokrát zmýlila. Závěrečný běh, který vždy býval absolutní rovina, se letos pořadatelé rozhodli zpestřit 200m  stoupáním v každém ze 4 okruhů. A musím říct, že v tom posledním už se kopec opravdu zajídal :). Každopádně jsem velice ráda, že se mi povedlo zakončit sezónu 2. místem. Stříbrná medaile je také ta, která mně ještě ve sbírce ze světových pohárů chyběla :). 

Nyní mě čeká tradiční východočeský běh Hronov – Náchod a poté už zasloužené volno.

ITU Triathlon World Cup Alicante (2013-09-29)

9. místo

Po finále WTS v Londýně jsem se konečně zase na nějaký čas vrátila zpět domů do Čech. V prvním týdnu jsem tohoto rozhodnutí docela litovala, protože trávit každý den na kole v dešti v 10°C tedy nebylo nic moc. O to víc jsem se těšila na další krátký výlet do Španělska, tentokráte do přímořského letoviska Alicante, kde se konal další ze světových pohárů. Alicante v ledasčem připomínalo světový pohár v Palamós, který jsem absolvovala v první polovině července. Teplo, moře, pláž, co víc si člověk může přát :). Oproti jiným svěťákům se tentokrát na startu sešla hodně kvalitní konkurence v čele se stříbrnou medailistkou z WTS Jodie Stimpson a bylo jasné, že nás „po sezóně“ nečeká žádný lehký závod.

Start závodu byl v 9h. I ve Španělsku se s blížící se zimou krátí dny a ubývá světla, takže na start závodu jsme v 7:30 vyrazily nezvykle ještě za úplné tmy. Krátce poté jsme však byly odměněny překrásným východem slunce. Teplota vody byla luxusních 25°C, takže nebylo pochyb, že plavecká část bude bez neoprenu. Se startovním číslem 5 jsem měla na pontonu velký výběr. Byla jsem však zaskočena, že nejlepší závodnice přede mnou se rozdělily do dvou skupiny na zcela opačných koncích. Bylo tedy pouze na mě samotné zvolit výhodnější variantu. Nakonec jsem se rozhodla pro opticky kratší pravou stranu a vyplatilo se. Bohužel v druhém plaveckém okruhu někde nastala chyba a ztratila jsem kontakt s první skupinou. O tempo ve vodě bylo opět postaráno, neboť na startu byla nejlepší plavkyně ITU v současné době Lucy Hall a má tréninková kolegyně Carol Routier. Na kole se ihned zformovala vedoucí devítičlenná skupina, která si postupně vybudovala až 2,5min náskok. Moje skupina byla velice početná, čítající téměř třicet lidí, což přispělo k velké dis organizaci a rychle narůstající ztrátě. Čítala také velké množství dobrých běžkyň, a protože v současné době není můj běh na úplné extra úrovni, na kole jsem se tentokrát spíše vezla a vyčkávala. V běhu bylo těžké velkou ztrátu na první skupinu smazat, ale podala jsem solidní výkon, který mě v konečném pořadí posunul na konečné 9. místo. A TOP 10 se na svěťáku přeci jen počítá. Na základě průběhu samotného závodu musím být s konečným výsledkem spokojená, rozhodně byl vidět pokrok a cítila jsem se mnohem lépe oproti několika předchozím závodům.

ITU World Triathlon Grand Final London (2013-09-14)

33. místo

22. místo v celkovém hodnocení seriálu WTS

Musím uznat, že nedávný závod v Karlových Varech byl pro mne nejenom zklamáním z konečného výsledku. Také mě velice zneklidnil ohledně závěrečného finále série mistrovství světa v Londýně, kde se letos dalo očekávat poměrně chladné počasí. Start ve Varech jsem v tomto ohledu značně podcenila, protože jsem se před závodem nenamazala ani hřejivkou. Rozhodně jsem nechtěla, aby se podobná situace opakovala v Londýně. Proto jsem už dopředu začala spřádat „zateplovací“ plán. Touto cestou bych ještě jednou chtěla poděkovat Pelimu za finalgon,  Marice za folii a hlavně trenérovi Jiřímu Seidlovi, který aniž byl součástí výpravy a bydlel v jiném hotelu, absolvoval brzký budíček a v již 6:30 mi pomohl do mého improvizovaného závodního oblečku. Nakonec jsem měla pod klasickým dresem tričko s dlouhým rukávem a pod ním pečlivě zaizolovanou vrstvu finalgonu pomocí aluminiové folie. Při sebemenším pohybu jsme šustila jako listí ve větru, ale moje zateplovací výbava se rozhodně vyplatila. Prognózy špatného počasí se naplnily a při samotném závodě bylo pouhých 10 – 12°C a mrholilo. Tedy „ideální“ počasí pro letní sport :).

V plavecké části jsem se tentokrát bohužel nevyhnula velké mele a zcela zbytečně ztratila kontakt
s první skupinou. Díky zdržení v depu jsem nechytla ani druhý balík a většinu cyklistické části strávila ve třetí skupině. Tedy v místě, kde jsem rozhodně nechtěla být. V předposledním okruhu se nám podařilo dojet druhou skupinu, ale ztráta na čelo byla velká, okolo 2 minut. Na běhu jsem byla opravdu ráda za své zateplení. Jediným problémem tak byly zcela promrzlé nohy v mokrých botách. Celkově byl však běh v podstatě takový „survival mode“. Zaběhla jsem svůj současný standard, který z druhého balíku nestačil na více než 33. místo. S konečným výsledkem samozřejmě nemohu být spokojená, ale za daných podmínek se u mě nedal předpokládat nějaký super výkon. Jediné, co mě opravdu mrzí, je ztráta první skupiny ve vodě, protože tam jsem měla rozhodně na víc.

Seriál mistrovství světa je tímto u konce. V jeho konečném pořadí jsem obsadila 22. místo. Po dobrém vstupu do sezóny jsem doufala v TOP 20, ale vzhledem k okolnostem, za kterých jsem nemohla nastoupit do všech závodů, je 22. místo velice slušný výsledek.

A protože zdraví konečně zase docela drží a já nechci skončit sezónu takovýmto „zimním“ závodem, rozhodla jsem se ještě absolvovat několik dalších závodů v klimaticky výrazně příznivějších podmínkách. Tím prvním je světový pohár ve španělském Alicante za 14 dní.

GP4 Sartrouville (2013-09-01)

3. místo tým TCG Parthenay

Musím uznat, že závod ve Varech, turistika v Praze a následná cesta zpět do Španělska mi vzala víc sil, než bych si přála. Další závod záhy klepal na dveře a já se rozhodně necítila úplně svěží.
Tentokrát jsem se po třech letech opět postavila na start francouzské ligy. Prvním kladem bylo, že jsem si tentokrát nic nezlomila :).
Závod se konal ve městě Sartrouville, cca. hodinu jízdy od Paříže. Super bylo, že nás z naší tréninkové skupiny závodilo šest, takže jsme mohli cestu absolvovat společně a o zábavu tak bylo opět postaráno. Závody francouzské ligy jsou proslulé svou rychlostí, špičkovým závodním polem a v neposlední řadě také ošemetnou cyklistikou. Zkrátka jsou tím nejlepším možným tréninkem.

Nečekala bych, že mě po deseti letech závodění ještě dokáže něco překvapit. Ponton uprostřed řeky, na který se před startem musí doplavat, jsem však ve své kariéře opravdu ještě nezažila. Jedná se
o divácky velice atraktivní záležitost. Jedinou nevýhodou je, že nejlepší týmy nastupují na ponton jako první a pokud není ideální letní počasí, hrozí před startem závodníkům nepříjemný chlad. Náš tým nastupoval do závodu hned jako druhý, takže na pontonu jsme se snažily zahřát veškerými možnými způsoby, ať již poskoky, či protahováním. Plavání dle předpokladu dominovaly nejrychlejší plavkyně současnosti Lucy Hall a má tréninková kolegyně Carol Routier. Já jsem se držela na konci hlavního balíku. Bohužel osudný moment v depu, kdy jsem se nechala vyvést z koncentrace naším týmovým manažerem a nemohla si zapnout přilbu, mě odsoudil do stíhací skupiny. Byla to velká škoda a jen a jen moje vlastní chyba, kterou jsem se připravila o daleko lepší výsledek. Solidní kolo a běh byly výborným tréninkem, ale běžecké manko je stále hodně znát. Náš tým letos zatím ještě ani v jednom závodě nechyběl na podiu a bylo skvělé, že ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Karlovy Vary ITU Triathlon European Cup (2013-08-25)

8. místo

Evropský pohár „doma“ v Karlových Varech pro mě tentokrát nebyl úplně za rohem. Protože se stále nacházím v místě letního tréninkového tábora, v Baňoles, nevyhnula jsem se dlouhému únavnému cestování na závod. Po poslední sérii tří závodů v řadě jsem si dala téměř týdenní volno, které jsem potřebovala jak fyzicky, tak psychicky. Následný návrat do tréninkového procesu byl poměrně krutý
a chvíli trvalo, než jsem se opět začala cítit dobře a předvádět kvalitní výkony. Běh jsem bohužel opět musela posunout na zadní kolej, protože mě začaly hodně bolet achilovky.

Ráda bych ještě jednou poděkovala řediteli závodu v Karlových Varech panu Vladimírovi Malému za veškerou pomoc v rámci závodu a hlavně za nabídku stát se ambasadorkou sobotního dětského závodu Witte Automotive Baby Duatlonu. Bylo krásné sledovat veškeré dětské souboje, kde většina závodníků dá do závodu úplně vše hned od startovního výstřelu. Bylo mi velkou ctí posléze malým vítězům pověsit na krk medaile a vidět úsměv nejenom na jejich tvářích, ale i v jejich očích.

Krásné sobotní počasí bohužel do nedělního startu evropského poháru nevydrželo. Vzduch se ochladil téměř o 10°C. Na rozdíl od mužů jsme měly to štěstí, že nám ještě nepršelo. Počasí krásný závod na promenádě hodně znehodnotilo, ze 67 mužů dokončilo pouze 39. Nepamatuji si závod s větší úmrtností. Teplota vody byla oficiálně změřena na 20,5°C, což znamenalo plavání bez neoprenů. Jako by už sama o sobě nebyla dost zima. Nakonec byla paradoxně plavecká část nejteplejší z celého závodu, protože teplota vody přeci jen převyšovala teplotu vzduchu. Ne příliš početné startovní pole skýtalo několik známých zahraničních jmen v čele s loňskou mistryní světa v duatlonu Felicity Sheedy-Ryan, což zaručovalo, že závod nebude v žádném případě jednoduchý.

Plavání ve třech okruzích na Rolavě proběhlo v poměrně poklidném tempu a já se dobře usadila v prvním balíku. Skvěle jsem se cítila i na začátku cyklistické části, dokonce jsme si říkala, že kopec v centru Varů není ani vlastně ani tak hrozný. Bohužel začal úřadovat chlad a já cítila, jak se mi jede stále hůř a nohy se netočí tak, jak bych si přála. To mě stálo první balík a v podstatě rozhodlo celý závod. Manko v druhém depu nebylo zase až tak velké, ale ani na běhu jsem se nedokázala pořádně zahřát
a po tréninkovém výpadku rozhodně nepředvedla sto procentní výkon. Konečné 8. místo bylo rozhodně zklamáním. Na domácí půdě jsem chtěla předvést lepší výkon.

ITU World Triathlon Hamburg (2013-07-21)

55. místo

Ano, Hamburg je opravdu pěkné město, především přístav a historické centrum. To se však nedá říct o vyhlášené čtvrti červených luceren St. Pauli a o mnoho nezaostávající St. George, kde jsem měla to „štěstí“ strávit uplynulých pár dnů. Čtvrť, kde se po setmění bojíte vystrčit nos z pokoje, kde lehké děvy pracují nonstop, kde musíte na každém kroku překračovat bezdomovce a to vše za všudypřítomného odéru moči :(.  K tomu „kvalitní“ hotel, kde vás čeká již napuštěný sprchový kout a před postelí nadrobeno (asi nový způsob uvítání) a „soukromá sauna“ v nejvzdálenějším pokoji v pátém patře bez výtahu. A když už tam těch 25kg (kolo) vytáhnete, aniž byste si zlomili záda, tak vám druhý den vyhrožují okamžitým vyhozením z hotelu,  protože v takové nóbl ubikaci není kolo na pokoji dovoleno. Posléze je o něj „dobře“ postaráno v cizím hotelu kdesi na cestě do kuchyně… Zkrátka, ráda bych měla před závodem jiné starosti, než se obávat, zda ještě vůbec někdy uvidím své kolo :(. To rozhodně před startem nepřidá. Možná by bylo lepší, kdyby se ČTA nesnažila ušetřit nějakých pár euro na nesprávném místě.

Při závodě se ukázalo, že třetí závod v řadě byl na mě už přeci jen moc. Od začátku jsem byla hodně unavená, bolely mě záda a nebyla jsme schopná „přeřadit na vyšší převod“. Nedokázala jsem využít dobré startovní pozice a po mele na bójkách jsem se místo kupředu, posouvala směrem vzad. Na kole mé pocity nebyly o moc lepší a závod se v té chvíli už odehrával jinde. Jediným cílem tak už bylo jen dokončit a nezničit si ještě více kotník a achilovky.

Těším se na delší závodní pauzu, která mě nyní čeká. Snad budu moci konečně zase trochu kvalitně potrénovat, abych mohla dojet zbytek sezóny v podobném duchu, jako jsem ji začala.

ITU Triathlon World Cup Palamós (2013-07-14)

4. místo

Světový pohár ve španělském městě Palamós na turisticky proslulém pobřeží Costa Brava byl pro mě
v podstatě takový závod za odměnu. Kdo mě zná, ví, že ke štěstí vlastně nepotřebuju o moc víc než slunce a pláž :). Takže už jen samotný příjezd do Palamós vykouzlil na mé tváři velký úsměv. Baňoles je úžasné místo, ale přeci jen jezero není moře a pláž je pláž. Samotná cesta odtud trvala pouhou hodinu jízdy autem, což je asi největší luxus, co se cestování na světové závody týká. Vzhledem k tomu, že jsem byla nasazená mezi pěti nejlepšími, poskytla mi ITU ubytování zdarma. Taková nabídka se samozřejmě neodmítá. Hotel cca. 300m od startu s výhledem na pláž a plaveckou část byl příjemnou třešničkou pěkného výletu.

Po delší době nás opět čekal ranní start, konkrétně v 9h místního času. Bláhově jsem si myslela, že nás alespoň ochrání od slunečního žáru. Na kole a hlavně v závěrečné běžecké části jsme se však už pěkně smažily ve sluneční výhni. Teploty se vyšplhaly přes 30°C.  Překvapivě moře bylo poměrně studené, stále však nad limitem povolení neoprenů. Vyplavala jsem s přehledem v hlavním poli. Hned na začátku cyklistické části nastala stíhací jízda vedoucí pětičlenné skupiny. Cyklistická trať byla jedna z nejlepších, co jsem kdy zažila. Technické pasáže, kopec i dlouhá rovina podél pláže, rozhodně žádná nuda. Bohužel naše skupina téměř nespolupracovala a na čele se nás z 20 střídalo pouze pět a posléze už jen tři. Naše ztráta na čelo tak na konci 40km ještě narostla a bylo jasné, že o první místo bojovat nebudeme. Je opravdu frustrující, že 15 lidí sedí v balíku, čeká a spokojí se s bojem o další medaile, místo aby přiložili ruku k dílu a záhy bojovali o nejcennější umístění. Na běhu už bylo opravdu teplo. Samotná trať byla v duchu cyklistické také poměrně členitá a technická. Úzké uličky v historickém centru města nám poskytly alespoň trochu stínu. Vzhledem k tomu, že jsem neměla na trati žádné informace, nevěděla jsem, na jaké pozici běžím, ani jakou mám ztrátu na čelo. S minimem běžeckého tréninku jsem nepředvedla žádný zázračný výkon, ale také žádný propadák. Čtvrté místo je vždycky nevděčné. Co mně však tentokrát mrzí nejvíc, že obě holky, které běžely lépe než já, se ani jednou neobjevily na čele našeho cyklistického balíku a nepomohly smazat ztrátu na čelo.  Samozřejmě mohla jsem taky sedět celou dobu schovaná a šetřit síly na běh, ale poté bychom nepřijeli se ztrátou 1,5, ale 2,5 či 3min a taková ztráta by se opravdu těžko sbíhala. A také by mě to opravdu, ale opravdu hrozně nebavilo, protože to není styl, jakým chci závodit.

Na odpočinek ani tentokrát moc času nezbývá, neboť už v sobotu se opět postavím na start dalšího závodu ze seriálu MS, tentokrát v německém Hamburku.

ITU World Triathlon Kitzbühel (2013-07-06)

28. místo

Letošní závod WTS v rakouském Kitzbühelu nechtěl zaostat za pověstným místním zimním světovým pohárem v alpském lyžování. Světově proslulý sjezd na Hahnenkammu se honosí přídavkem nejtěžší závod SP a i největší hvězdy jako např. Body Miller vynechávají tréninkové jízdy kvůli obavám o své zdraví. V podobném duchu, nejtěžší závod na okruhu ITU, se nesl i náš sobotní závod.

Nedělala jsem si před závodem žádné iluze a dobře věděla, že tato trať není absolutně pro mě a že můj jediný cíl bude ve zdraví dokončit. Po ME následoval očekávaný útlum po splnění letošního hlavního cíle, přidala se viróza a cesta do Belgie, takže prostoru pro trénink moc nezbylo. Každopádně na závod tohoto typu se závodník musí cíleně připravovat delší dobu a posledních 14 dní by přípravu určitě nezachránilo. Já jsem se cíleně připravovala na ME, kde byl profil cyklistické trati absolutní rovina, takže extrémní stoupání v Kitzbühelu bylo tentokrát přeci jen mimo mé možnosti.

V den závodu panovalo pěkné slunečné počasí, teplota vody byla 22°C, takže se plavalo bez neoprenu. Já jsem bohužel předvedla svůj nejhorší plavecký výkon za poslední dva roky, takže jsem byla od začátku odsouzena ke stíhací jízdě. Pokud v současné době existuje ITU závod, kde není plavání důležité, je to právě zde. Přesto však se u mě tento handicap projevil jako klíčový. Pod 7 km dlouhým stoupáním, které v nejprudších místech dosahuje 22%, jsem ztrácela na téměř kompaktní hlavní pole 5-10s. Možnosti byly v ten moment dvě, kousnout se na maximum a docvaknout si danou díru, což v tomto případě nebylo nejvhodnější, protože bych za to stoprocentně v dalším průběhu krutě zaplatila, nebo si držet své plíživé tempo vzhůru. Jak jsem již zmínila v úvodu, na tento závod jsem nebyla připravena, takže jsem zvolila mnohem bezpečnější druhou variantu, která mně alespoň zaručovala dokončení závodu. V podstatě jsem na úpatí kopce přeřadila na nejlehčí převod 34/28 a vydala se vstříc téměř 900m převýšení. Velkou ztrátu na kole jsem nabrala i díky tomu, že jsem velkou většinu stoupání absolvovala v sedle. Prodělané problém se zády v minulosti mi nedovolí velké zatížení ze sedla. Byla velká škoda, že jsem okolo sebe téměř nikoho po celou dobu neměla a tak se musela spoléhat pouze na svůj vlastní odhad tempa. Určitě by mi kontakt s ostatními na cestě vzhůru pomohl. Jak už samotný výsledek napovídá, na kopec jsem se přeci jen vyškrábala :). Druhé depo se podobalo grotesce ze třicátých let. Jelikož bylo depo v kopci, nesnažila jsem se ani vyzout z treter, ale běžela jsem v nich až ke stojanu. Nohy náhlou změnu pohybu absolutně nechápaly a já si připadala jako na mol. Ono ztratit v depu, které neměří ani 100m, 30s je poměrně unikátní :). Závěrečných 2,5km se pouze největší odvážlivci opováží nazývat během. Běh do vrchu jsem opravdu také netrénovala :).  Sladkou odměnou v cíli byly překrásné výhledy z vrcholu Kitzhornu.

Příští rok se v Kitzbühelu koná mistrovství Evropy. Naštěstí na klasických olympijských tratích, takže se dá očekávat, že jediným extrémem může snad být jedině počasí, jak jsme se přesvědčili v minulých letech. Pokud se zde ještě někdy pojede WTS v extrémním formátu, mám alespoň představu, jak na tento závod dobře připravit sebe i kolo, pokud chci pomýšlet na vyšší příčky.

RSLab (2013-06-24)

Když už padly po závodě dotazy, co udělám s prémií za třetí místo na mistrovství Evropy, rozhodla jsem se s vámi podělit o několik dojmů. Odměny vypsané evropskou triatlonovou unií nejsou nijak tajné a nečiní mi problém je zveřejnit také zde na mých osobních stránkách. Konkrétně se tedy jedná o částku 3.750E. Rozhodně si nekoupím novou garderobu a na auto či byt, musíte sami uznat, je to poněkud málo. Rozhodně jsem už také do letošní sezóny vložila mnohem více z vlastní kapsy a bohužel situace v našem sportu se těžko změní, takže i další peníze poputují na další přípravu a další závody. Rozhodla jsme se také investovat do renomované sportovní laboratoře v Belgii. Na naše poměry se jedná o poměrně drahou záležitost, ale do čeho jiného investovat, než do vlastního zdraví.

Poté, co jsem si před závodem v Brně opět vymkla kotník a následný povodňový stav v naší zemi mi znemožnil běhat po měkkém a donutil uchýlit se na tvrdou asfaltovou dlažbu, se mi opět ozvaly problémy s kotníkem. Pokud chci stabilně dosahovat solidních výsledků, není možné neustále nahrazovat běžecký trénink aquaběhem a často běhat přes bolest a stále přecházet vracející se obtíže. Proto jsem se rozhodla vynaložit nemalý obnos za cílem zbavit se svých vleklých problémů, s kterými mi dosud nebyl nikdo schopen pořádně poradit. Rukama laboratoře ve Zwijndrechtu prošli i velikáni jako např. Mo Farah a Paul Radcliffe, nebo náš triatlonový olympijský vítěz Alistair Brownlee a stříbrná Lisa Norden.

A co mě vlastně v laboratoři čekalo?

Na rozdíl od vyšetření u nás, kdy jsou ortopedické vložky do bot vždy dělány na základě statického vyšetření na zátěžové desce, V Belgii byla deska zabudovaná na dráze v atletickém tunelu o délce cca. 80m a veškeré testování probíhalo při pohybu, ať již šlo o chůzi, či běh v různých intenzitách. To vše na boso, v tréninkových a závodních botách. Dále jsem absolvovala screening tělesné kompozice, zad a DXA scan, který zjistil, co je pravou příčinnou toho, že mám levou nohu o celý centimetr kratší než pravou. Výroba nových vložek trvala necelé tři hodiny. Během té doby na mě byli tak hodní, že mě odvezli do nedalekého plaveckého bazénu, abych nemusela oželet plaveckou fázi :). Po návratu probíhalo celé testování v botách na novo a posléze další nezbytné malé korekce ortopedických vložek, aby co nejvíce odlehčily přetěžovaným místům. Doufám, že mně nové vložky brzy umožní návrat do plnohodnotného běžeckého tréninku a s ním přijdou i další solidní výsledky. 

Opět na cestách (2013-06-19)

Zdravím všechny čtenáře z mého dalšího působiště. Následující tři měsíce bude mým novým domovem španělské město Banyoles. Malebné město leží 120km severně od Barcelony. A ani do Francie odtud není daleko. Hlavním poznávacím znamením města je obrovské jezero, kde se v roce 1992 konaly veslařské soutěže olympijských her v Barceloně.

Jsem moc ráda, že jsem se po několika týdenní odmlce opět připojila ke skupině, protože mně trénink s ostatními jednoznačně prospívá. Tréninkové podmínky máme perfektní. Náš apartmán leží přímo na břehu zmíněného jezera. Okolo něho vede štěrková cesta v délce 6km ideální na lehčí výklusy, ale i intervalové tréninky. Do bazénu to máme „dlouhých“ 100m, takže budu moci opět do sytosti vychutnávat dvoufázové tréninky :). Silnice jsou tu velice klidné a ve velmi dobrém stavu, místní řidiči jsou zvyklí na spoustu cyklistů, takže je tu oproti jiným zemím velice bezpečno. Jen rovinu byste tu marně hledali. Po floridské „placce“ je to však vítaná změna.

Nejbližším závodem pro mě bude WTS Kitzbühel a příprava začala právě dnes 12km stoupáním na místní vrchol Rocacorba, přezdívaným „Alp D'Huez of Girona“. 

ME Alanya (2013-06-14)

3. místo

Po roce pauzy návrat na evropské podium!

Cesta do Turecka začala poměrně nepříjemným úterním ranním letem z Brna. Odlet v 5h znamená být ve 3h na letišti a když k tomu připočítám téměř 200km dlouhou jízdu z Náchoda, rozhodně jsem nezvládla svých obvyklých 8h spánku :).  Naštěstí jsme po příletu měli stále tři dny, abychom dospali spánkový deficit.

Když se v posledním týdnu odhlásila ze startovní listiny vítězka posledního závodu WTS Non Standford, bylo náhle závodní pole ještě více otevřené a na medaili mohl dosáhnout opravdu kdokoli.

Jako vždy bylo potřeba položit kvalitní základ v úvodní plavecké části. Bez překvapení nebylo, že se má tréninková kolegyně Carol Routier opět postarala o svižné tempo na špici. Podařilo se mi navázat na dobré plavecké výkony z počátku sezóny a vodu opouštěla v první skupině. Ta se na kole ustálila na 18ti závodnicích. Spolupráce však hodně pokulhávala. Já jsem poctivě odváděla práci na špici a měla trochu obavy, jak se to podepíše na mých nohách v závěrečném běhu. Tradiční rychlé druhé depo a najednou jsem byla na čele závodu. V prvním okruhu se se mnou držela francouzská závodnice Jessica Harrison, ale odpadla a já záhy vedla boj o evropský trůn. Musím přiznat, nebyl to úplně špatný pocit :). Za mnou však vykrystalizovala velice silná skupina a bylo spíše otázkou času, kdy se jí podaří můj náskok zlikvidovat. To se stalo zhruba na 6km. V daný moment bylo nejdůležitější se v ní v klidu usadit a zmobilizovat co nejvíce sil na samotný závěr. Do posledního okruhu nás vbíhalo pět a medaile byly pouze tři. Očekávaný útok přišel v posledním kopci, kdy jsme zůstaly pouze tři. Marně jsem se domnívala, že se poté tempo trochu sníží a medaile budou rozdány ve sprint finiši. Holandská závodnice Rachel Klamer už nepolevila, takže jsme „sprintovaly“ téměř 2km. Kdo mě zná, ví, že to je pro mě asi ten nejhorší možný scénář. 500m do cíle už mé nohy vůbec nespolupracovaly a já se musela spokojit s bronzem. Samozřejmě mám medaili a musím být spokojená. I přes to, že nevyšel můj sólo únik, jsem ráda, že jsem se do něj pustila… In the end, we only regret the chances, we didn´t take!

A protože chci, aby tento výsledek nezůstal osamocen, hned v pondělí se opět připojím k mé tréninkové skupině, tentokrát ve španělském Banyoles.

Run Tour Hradec Králové (2013-06-01)

1. místo běh 5km

Česká televize a Olympijský magazín (2013-05-30)

V uplynulém týdnu jsem měla tu čest strávit jeden ze svých běžných dnů s Českou televizí v patách. Příjemný den, který mě obohatil ve více směrech, jsme strávili v Ratibořicích, náchodském plaveckém bazénu a u mě doma.

Jak takový můj obyčejný den vypadá, můžete vidět v krátkém sestřihu 5.6.2013 v Olympijském magazínu na ČT 4 Sport.

Doslova ve správných rukou (2013-05-30)

Je spíše vzácností, že v současné uspěchané, konzumní době, člověk narazí na skvělé lidi. Měla jsem to štěstí a ve studiu Balance se mi to podařilo! Zlaté ruce, i když v případ paní doktorky Karolíny Bílkové spíše jehly :), a fyzioterapeuta Jindřicha Jarého jsou k nezaplacení nejen po těžkém tréninkovém dni. Jako sportovec musíte dbát při vysokých tréninkových dávkách na správnou rehabilitaci dvojnásob. Studiem Balance prošel nespočet špičkových českých sportovců, zejména atletů, mezi jinými i bronzová medailistka z Londýna Zuzana Hejnová, či manželé Svobodovi, oba držitelé nejcennější medaile z evropského šampionátu. Paní doktorka Bílková i pan Jarý mají bohaté zkušenosti s péčí o sportovce na vrcholové úrovni, kteří přeci jen většinou potřebují trochu jinou péči, protože jejich svaly a tělo jsou v úplně jiném stavu, než je tomu u obyčejných smrtelníků.  Jsem nesmírně ráda, že mohu využívat jejich služeb!

Ekol Superprestige Brno - MČR ve sprint triatlonu (2013-05-25)

2. místo

Můj týden skončil ve stavu, v jakém začal. A to ve stylu alá „Kalamity Jane“ :). V úterý jsem si při běžeckém tréninku udělala výron kotníku, který mi značně zkomplikoval start na MČR ve sprint triatlonu. Kdyby se závod nekonal v Brně, účast bych oželela. Samozřejmě, že jsem chtěla v závodě podat své maximum, ale byla to hlavně ostrá součást tréninku, protože jsem po WTS v Jokohamě začala těžký tréninkový blok směřující k ME. 

Brno nás letos přivítalo chladným a deštivým počasím, které zrovna nemiluji. Přední kolo jsem stihla píchnout již před startem. Naštěstí díky skvělému servisu Tomáše Kočaře byla tato závada rychle odstraněna. Plavání jsem si bohužel špatně ohlídala. Na první bójce jsem byla čtvrtá. Závodnice přede mnou však vytvořila díru, kterou jsem nebyla schopná posléze sama zlikvidovat. Jó, za chyby se platí a mě tak čekala sólo jízda. Na kole jsem držela ztrátu na Radku do té chvíle, než se mi dostalo něčí číslo z helmy do přední brzdy. V tu chvíli začala má ztráta narůstat a bylo jasné, že na běhu už bude těžké ji smazat. V chladném počasí jsem se nemohla dostat do tempa a také začala cítit zraněný kotník. Musela jsem se tedy spokojit s druhým místem.

Nový partner EQUA (2013-05-21)

Je mi velkou ctí stát se ambasadorem ekologických lahví EQUA. Nikomu by nemělo být lhostejné životní prostředí, ve kterém žijeme. Jsem ráda, že alespoň malým dílem mohu používáním těchto kvalitních lahví přispět k ochraně naší přírody a těším se na budoucí spolupráci.

Lahve EQUA jsou nejenom šetrné k přírodě, splňují také v poslední době velice žádaný moderní a svěží design.

Kdo by si nevybral? http://www.labeloo.cz/produkty/lahve/

ITU World Triathlon Yokohama (2013-05-11)

6. místo

I přes výborný výsledek při závodě mě ani další cesta do Japonska nepomohla změnit můj nepříliš kladný vztah k Asii. Na můj vkus příliš mnoho rýže a málo angličtiny :).

Aby jednou náhodou nešlo něco moc jednoduše, vybalila jsem po příletu do Jokohamy kolo se zlomenou brzdovou pákou. To je jen taková „malá sranda“ v řádu několika tisíců korun, která se v zemi, kde 99% nehovoří anglicky, docela těžko shání. Dva před závodem jsem tedy měla o zábavu a zvednutí hladiny adrenalinu vystaráno. Naštěstí je to pořád ještě lepší než zlomená noha a mechanický problém se mi podařilo za pomoci neustále ochotných místních lidí včas odstranit.

Na závod jsem cestovala na poslední chvíli hlavně z finančního důvodu. Byl to sice trochu risk a před závodem jsem se po dlouhé cestě a díky časovému posunu cítila hodně špatně, ale nakonec v hodinu H (pro mě dost neoblíbenou brzkou 8 ranní) vše klaplo.

Teplota vody 17,5°C znamenala opět plavání v neoprenu. Hned po startu jsme dokázala využít dobré výchozí pozice a u prvních bójek byla v první pětici. V druhém plaveckém okruhu jsem ztratila pár míst, protože jsem obeplavala bóje delším vnějším obloukem. To však nezměnilo nic na tom, že jsem opět opouštěla vodu v první skupině. Na kole se brzy zformovala 13ti členná vedoucí skupina. Tempo bylo poměrně vlažné, takže nás v osmém, předposledním, okruhu dostihla druhá skupina a na běh vybíhalo téměř celé startovní pole pohromadě. Já jsem tentokrát začala poměrně zostra a cca. 1km si užívala „své chvíle slávy“ na 2.- 3. pozici :). Samozřejmě jsem věděla, že dané tempo nejsem schopná akceptovat po celých 10km, ale vytvořila jsem si tím velice výhodnou pozici do zbylé části závodu. Ke konci prvního okruhu mě předběhla pozdější vítězka Gwen Jorgensen spolu se dvěma dalšími závodnicemi. Ke mně se nakonec přidala bývalá tréninková kolegyně Kate Roberts a bok po boku jsme běžely téměř celý závod na 6.-7. pozici.  V závěru se mi podařilo zmobilizovat zbytky sil a stupňovaným tempem Kate setřást. Chtěla jsem se vyvarovat dalšímu sprint finiši, což se mi povedlo.

Po třech letech jsem se 6. místem konečně dokázala vrátit do Top 10 WTS a s nejlepším dosavadním výsledkem v sérii musím být spokojená. Současný bodový zisk v průběžném hodnocení WTS jsem po třech závodech zaokrouhlila na rovný 1000 a poprvé v životě mi v průběžném pořadí patří 10. příčka.
V ideálním případě a ideálním průběhu sezóny bych chtěla být této příčce co nejblíže také na konci celého seriálu.

Nejenom já se v připravě spoléhám
na výživové doplňky Xpower! (2013-05-06)

Fearless F1 Super Sprint (2013-04-25)

6. místo

ITU World Triathlon San Diego (2013-04-19)

14. místo

Druhý závod světové série WTS se po roce opět konal v místě svého prvopočátku, prosluněném kalifornském San Diegu.

Závod netradičně začal americkou hymnou a minutou ticha za oběti pondělní  tragické události v Bostonu. Sport je v současné době jednou z mála únikových cest z každodenního stresu moderního světa a je opravdu otřesné, že se někdo odváží iniciovat bombové atentáty právě v místě jednoho z největších maratonů světa, kde se obětí stala spousta nevinných lidí, jejichž jediným cílem bylo užít si dne a dobře si zaběhat. Je to jen další důkaz  zvrácenosti současné společnosti.

Nyní již k samotnému závodu. Jakým překvapením bylo plavání bez neoprenu v Aucklandu, takovým překvapením bylo plavání v neoprenu v San Diegu. Obloha bez mráčku, slunné teploty okolo 25°C, avšak teplota vody pouhých 16,5°C. Před startem tentokrát rozhodně prochlazení nehrozilo, když se sluneční paprsky opřely do černé gumy. Ve vodě jsem se v neoprenu necítila nejlépe, nedokázala využít dobré startovní pozice, takže jsem se na první bójce dostala do pořádné bitky. Tréninková kolegyně C. Routier se postarala o svižné plavecké tempo na špici, přičemž se jí podařilo pěkně roztrhat startovní pole. Vodu jsem opouštěla se ztrátou cca. 1min na če lo, po boku jedné z nejlepších cyklistek a vedoucí ženy WTS, A. Haug. Během cyklistické části se většina startovního pole sjela dohromady a náskok na vedoucí čtveřici se nám podařilo snížit na 30s. Bohužel naše skupina téměř nespolupracovala a v posledních dvou okruzích se naše ztráta opět vyšplhala na původní 1min. Na běhu jsem od začátku běžela svoje tempo, neboť je stále znát, že mi chybí velký počet naběhaných kilometrů z uplynulých sezón a bylo důležité běžet vyrovnané stabilní tempo, než přepálit začátek a jak se slangově říká „vyhnít“. Celkově jsem podala velice solidní výkon a 14. místo je mým nejlepším výsledkem v seriálu WTS od roku 2009. Věřím, že v létě třeba i opět nakouknu do světové desítky. V současné době je však stále nejdůležitější zůstat zdravá a objemové dávky nijak neuspěchat.

ITU World Triathlon Auckland (2013-04-06)

21.místo

Po tréninkovém bloku na Floridě nastal čas opět poměřit síly s nejlepšími na světě. V Aucklandu, v místě, kde loni v říjnu celá sezóna skončila, se konal první závod světové série (WTS). Startovní pole bylo řidší než obvykle, o kvalitní soupeřky z Top 10 však nebyla nouze. To na velice obtížné trati zaručovalo výborný závod.

Nikdo nečekal, že by se právě v Aucklandu mohlo plavat bez neoprenu. Vždyť na podzim byla teplota vody pouhých 14,6°C. Zéland však prožil nejteplejší léto od roku 1975 a teplota vody se vyšplhala nad povolenou hranici 20°C, konkrétně 20,6°C v den závodu. I při plavání se musí myslet. Nejenom na molu při výběru startovní pozice, ale i v samotném závodě musí mít člověk přehled a umět se pohybovat v balíku. Vybrala jsem si nejlepší možnou pozici a předvedla jeden ze svých nejlepších plaveckých výkonů v životě, když jsem vodu opouštěla na sedmém místě. Výborně zvládnutým  depem jsem se dokonce posunula na čtvrtou pozici. Lepší start do závodu bych si ani nedokázala představit. Pohodlně jsem se usadila v první skupině, dokud nepřišel můj „černý“ okamžik. Ve třetím okruhu mi na vrcholu nejtěžšího kopce spadl řetěz. Než se mi podařilo ho znovu nahodit, utvořila se mezi mnou a první skupinou, čítající bezmála všechny favoritky, díra, kterou jsem v daný okamžik bohužel nedokázala sama zlikvidovat. Sport je krutý a neúprosný. I v tom tkví jeho kouzlo. Více než kde jinde v něm platí staré známé přísloví „jednou jsi dole, jednou nahoře“. Po zbytek závodu jsem tak byla odsouzena k boji ve druhé skupině.

Skvělý výkon tréninkového kolegy M.Moly, který se postavil na stupně vítězů po bok svého krajana a v současnosti žijící legendy našeho sportu J. Gomeze, i můj plavecký výkon mi dodaly jistotu, že jsem na správné cestě. Pokus o reparát mě čeká za dva týdny v americkém San Diegu.

Běžecký trénink na Floridě 3x jinak (2013-03-29)

Triatlonista roku 2012 (2013-03-29)

''Podruhé ve dvacetileté historii získala hlavní trofej v anketě TRIATLONISTA ROKU dáma, podruhé Vendula Frintová.''

ITU Triathlon Pan American Cup Sarasota (2013-03-17)

3. místo

Po závodě v Clermontu jsem se snažila rychle otřepat a vrátit zpět do tréninku. Bohužel se to vůbec nepovedlo a s prvním tréninkovým dnem jsem se dostala do stavu „completly dead“. Takže v úterý jsem pro změnu trhala osobní spánkové rekordy místo tréninkových.  Můj nový osobáček tak dělá něco přes 15h spánku a opuštění vyhřáté postele ve dvě hodiny odpoledne. Velkou chuť do víkendového závodu jsem rozhodně neměla. Zprávu od lékaře však také ne, takže jsem se již bez sankcí nemohla ze závodu odhlásit.

V pátek po poledni jsme pořádně zatížili auto z půjčovny, když jsme do Fordu Focus nacpali tři lidi a tři kola. Spolu s dalšímu dvěma tréninkovými partnery jsem se vydala na cestu do něco přes dvě hodiny vzdálené Sarasoty.  Připadala jsem si spíš jako řidič a tzv. holka pro všechno, ani mi nepřišlo, že jedu závodit, což bylo v danou chvíli určitě výhodou.

Sobotní start byl až odpoledne. Závodní pole oproti minulému víkendu trochu prořídlo a díky novému ITU Points List systému, kdy došlo ke změně započítávání výsledků závodů, jsem se vyšplhala na pozici nasazené jedničky. S číslem dvě šla do závodu Radka Vodičková a já se rozhodla zvolit místo na startu vedle ní, dobře si vědoma jejích plaveckých kvalit v neoprenu. Bohužel se nám nepodařilo skočit do noh nejlepší plavkyně Sarah McLarty. Z druhé strany závodního pole se dopředu dostaly mé tréninkové kolegyně a my opustily vodu se ztrátou. Vpředu se ihned utvořila velice silná skupina, které vládla má tréninková kolegyně Alicia Kaye. Věděla jsem, že naše šestičlenná skupina oproti ní nemá nárok. Při příjezdu do druhého depa tak naše ztráta činila více než 2,5min. Po nemoci jsem nevěděla, co mohu od svého běhu očekávat, protože na kole jsem se docela trápila a rozhodně nepodala plnohodnotný výkon. Rozběhla jsem tak závěrečných 10km s rozvahou bez velkých ambicí, protože podium se zdálo nedosažitelné. Postupně jsem však smazávala ztrátu na závodnice přede mnou a na začátku posledního okruhu jsem již běžela na třetím místě. Za zády jsem si však celou dobu „vezla“ kanadskou závodnici, medailistku z posledního MS do 23let. Naštěstí mi zbylo dost sil do finiše a mohla jsem se postavit na stupně vítězů spolu se svými dvěma tréninkovými kolegyněmi P. Findlay a C. Routier. 

Na cestě zpět nám tak do pěkně zaokrouhleného počtu 3 pasažéři, 3 kola, přibyly i 3 medaile, takže docela povedený víkend.

Nyní je na čase vrátit se konečně zpět do plnohodnotného tréninku, abych byla co nejlépe připravena na první závod světové série, který se koná za tři týdny v Aucklandu.

ITU Sprint Triathlon Pan American Cup Clermont (2013-03-12)

11. místo

Jak bych jenom začala reportáž z prvního letošního závodu. Nejlépe asi tolik otřepaným Murphyho zákonem: Když se něco může pokazit, zaručeně se to pokazí.

Trénink šlapal jako hodinky a já se dostala do poměrně solidní formy. Ještě v pondělí před závodem jsem v bazénu „lámala rekordy“, v úterý předvedla na dráze jeden z nejpovedenějších tréninků za posledních cca. pět let, když v tom najednou ve středu se začala ozývat nevolnost a nachlazení. Trochu špatný „timing“ :(. Zbývající dva dny jsem spíše "bojovala o přežití" a nutila se přijmout alespoň minimum kalorií.

Na poměrně malý závod se sešla solidní konkurence v čele se čtvrtou ženou londýnské olympiády, mou staronovou tréninkovou kolegyní, Sarah Groff. Na startovní listině se objevila i další jména zaručující pekelně rychlé plavání. Mým jediným cílem tak pro tento závod bylo, dostat se co nejrychleji do hry v prvním balíku. Plavání nebylo nejhorší, ale po obrátce na bójkách jsem se začala trochu propadat. Dlouhý výběh přes pláž a bezchybný výkon v prvním depu mě však vynesl do nejlepší možné pozice pro následující vývoj závodu, po bok mých dalších dvou tréninkových kolegyň, které se obě specializují na bezhákový triatlon, což znamená, že jsou výborné cyklistky.  Hned v úvodních 2,5 km jsme tak byly schopny ztrátu na čelo zlikvidovat. Můj cíl tak byl splněn, ale bohužel jsem se z dané situace neradovala dlouho.  Hned na konci prvního okruhu v technické pasáži jsem se neuváženě zařadila na konec balíku. Při výjezdu se celé pole velice natáhlo a já nabyla schopná zlikvidovat vzniklé manko. Viróza mě oslabila víc, než bych si přála. Najednou jsem měla, jak se říká prázdnou nádrž. Zbytek závodu již byl pouze o samotném aktu dokončení. Aby toho nebylo málo, stihla jsem si ještě na běhu vybrat svou první (a doufám, že taky poslední) penalizaci za předčasné naskočení na kolo. Prostě když už, tak už… :).

První postřehy z USA (2013-01-24)

Je zajímavé, jak rychle se dokáže změnit význam slova zima :). Před odletem na Floridu jsem ráno na teploměru vídala teploty okolo -6°C. Když se okolo poledne hladina rtuti vyšplhala k 0°C, už jsem tento stav označovala slovem teplo. První dny na Floridě pro mě byly velkým šokem. Teplota většinou neklesala pod 30°C. Pro mě, teplomilce, ideální stav. Ze všech stran však přicházelo varování, že takto vysoké teploty jsou pro tuto dobu opravdu výjimečné. Netrvalo ani týden a ráno jsme oblékali celé tři vrstvy oblečení. Teplota okolo 10°C se rázem proměnila v „kruté mrazy“ :).

Zdvořilostní konverzaci o počasí bychom měli za sebou a teď k samotnému tréninku. Popravdě, jsem úplně nevěděla co od prvního delšího pobytu v USA očekávat. Pro Ameriku typický pojem SUPERSIZE je patrný na každém kroku. Proto jsem byla příjemně překvapená, že i zde se dá najít řada odlehlých málo frekventovaných silnic k cyklistickému tréninku. Člověk se tak nemusí obávat jízdy po šestiproudé dálnici, kdy každé druhé auto, které ho míjí, má velikost minibusu :). Totéž platí o běhu. V blízkém okolí města Clermont, kde máme základnu, se nachází řada farem, na něž často vede pouze prašná cesta ideální pro tempové běhy. Tartanovou dráhu máme k dispozici v místním národním tréninkovém centru (NTC), kde se v současné době připravuje mj. americká sprinterská reprezentace v čele s Tysonem Gayem a Justinem Gatlinem, takže je na co se dívat :). Plavecký bazén s posilovnou využíváme rovněž v NTC. Po přepažení na šířku je bazén sice o něco kratší než běžných 25m, za to vytvoří neskutečných 24 drah. Ještě se nám nestalo, že bychom se dosud v deseti lidech museli dělit o dráhu. Příjemná změna oproti „bitkám“ mezi veřejností :).

Co říci ke složení skupiny? Mj. tři vítězové některého ze závodů WTS, dalších pět má v životopise zapsáno minimálně podium ze světového poháru. Skladba velice různorodá ať už národnostně, výkonnostně či věkově. Určitě se v nadcházející sezóně máme na co těšit.

Závěrem bych dodala asi jediné. Citát současné tréninkové kolegyně P. Findlay, několikanásobné vítězky WTS, která se vrací po poměrně frustrující sezóně zaviněné zraněním. Citát, který přestože jsem jejích úspěchů nedosáhla, doslova vystihuje mé vlastní pocity a rozhodnutí naskočit do tohoto „vlaku“. Nechávám ho záměrně v původním znění, protože v českém překladu prostě nezní tak hezky :).

„It’ll take a lot of hard work to win another race, and it definitely won’t happen if I don’t find some enjoyment in the process. I can’t really force myself to have fun, but I’ve put myself in the best possible situation to let it happen. Great coach, inspiring people and a sweet place to train.“ /Paula Findlay/

Zpět na Lanzarote (2013-01-11)

Myslela jsem, že doma pobudu o něco déle. Nakonec to dopadlo tak, jako bych se jen tak mimochodem otočila na Vánoce jako na víkend:-))). Na pár dní vyměnila kolo za lyže a už zase balila šortky a opalovací krém :-))).

Poslední týden na Lanzarote, když se můj pobyt začal chýlit ke konci, ve mně stále víc a víc hlodala myšlenka opět se vrátit. Takže když jsem 21. prosince ve 2h ráno dorazila konečně domů, ještě týž den odpoledne jsem měla v ruce novou letenku s cílem Arrecife. Takový malý předvánoční dárek :-))).

Vánoce jsem strávila v poklidu v rodinném kruhu. Ráda bych setrvala o pár dní déle, ale bohužel můj odlet byl vázán na Canaria Travel, jež mají přímé spojení z Prahy vždy pouze ve čtvrtek, takže jsem hned po svátcích 27.12. v 6 hodin ráno nasedala opět do letadla. Příchod nového roku jsem netradičně strávila „na pláži“ v ryze mezinárodní společnosti Dánky, Britů, Belgičanů a samozřejmě místních Španělů :-))).

Tak kvalitní trénink jako na Lanzarote bych doma nebyla schopná v žádném případě absolvovat, i to mé rozhodnutí vrátit se uspíšilo. Obě soustředění položila velice dobrý objemový základ, na kterém budu následně stavět. S novým kolem CUBE jsem absolvovala prvních 800km a byla jsem navýsost spokojená. Kolo je velice lehké, na komponenty SRAM Red nebylo těžké si zvyknout a posed se zdá být také optimální, jelikož ani po čtyřech hodinách v sedle jsem necítila žádné problémy se zády, které mě dříve často při dlouhých jízdách limitovaly.

Doma se nyní (i vzhledem k teplotám pod bodem mrazu) moc neohřeji, neboť hned v pondělí odlétám na tříměsíční tréninkový kemp na Floridu, kde se již budu připravovat s celou tréninkovou skupinou J. Filliola.

PF 2013 (2012-12-31)

Každá překážka umožní urazit další kus cesty. /A.Camus/

Ať je vaše cesta v roce 2013 plná lásky, štěstí a radosti, které dají zapomenout všem překonaným nástrahám!

Veselé Vánoce (2012-12-23)

Tréninkový kemp Lanzarote (2012-12-20)

První soustředění na novou sezónu pro mě začalo trochu netradičně již v prosinci v teplých krajích. Jelikož jsem letos sezónu ukončila o měsíc dříve než obvykle, sníh na konci listopadu nikde nebyl a  podmínky pro kvalitní přípravu v ČR měly do ideálu daleko, rozhodla jsem se ještě před koncem roku vydat za sluncem. Nyní mohu pouze říci, že to bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké jsem mohla učinit. Hned po mém odjezdu začalo doma sněžit a udeřily kruté mrazy, přičemž mě čekaly stabilní slunečné dny s teplotami okolo 20°C. Další velkou výhodou byly také mnohem delší dny. Přeci jenom jsem se posunula o pěkných pár kilometrů na jih a také o jedno časové pásmo na západ.

Můj výběr nakonec z důvodů finančních i tréninkových padl na osvědčený ostrov Lanzarote. Pouze jsem vyměnila známé středisko Club La Santa za středisko Sands Beach na druhé straně ostrova. Samotný ostrov však nedosahuje závratných rozměrů, takže jsem na kole v podstatě brázdila tytéž trasy jako za starých časů. Samotné Sands Beach nabízí vyhřívaný venkovní 25m bazén, který lze volně využívat během celého dne a v okolí střediska je řada lávových cest vhodných pro běžecký trénink, popřípadě asfaltová promenáda vedoucí podél pobřeží.

Veškeré plavecké a cyklistické tréninky jsem absolvovala s dánskou závodnicí Helle Frederiksen. Přestože se na závodním okruhu všichni více méně známe, nebyla jsem s Helle nikdy předtím v užším kontaktu. Perfektně jsme si však hned na začátku sedly a při společných trénincích si vždy dokázaly vyhovět. Spoustu cyklistických tréninků jsme absolvovaly v širší společnosti zejména belgických cyklistů. O zábavu tak bylo vždy postaráno, desítky kilometrů na tachometru vždy utíkaly pěkně rychle. Ani jsem se nenadála a na mém kontě přibylo poctivých 1200km. Celkově hodnotím pobyt velice kladně, neboť mi poskytl výborný základ obecné vytrvalosti, na které budu dále stavět. V příjemné společnosti, záři slunečních paprsků a úsměvem na tváři jde vždy všechno snáz! 

Po třech týdnech anglické konverzace se těším na české Vánoce v rodinném kruhu. Zároveň to však byla skvělá jazyková příprava před následujícím tříměsíčním tréninkovým kempem na Floridě, kam odlétám v první polovině ledna.

Nová posila na nadcházející sezónu (2012-12-12)

Mým novým společníkem na cestách se v příštím roce stává kolo značky CUBE, konkrétně model LITENING SUPER HPC RACE 2F TEAMLINE.

Touto cestou bych ráda poděkovala mateřskému oddílu Ekol Elite Triathlon Teamu, jmenovitě Tomášovi
a Michalovi Kočařovi, za poskytnutí velo materálu pro příští sezónu.

Starting from zero, nothing to lose (2012-11-24)

Jeden z mých oblíbených citátů na úvod pěkně vystihuje můj momentální stav, kde se po 4 týdenním volnu nachází moje výkonnost. Volno je však důležitá součást každoročního tréninkového cyklu, neboť lidský organismus není schopen podávat 365 dní v roce mistrovské výkony. Je nutné nechat tělo (často i mysl :) ) odpočinout, aby obnovilo své vyčerpané zásoby a mohlo se s novým elánem pustit opět do práce. Je to doba, kterou většina z nás toužebně očekává v naději, že vyměřený čas bude trvat déle než tytéž čtyři týdny strávené na soustředění :). Opak je pravdou, než se člověk naděje, volno je pryč. Zrovna tak tomu bylo v mém případě i letos.
Nejprve jsem strávila úžasných deset dní na Novém Zélandě. Kromě spousty nádherných pláží byl jednoznačným vrcholem mého cestování výlet do Národního parku Tongariro a výstup na nižší sopečný vrchol Mt. Tongariro (1967m). O zdolání vyššího vrcholu Mt. Ngauruhoe, známé jako hora Osudu
z trilogie Pána prstenů, mě připravila má „chabá“ vysokohorská vybavenost. Přeci jen žabky ani bikiny

v mém zavazadle nebyly pro výstup souvislou sněhovou pokrývkou ideální :), ale kvalitní tréninkové botky Asics Gel-DS Trainer ho zvládly na výbornou.
Druhou část volna jsem strávila především doma v Náchodě. Kromě nezbytných každoročních návštěv všech lékařů jsem konečně zase měla čas strávit cenné chvíle v okruhu své rodiny a nejlepších přátel a vynahradit jim řadu zmeškaných akcí v průběhu roku. Došlo i na přijetí a ocenění mých sportovních výsledků u pana starosty na náchodské radnici. Tímto bych ráda ještě jednou poděkovala panu starostovi J. Birkemu, paní místostarostce D. Benešové a celé městské radě za vřelé přijetí! Ať jsem kdekoli na světě, Náchod vždy byl, je a bude místo, kam se stále nejraději vracím. Nyní jsem také konečně měla čas podniknout několik výletů do blízkého okolí (pěšky i na horském kole), přičemž jsem poznala spoustu úžasných míst, o kterých jsem dosud neměla ani ponětí. „Profesionální deformace“ mi však nedá spát a už se těším, jak nalezené lesní cesty pořádně „prověřím“ při běhu :). 
Čtyři týdny opět utekly jako voda a já už zase plavu, šlapu do pedálů a běhám, zkrátka nemohu popadnout dech. A to je přeci to hlavní, proč to dělám. Abych si zase za rok mohla užít svůj měsíc volna, kterého se už od dubna nemohu dočkat :))).

ITU WTS Grand Final Auckland (2012-10-21)

17. místo

S přibývajícími ranními mrazíky a rychle se krátícími dny v Čechách, jsem se rozhodla strávit závěrečnou přípravu před finálovým závodem WTS v Aucklandu v sousední Austrálii. Doma mi chyběla potřebná motivace do těžkých tréninků. Jakmile jsem přiletěla k protinožcům, slunce i skupina udělaly své a já tak snáze zvládla několik velice kvalitních tréninkových dní. Trať v Aucklandu jsem měla možnost poznat již v loni, takže jsem věděla, že nepřipravenost se v tomto závodě krutě trestá. 

Auckland nás přivítal typickým jarním počasím, pro nás výstižně pojmenovaným aprílové: vítr, déšť, slunce a zima se střídaly jako na běžícím pásu. V den závodu nám naštěstí největší město Nového Zélandu ukázalo svou příjemnější tvář. Na rozdíl od mužů jsme měly celý den krásné slunečné počasí. Teplota vody byla pouhých 14,6°C, takže o plavání v neoprenech tentokrát nebylo pochyb. Většina startovního pole se držela pohromadě. Bohužel v druhém okruhu jse nezaregistrovala, že kousek přede mnou někdo vytvořil díru, která mě stála první balík. Těžká cyklistická trať mi seděla, ale ztrátu na vedoucí skupinu se nám stáhnout nepodařilo. Běh jsem po dlouhé době napálila a od začátku se držela spolu s nejrychlejší běžkyní dne Gwen Jorgensen, které se nakonec podařilo doběhnout až na druhé místo v celkovém pořadí. Mně vysoké tempo „překvapivě“ tak dlouho nevydrželo :). V posledním kilometru se mi podařilo předstihnout ještě několik soupeřek z první skupiny a konečné 17. místo není určitě velkým zklamáním. Od vzniku WTS se jednalo teprve o mou druhou účast na samotném finálovém závodě, přičemž v roce 2009 jsem obsadila na Gold Coastu místo 18. Potvrdila jsem tedy po čtyřech letech a letošních výsledcích na ME a OH, že stále patřím do širší světové špičky.

„Dovolená“ s CK Alex (2012-10-02)

V letošním roce se jedním z nových partnerů ČTA stala cestovní kancelář CK Alex. Odměnou všem olympionikům byl týdenní zájezd pro dvě osoby do Řecka od výše uvedené CK.

Zájezd se bohužel pro závodníky konal v poměrně nevhodném termínu. Poslední zářijový týden byl na programu ITU závodů Světový pohár v Korei a WTS v Japonsku. Oba závody byly velmi slabě obsazené a byla zde tedy větší šance dobrých výsledků. Jelikož jsem však před OH investovala do kvalifikačních závodů značný finanční obnos z vlastních zdrojů a motivace v přípravě po OH nebyla zdaleka optimální, rozhodla jsem se využít nabídky CK Alex a prodloužit si léto.

Týden ve velice klidném letovisku Niforeika na severu Peloponéského poloostrova jsem využila především k tréninku, protože je přede mnou poslední vrchol letošní sezóny – finále WTS v Aucklandu.

Jeden den jsem si vyčlenila volný, abych mohla absolvovat výlet do Olympie, svatostánku antického Řecka. Jakožto dvojnásobná účastnice olympijských her pro mě bylo i takovou osobní povinností toto místo navštívit a rozhodně jsem posléze nelitovala. V Matizu z půjčovny, v zemi, kde na silnicích neplatí, zdá se, žádná pravidla, byla už samotná cesta do Olympie velký zážitek:). Zdaleka však ne takový jako archeologické pozůstatky dějiště antických olympijských her. Počátky osídlení Olympie sahají do poloviny 2. tisíciletí před naším letopočtem a v roce 776 př. n. l. se tu konaly první olympijské hry,
o kterých se dochovaly záznamy. Ve starověké Olympii se dodnes tradičním způsobem (slunečním paprskem odraženým od parabolického zrcadla) zapaluje olympijský oheň, který dále putuje všemi kontinenty do místa konání her. Tento oheň plápolal rovněž na olympijském stadionu v Londýně, kde jsem byla na vlastní oči svědkem několika světových rekordů.

RunTour Hradec Králové (2012-09-22)

1. místo 5km

Již včera jsem zrušila účast na MČR v duatlonu v Žamberku, kde jsem loni titul vyhrála. Krásný závod v krásném prostředí jsem se letos vzhledem k náročným běžeckým tratím rozhodla oželet a věnovat se tréninku. Dnes ráno jsem se však probudila do šedého dne zkrápěného vytrvalým deštěm. Nezbylo, než rychle změnit plán, protože dlouhé kolo v dešti a teplotě pod 10°C by nebylo nejlepší ani nejchytřejší absolvovat.

Pár „kliků“ na síti a už jsem byla na cestě do nedalekého Hradce Králové na jeden ze závodů seriálu RunTour České pojišťovny. Rázem bylo největším oříškem, zda poběžím pět nebo deset kilometrů. Vzhledem ke zdravotnímu stavu kotníku, kterému lehce přitížil závod v Brně, jsem se raději rozhodla pro pěti kilometrovou trať. V začátku jsem trochu přepálila tempo, abych setřásla všechny soupeřky a poté se jen snažila vydržet do konce, což se mi podařilo. Spokojená mohu být i s výsledným časem. Pomalu se začínám vracet ke své dřívější běžecké výkonnosti, což je před blížícím se finále mistrovství světa dobrý příslib.

Jelikož jsem měla možnost se tohoto seriálu zúčastnit poprvé, byla jsem velice překvapena početnou masou závodníků, kteří se rozhodli podpořit ambiciózní cíl RunTour: zvednout Česko z gauče. Je skvělé, že se nyní tolik lidí snaží vést aktivní život a ještě tím pomohou dobré věci jako je příspěvek ze startovného na podporu dětské kardiochirurgie FN Motol.

V doprovodném programu jsem si mohla vyzkoušet střelbu z laserové pistole v reklamním pětibojařském stánku Dukly Praha . Ale upřímně, změna disciplíny v tomhle směru nehrozí :))).

Video ze zavodu: http://www.youtube.com/watch?v=c4pw8iJbejU

Reportáž z Mistrovství České republiky v Brně tentokrát jako fotoseriál (2012-09-16)

1. místo

Triatlon pre všetkých - Bratislava (2012-09-10)

1. místo

O uplynulém víkendu jsem přijala nabídku Michala Vargy startovat na Triatloně pre všetkých v Bratislavě a pokusit se spolu s jeho bratrem Ríšou zvýšit popularitu našeho sportu na Slovensku. Ríšo jako čerstvý stříbrný medailista z ME 23 přilákal na závod spoustu závodníků i fanoušků, kteří se postarali o skvělou atmosféru celého "preteku".  Nebývale teplý zářijový víkend si tak triatlon mohli vyzkoušet malí i velcí na tratích od super sprintu až po olympijský triatlon. Pro nás byl naštěstí vypsán závod na tratích super sprintu, který byl ideální pro mou současnou volnější tréninkovou morálku :). Byl pro mě trochu šok, když jsem po příjezdu zjistila, že došlo ke sloučení startu mužské a ženské kategorie. Přeci jenom postavit se na start vedle nejrychlejšího muže olympiády a dalších ITU závodů budí respekt. Na druhou stranu mi bylo jasné, že Rišu už po startu neuvidím :), ale budu se bít s téměř padesátkou dalších závodníků na první bójce vzdálené asi padesát metrů. Věřte, že i 300m dlouhá plavecká trať super sprintu se dá plavat ve dvou okruzích :). Pro mě ten nejlepší trénink ostrých loktů, které mně při světových závodech stále chybí. Cyklistickou část zpříjemnilo hákování s muži, takže jsem mohla pěkně provětrat převody. Závěrečné dva kilometry běhu byly ideálním zakončením super závodu a velice příjemné akce.

Tímto bych chtěla Mišovi i Rišovi ještě jednou poděkovat za pozvání a doufám, že si tento závod budu moci za rok zase zopakovat!

ITU WTS Stockholm (2012-08-27)

32.místo
11. místo MS družstev

V posledních dvou týdnech jsem měla trochu jiné starosti a tréninkových jednotek mi v deníčku moc nepřibylo :-). Popravdě, kdybych neměla povinnou účast na mistrovství světa týmů, která nebyla zrovna velké terno, výlet do Stockholmu bych si po téměř 14denní pauze raději odpustila.

Hlavní město Švédska si na oslavu své stříbrné medailistky z OH připravilo výborný závod a ona se odvděčila vítězstvím hodným pravých šampionů. Technicky velice náročná trať v samém centru města byla Lise ušita téměř na míru a tak si mohla před zraky všech svých přátel vychutnat pocit vítězství, který ji v Londýně unikl doslova „o prsa“.

Před závodem panovaly značné obavy z deštivého severského počasí, které by trať v historickém centru na kočičích hlavách změnily v pěkné kluziště. Katastrofický scénář se naštěstí nevyplnil a
v sobotu panovalo nádherné slunečné počasí. Už se pomalu začíná stávat tradicí, že na start jsme si musely počkat až do pozdního odpoledne. S dobrou knihou to ale není nikdy problém.

Při náběhu na ponton se většina závodnic řadila z levé strany. Vpravo se však oddělilo několik závodnic. Když jsem zde viděla i bývalou tréninkovou kolegyni Vicky Holland, obeznámena jejími plaveckými kvalitami, neváhala jsem ani chvíli a postavila se vedle ní. Na ponton přiběhla zhruba dvacítka dalších závodnic, než se zaplnilo místo po mé pravici. Velice milá byla přítomnost mladičké Španělky Caroliny Routier, která se v letošním roce vtrhla mezi nejlepší plavkyně ITU závodů. Výběr startovní pozice se ukázal opravdu jako výtečný, když jsme byly v polovině cesty na první bójku před zbytkem startovního pole. O to větší však byla rána, když jsme zjistily, že nejedeme vůbec na bójku, ale slepě následujeme loď s kameramanem, která mířila bokem. Takže na první bóji jsme nakonec byly
„v pravý čas“ akorát na největší řežbu :(. Zbytek plavání jsem absolvovala kdesi v balíku. Při výběhu
z vody jsem před sebou měla dlouhého hada závodnic a věděla, že opět bude klíčové rychlé depo. To bohužel v mém případě rychlé vůbec nebylo a hlavní balík byl tentam:(. Na kole naše skupinka nabírala ztrátu a pouze sbírala odpadlé závodnice, kterých tentokrát nebylo vůbec málo. Překvapivě jsem se cítila na kole po pauze velmi dobře a dokonce se rozpomněla na své technické dovednosti, které se velice hodily :). Závěrečný běh nebyl až tak marný na to, že jsem po Londýnu opět nemohla vůbec běhat. Musím říct, že po dlouhé době jsem si zase jednou pořádně užila celý závod, přestože výsledek nebyl nijak oslňující. O ten tu však tentokrát zase tak nešlo.

Když vyprchal závodní adrenalin, přišel k sobě i bolavý kotník. Těžko se dává do druhého dne do kupy, když ani na takovýto závod neměl český tým s sebou žádného fyzioterapeuta. Nelze však očekávat, že se tato situace někdy změní :(.

Druhý den bylo na programu již zmiňované mistrovství světa týmů, které usiluje o místo na Olympijských hrách v Riu. Dle interní dohody zbylých členů týmu jsem byla postavena na první úsek týmového závodu. Pro mě to byla příjemná výzva opět se postavit na start s nejlepšími, neboť žádný tým si v této podobě závodu nemůže dovolit postavit na první úsek slabšího člena, jež by ho rázem vyřadil úplně ze hry. V neděli nám Stockholm ukázal také svou odvrácenou tvář – teplota cca. 15°C, déšť a posléze i bouřka způsobily posunutí startu o půl hodiny (ilustrační foto). Během té doby se akorát zvětšily kaluže a o pády tentokrát opravdu nebyla nouze. Dobře jsem zaplavala a na kole přijela v první skupině. Běh jsem si po sobotním výkonu hodně vytrpěla a předávala na konci první skupiny těsně za štafetou z Velké Británie. J. Čelůstka se bohužel neudržel v kontaktu s pozdějšími vítězi a naše ztráta na čelo po druhém úseku narostla. Zbývající dva členové dokázali vylovit konečné 11. místo.

Týden ve víru olympiády (2012-08-16)

Všechny naše závody obvykle probíhají podle stejného scénáře: cesta-hotel-závod-domů. Proto jsem velice ráda a tímto bych chtěla i poděkovat ČOV, že mi umožnil zůstat v dějišti OH až do závěrečného ceremoniálu. Konečně jsem si mohla pobyt v Londýně pořádně užít a vynahradit si všechnu dřinu
a úsilí, které jsem do uplynulých čtyř let vložila. V následujících řádcích najdete některé z mých zážitků.

Odpoledne po závodě jsem navštívila český dům, abych se mohla setkat s blízkými přáteli, kteří mě do Londýna přijeli povzbudit osobně. Ten večer zde byla korunována první česká zlatá medailistka Mirka Knapková, takže atmosféra byla vynikající.

Druhý den ráno jsem cestu do českého domu absolvovala znovu, abych mohla zasednout po bok
J. Bosáka do olympijského studia. Dlouho jsem se však zdržet nemohla, protože jsem opět musela
na dopingovou kontrolu. Večer, finálový závod na 100m a Boltova první zlatá.

Plavecké soutěže bohužel skončily v prvním týdnu her. Do Aquatic areny jsem se dostala alespoň
na synchronizované plavání a skoky do vody. Sporty, kde nerozhodují vteřiny, mají své vlastní kouzlo. Skoky do vody byly vždy mým dětským snem. Bohužel dnes je tento krásný sport v Čechách na vymření.

Další ze sportů, které jsem navštívila, byl basketbal. Strhující zápas, v němž naše závodnice bojovaly
o čtvrtfinále, skončil velkým zklamáním v poslední čtvrtině, kdy holky ztratily desetibodový náskok
a smolně prohrály s Francií.

V úterý jsem si nemohla nechat mužský triatlonový závod. Neoficiální zdroje uvádějí, že se v Hyde Parku sešlo milión diváků. Po plavecké části se v depu první objevil dle předpokladů Rišo Varga, který jako první Slovák v historii dokončil na 22. místě. Bouřlivá atmosféra hnala vpřed domácí bratry Alistara a Johnyho Brownlee, kterým dokázal sekundovat jen Španěl Javier Gomez. Žádné překvapení se v cíli tedy nekonalo.

Na zlatý závod Báry Špotákové jsem se bohužel nedostala. Většina disciplín však byla vyhlašována
až následující den a to už jsem na stadionu nechyběla. Česká hymna zněla v osmdesáti tisícovém kotli prostě úžasně.

Přímo od Davida Svobody jsem dostala lístky na jeho „spanilou jízdu“ za zlatem. Při parkůru se mi tajil dech nad každou překážkou, ale David zajel skvěle a připravil všem nezapomenutelný zážitek. Jedinou chybou bylo, že jsem nestihla začátek závěrečného atletického programu. Velká škoda, že Víťa Veselý nezopakoval svůj kvalifikační pokus a odvezl si pouze bramborovou medaili. Ale on určitě ještě všem ukáže! Závěrečnou třešničkou na dortu tak byl světový rekord v podání jamajské štafety na 4x100m.

Abych alespoň vytáhla z tašky gumáky, šla jsem v nich na závěrečný ceremoniál. Co vám budu povídat, obuv to není nejpohodlnější. To pak, když se naše šik botky válely mezi znavenými sportovci na ploše stadiónu, uhasínající olympijský oheň vlál opodál, připadala jsem si skoro jako u táboráku :). Zakončení se neslo v rytmu současné i nedávné britské pop music. Akustika v centru dění nebyla ideální a myslím, tedy spíše doufám, že lidé v hledišti i u obrazovek měli lepší hudební zážitek než sportovci na ploše.

Samozřejmě je Londýn také vyhlášenou turistickou destinací, takže jsem nemohla vynechat např. procházku přes Tower Bridge nebo okolo Buckinghamského paláce. 

Jeden den jsem také stihla londýnskému ruchu prchnout na pravý anglický venkov. Konkrétně do městečka Bawdsey, východně od Londýna, kde jsem navšívila svou dlouholetou "pen friend". Sice mě přijela s přáteli osobně podpořit na závod, ale řada povinností nám zabránila vidět se již v sobotu. Setkání po 12 letech, rozjímání v rozkvetlé zahradě a procházka na pláž, působily jako oáza klidu oproti hektickému přelidněnému velkoměstu.

Tímto výčet mých londýnských zážitků  zdaleka nekončí, proto je vám určitě jasné, že uplynulý týden byl nesmírně náročný. Těším se na zaslouženou chvíli klidu v rodném kraji :).

Sezóna však ještě zdaleka nekončí a je třeba opřít se zase znovu do práce. Bohužel zánět achilovky znemožňuje i nadále mou běžeckou přípravu, takže nezbývá, než zase obléci plavky a nazout cyklistické tretry. Nejbližším závodem je WTS a MS týmů ve Stockholmu (25.8.).

Londýn – Hry XXX. Olympiády (2012-08-06)

15.místo

A je dobojováno!

Závod, na který se většina připravuje dlouhé čtyři roky je za námi a medaile rozdány. Ženský závod tentokrát neměl jasnou favoritku jako v Pekingu. Závodní pole se během posledních čtyř let velice vyrovnalo a hodně se změnil i samotný styl závodění. Jsem ráda, že jsem mohla být součástí závodu, který se díky svému strhujícímu finiši určitě zapíše do historie. Velká gratulace patří olympijské vítězce Nicole Spirig, dalším medailistkám Lise Norden as Erin Densham a také všem ostatním závodnicím, které udělaly závod dramatickým a obětovaly hodně, aby se mohly zúčastnit a bojovat o o co nejlepší výsledky.

Teď už k samotnému závodu. Hladina adrenalinu mi stoupla hned po ránu, když jsme vyrazila do depa a v polovině cesty zjistila, že nemám akreditaci. Nejsem si jistá, zda by mě na olympiádě, kde panovaly přísná bezpečnostní pravidla, pustili vůbec na start, takže se můj ranní klus nechtěně docela protáhl. Další vzpruha přišla při cyklistickém rozjíždění. Trať už v té době lemovaly tisíce diváků a nervozita začala stoupat. Samotný nástup na ponton proběhl velice rychle, takže už naštěstí nebyl čas více se stresovat :). Po zaznění výstřelu šlo vše stranou. Bohužel start se mi nepovedl jako v Hamburku a já se záhy dostala do mlýnice. V jednu chvíli jsem si dokonce myslela, že už je závod zase ztracen. Při obeplavání prvních bójek jsem však zvolila delší vnější oblouk a podařilo se mi vrátit zpět do hlavního pole. Neplavalo se mi nejlépe, ale špinavé vody Sepentine jsem opouštěla v kontaktu s favoritkami. Rozhodující byly první kilometry cyklistické části. Cítila jsem se výborně a zhruba po dvou kilometrech jsem už „bezpečně seděla“ v hlavním poli. Bezpečně až do prvního hromadného pádu. Ráno před závodem pršelo a trať v některých místech nestihla vyschnout.  Hned v prvním okruhu postihl poblíž Buckinghamského paláce naši skupinu hromadný pád, v němž pohřbila naděje na úspěch např. bronzová medailistka z Pekingu Emma Moffat.  Já jsem se taktak stačila vyhnout. Pole se přede mnou rázem velice natáhlo a následoval nejtěžší okamžik závodu, vrátit se zpět do hry. Pár minut na maximum a povedlo se. Zbytek cyklistiky byl poměrně pohodový. Nejdůležitější bylo vyhnout se všem dalším případným kolizím. Takticky jsem jezdila vzadu, vždy pozičně dobře schovaná na galusce některé z nejlepších cyklistek. Bohužel se mi z této pozice nepodařilo příliš vymanit před nájezdem do depa. Na  jednu stranu to však bylo dobře, protože kdybych se v úvodních kilometrech běhu nechala strhnout ďábelským tempem, které nastolily vpředu, nemuselo by to dobře dopadnout. Běh byl bez tréninku opravdu dlouhý, ale statečně jsem bojovala až do konce.

15.místo není rozhodně zklamáním a přináší další posun českého ženského maxima na OH. Samozřejmě však v hlavě zůstane hlodavý pocit, jak by to mohlo dopadnout, kdybych byla zdravotně v pořádku. To se však už nikdy nedozvím.

Chtěla bych touto cestou poděkovat všem, kteří mě podporovali ať finančně (především všem sponzorům, kteří se ke mně neotočili zády v době zdravotních potíží), nebo pouze tím, že prostě jsou... A oni vědí!!!

Olymnpijské postřehy (2012-08-03)

Ve středu 1.8. jsem spolu s dalšími sportovci odcestovala vládním speciálem na Olympijské hry do Londýna. Hlavními hvězdami naší výpravy byla oštěpařská skupina J. Železného a obhájce pekingského zlata střelec David Kostelecký. Cesta proběhla bez problémů a za necelé dvě hodiny jsme přistáli na britské půdě, kde nás přivítalo typické deštivé počasí. Akreditace v olympijské vesnici byla výborně zvládnutá, takže se naštěstí nenaplnily obavy dlouhého čekání. V české misi jsem zaujala místo na pokoji s basketbalovým týmem, takže si do konce pobytu budu připadat jako trpaslík :). Průzkum vesnice odkládám na neurčito po závodě. Během následujících dvou dnů tak budu pendlovat pouze na trase postel-jídelna-trénink :).

Že si konečně po odletu před závodem trochu odpočinu, byla jedna z největších mylných představ. Ve čtvrtek pro mě nastaly dva extrémně hektické dny. Budíček před 5h, abychom už v 6:30 mohli vyzkoušet závodní trať. Oproti loňskému roku proběhla změna pouze v plavecké části. Nyní se plave pouze jeden 1,5km dlouhý okruh. Po cyklistickém tréninku byla možnost si zaplavat v Serpentine, kterou jsem vřele odmítla a raději se proběhla Hyde parkem. Poté následoval závodní briefing a výběr startovních pozic. Já jsem si se svým rankingem moc vybírat nemohla a vyčkávala, jaké místo na mě zůstane. Přesun do vesnice, oběd, krátký odpočinek, dopingová kontrola, kde mi „dělala společnost“ Carmelita Jeter (pozdější držitelka tří cenných londýnských kovů), plavecký trénink, strečink, fyzio, masáž. Večer jsem byla ráda, že jsem padla do postele.

Středa začala náramně – snídaně s čerstvým stříbrným medailistou Vávrou Hradílkem = ta správná inspirace před závodem. Při běžeckém rozcvičení jsem stejně jako v Pekingu potkala PANA vytrvalce K. Bekeleho, takže další vzpruha. Už chyběl jen M. Phelps popř. R. Lochte při plaveckém tréninku:). Snad příště! I čtvrtek byl hodně časově náročný a odpočinek kratší, než bych si přála, ale to je daň olympiády.

Zítra držte palce – den D je po čtyřech letech opět tu!

Londýnské odpočítávání (2012-07-31)

Závěrečnou přípravu na OH jsem absolvovala převážně v Pardubicích, kde se mi již v květnu osvědčily výborné podmínky. Tentokrát mi sice sparinga dělal pouze Honza Volár, ale zhostil se své role na jedničku a patří mu můj obrovský dík!

I za tu krátkou dobu jsem si však vytrpěla své. Podělím se tedy s vámi i o zážitky z trochu jiné části příprav. Přesto, že byl Hamburk sprint, podepsal se na mých bolavých svalech víc, než bych si přála. Že není sport už dávno jenom o vysokých tréninkových dávkách, ale i o nezbytné regeneraci, ví každý. Masáže však často nejsou vytouženou sladkou tečkou na konci náročného dne, o čemž jsem se opět přesvědčila doslova na vlastní kůži. Podruhé v životě jsem na masáži uronila slzu a komentáře typu: „máš záda jak dělník v kamenolomu nebo dřevorubec“, nebyly zrovna ty pravé pro zlepšení mé nálady. Co bych však pro sebe neudělala :).

Na závěr připojuji zaručený typ, který by se ledaskomu mohl v době dovolených hodit.
Jak si co nejlépe zabalit na cestu: nechte danou věc v kufru auta někoho jiného a poté mu napište, že se nedá nic dělat, že teď už to musí sbalit sám...:). Takže já raději vyrazím sbalit trenažér, abych vůbec odletěla. 

ITU WTS Hamburg (2012-07-24)

40. místo

Po dlouhých osmi týdnech tréninku mě čekal první a poslední start před olympijskými hrami. Poprvé
v seriálu WTS se jel závod v Hamburku na tratích sprint triatlonu. To byl také hlavní, proč jsem se postavila na start závodu v německém přístavním městě. Po dlouhé běžecké pauze bych ještě nebyla schopná absolvovat závěrečný běh o délce 10km.

Poslední tři vydatné týdny ve Španělsku s australskými nadějemi NSWIS byly tréninkově poměrně výživné. Ve společnosti mladých závodníků však bylo radost trénovat, protože atmosféra byla neustále velice příjemná. 

Za uplynulých osm týdnů jsem měla celé dva dny volna :), takže jsem do závodu nešla úplně svěží a hodně se těšila na rozbourání tréninkového stereotypu a rychlý závod. Předpoklad rychlého závodu se více než naplnil, můj výsledek však nepatřil k zlatému hřebu večera.

V Hamburku nás přivítalo proměnlivé deštivé počasí, tedy ideální podmínky pro simulaci londýnského závodu. Do chladné vody Alster See jsme tak skákaly v neoprénech. Po necelých 10 minutách jsem se objevila při výběhu z vody na osmém místě. Perfektně zvládnutý začátek závodu a obrátka na bójích mně vynesly nejlepší plavecký výkon v životě. Absolutní spokojenost. Bezchybné první depo a rázem euforie prvního balíku. Bohužel ta netrvala dlouho. Vysoké tempo jsem na technicky náročné trati nebyla schopná akceptovat a rázem tu byl balík druhý :(. Žádná tragédie, protože tento závod jsem brala především jako velmi kvalitní trénink. Když jsem však vypadla i z druhého balíku, věděla jsem, že je něco špatně. Až po skončení závodu jsem zjistila, že jsem buď vinou práce v depu nebo tím, že jsem „vymetla“ nejednu díru v německých silnicích, absolvovala cyklistickou část se zataženou zadní brzdou:(. S tím jsem nejlepším opravdu konkurovat nemohla. Závěrečný běh byl hlavně zdravotním testem, „zda noha vydrží“. 5km zvládla, takže nyní mě čeká dvoutýdenní práce, aby v Londýně zvládla
i 10km – samozřejmě, co nejrychleji!

Aby řeč nestála (2012-07-03)

Do samotného zahájení 30. letní olympiády v Londýně i samotného závodu zbývá zhruba měsíc.
28.6. Český olympijský výbor oficiálně schválil nominaci 118 českých sportovců na olympijské hry. Hned následující den prošly kvalifikačním sítem i basketbalistky a česká výprava se rozrostla na 130 sportovců. Ani toto číslo nemusí být zatím konečné.

Já pokračuji v tréninkovém režimu. S posledním školním dnem jsem se rozloučila se svým zázemím v Pardubicích a přesunula se do španělského města Vitoria-Gasteiz, kde proběhne finální část přípravy.

V Pardubicích jsem měla díky svému trenérovi Jiřímu Seidlovi zajištěné prvotřídní podmínky co se týče samotného tréninku i nezbytné regenerace. Po delší rekonstrukci znovuotevřený plavecký areál  nám poskytl skvělé zázemí pro pár nových osobáčků :). V posledním týdnu ho přijela vyzkoušet i další olympionička Jana Pechanová. Na cyklistické tréninky jsem většinou vyjížděla s cyklisty místního sportovního gymnázia, takže o tempo bylo postaráno. Rehabilitace na tenisových kurtech proslulých Pardubickou juniorkou, v níž v roce 2006 zvítězila Petra Kvitová, nyní obhajující svůj loňský wimbledonský titul na trávě, kde se již za měsíc popere i o lympijské meadile. Masáže pod rukama pana Živného, který „opečovává“ mezi jinými i místní hokejové hvězdy, mě vždy postavily na nohy, abych mohla polykat další tréninkové dávky.

Specialized BG Fit (2012-03-09)

Jelikož jsem doma od ledna letošního roku strávila dohromady cca 14 dní, na některé věci opravdu nezbývalo moc času. Jednou a velice důležitou věcí byl také Specialized BG Fit, který jsem měla možnosti již podruhé absolvovat u vynikajícího odborníka Pavla Štědrého přímo v distribučním sídle firmy Specialized pro východní Evropu. Jelikož jsem tento rok přesedlala z dámského S-Works modelu Amira na pánský Tarmac, který je pro mě proporčně výhodnější, bylo nutné opět doladit některé detaily. I malý detail může mít velký vliv na zatížení celého organismu a na kvalitnější výsledek a efektivnější práci. Prvotní úpravou pro mě byla výměna sedla za lépe anatomicky tvarovaný dámský model. Sedlo bylo dále posunuto zhruba o půl centimetry výše, což snížilo tlak v bederní oblasti páteře. Úpravou prošly také cyklistické tretry, neboť ty jsou styčnou plochou těla při přenosu síly z nohou do pedálů. Speciální vložky s větší podporou nožní klenby zamezují nežádoucím tlumícím vlivům nártní klenby. Tlumení je při šlapání nežádoucí, protože snižuje efektivitu vynaložené práce.
Zkrátka a jednoduše krátká, ale velice příjemná a důležitá akce, která mě zase posunula o kousek dál k lepším výkonům.

Albert Triatlon Tour (2012-05-30)

Volnější režim po závodě WTS v Madridu mi umožnil zúčastnit se čtvrtého ze závodů Albert Triatlon Tour konaného v mém rodném Náchodě.

Albert Triatlon Tour je celorepubliková série triatlonových závodů pro děti z dětských domovů pořádáná, v triatlonových kruzích, velice významnou osobou - Tomášem Slavatou. Tento sportovní projekt je podpořen finančními prostředky charitativního projektu značky Albert „S Bertíkem za dětským úsměvem“ a tudíž jste možná i vy při svém nákupu v Albertu přispěli k jeho pořádání. Značka Albert se dlouhodobě věnuje podpoře dětí z dětských domovů a sociálně znevýhodněných skupin a usnadnění jejich integrace do života.

Cílem Albert Triatlon Tour je přivést děti ke sportu, probudit v nich soutěživost, zdravé sebevědomí, motivovat je k výkonům a především je pobavit.

Já jsem měla tu čest závodu se zúčastnit nejak jako čestný host, ale také jako "holka pro všechno". Mojí odpolední náplní tak bylo např. značení běžecké tratě, předávání i psaní diplomů, ale hlavně jsem měla důležitou funkci časomíry:))). Bylo krásné strávit odpoledne v dětském kolektivu, vidět tu jiskru, pravou radost a soutěživost, která se
z profi triatlonu již dávno vytratila. A kdo ví, třeba jednou právě někdo z nich bude opět hájit čest Náchoda na olympijských hrách.

Skvělou atosféru na dětském dopravním hřišti si tak užili nejen děti, ale i rodiče, paní učitelky a všichni příchozí.

Poděkování (2012-05-28)

Děkuji všem za podporu a důvěru při mé kvalifikační cestě na Olympijské hry do Londýna!

Především tedy sponzorům, kteří mě ani v době zranění nezatratili a bez jejichž finanční pomoci bych jen stěží zvládla za poslední půlrok objezdit důležité závody v podstatě po celé zeměkouli. Jen pro představu: vše začalo v říjnu loňského roku v Jižní Koreji, následovala Kolumbie a Nový Zéland. V březnu tohoto roku Austrálie, dále Izrael, Mexiko, USA, než byl olympijský žebříček uzavřen v místě, kde přede dvěma lety také začal, a to ve španělském Madridu.

Dále všem přátelům a blízkým hlavně za podporu psychickou a také za to, že to se mnou vždy i v těžkých chvílích vydrželi (což platí v první řadě pro rodiče a hned za nimi následuje trenér)!

ITU WTS Madrid (2012-05-26)

48. místo

A je dobojováno! I přes nelichotivý výsledek v Madridu mohu s potěšením oznámit, že jsem se nominovala na své druhé olympijské hry do Londýna.

Čas mezi závody WTS v San Diegu a Madridu byl doslova jako na horské dráze s tím, že jsem se nezadržitelnou rychlostí řítila spíše v níže položených zatáčkách. Jetlag tentokrát udeřil kvalitně, takže čas na trénink byl opravdu mizivý. Sil už po dlouhé době závodění bez pořádného základu také moc nezbylo, takže do závodu jsem šla hlavně s cílem přežít a samozřejmě udržet své postupové místo do Londýna.

Večer před závodem nám „zpříjemnily“ davy fanoušků fotbalového klubu Bilbaa, kteří se usídlili kousek od našeho hotelu před vstupem do světoznámého parku Casa Campo. Zde se každoročně koná náš závod. Španělsko totiž prožívalo největší fotbalový svátek, jímž je finále místní ligy Copa del Rey.
V letošním roce se o titul utkaly týmy z Bilbaa a Barcelony na „nepřátelské“ neutrální madridské půdě. Myslím, že jsme mohli být rádi, že Barcelona tvrdě vyškolila Bilbao, jinak bychom se možná díky oslavám moc nevyspali :).

Závodní den byl trochu atypický. Zřejmě nás Španělé chtěli naladit na svou vlnu a dopřát si každodenní siestu, protože start byl až v 17:46. Takto pozdě jsem závodila poprvé. Dlouhé čekání na start mně však nevadilo, o zábavu jsem díky nové detektivce Jo Nesba měla vystaráno :). 

Madrid je znám svým krutým bojem na prvních dvou bójkách, které jsou záhy po startu a blízko sebe.
V osudný okamžik jsem zde pohřbila své naděje na dobré umístění. S velkou melou jsem se tentokrát nedokázala vypořádat. Na kole z toho byl až třetí balík a narůstající ztráta na hlavní cca. 50 členné pole, které se opět sjelo.  Dlouhá doba bez pořádného tréninku byla na těžké madridské trati znát. Na kole jsem se trápila a „laktát mně stříkal pomalu ušima“:). Říkala jsem si, jak se asi cítil Roman Kreuziger přede dvěma dny, když spálil veškeré své naděje na čelní umístění v klíčové etapě italského Gira. Zřejmě se cítil podobně :). Paradoxně se mi jelo nejlépe v obtížném stoupání, jenže to rozhodně nebylo místo k odpočinku. Na běh jsem se tak dostala v poměrně rozbitém stavu. Díky jeho omezení po závodě v Sand Diegu, jsem nemohla čekat zázraky, ani kdybych byla fit. Takže jsem se do cíle „krásně prošla“.

Podprůměrný výsledek, z něhož určitě nemám radost, je odrazem dlouhého urputného „honu za body“, vyčerpání organismu z častých přeletů a hlavně nedostatečného tréninku, na který prostě v takto nabitém programu nebyl prostor. Z měsíčního soustředění v únoru se opravdu nedá těžit pořád.

Takže teď nohy nahoru, rychle načerpat nové síly a pak hurá do pořádné práce, ať to v Londýně stojí za to!

ITU WTS San Diego (2012-05-13)

18. místo

Po probuzení v mexické nemocnici jsem nevěděla, co mi je a zda budu moci následující den vůbec odletět ze země. Vlastně jsme ani neměla pas, neboť mé věci z depa zůstaly neznámo kde :(. Naštěstí se s Ríšovou pomocí našlo kolo i batoh, já po několika litrech infúze ožila a byla ještě téhož večera propuštěna z nemocnice. Druhý den jsem se tak mohla dle plánu přesunout do USA. Přivítal mě senzační homestay, takže o mě bylo královsky postaráno a mohla jsem začít naplno regenerovat. Přesto jsem ztratila hodně sil. První dva dny jsem nemohla téměř jíst a každý den jsem podstoupila masáž, či velmi bolestivou návštěvu chiropraktika, výstižně přezdívaného Dr. Pain :))), abych své tělo dala alespoň trochu do kupy. San Diego bylo předposlední šancí získat body do olympijského žebříčku, takže nezbývalo, než bojovat.

Místo, kde leží kořeny triatlonové historie – v roce 1974 se zde konal první moderní závod v triatlonu, nám připravilo neobyčejnou trať. Průzračná voda Tichého oceánu, technické kolo a běh téměř celý lemovaný bílou písečnou pláží. Vše podpořené výbornou atmosférou, přestože se závod konal netradičně již v pátek odpoledne.

Před startem jsem se však cítila hodně špatně a mé myšlenky směřovaly pouze k tomu, zda mě z vody zachrání na surfu:))). Popravdě, nevěřila jsem, že v současném stavu budu schopná závod dokončit.

Scénář plavání kopíroval předchozí závody – ztráta 30s v druhém plaveckém okruhu. Alespoň vím, na čem je potřeba ještě pracovat. A určitě jsem nepředpokládala, že bych na WTS chytala první balík :))). Na začátku kola jsem se tak usadila v balíku třetím, přičemž ve třetím okruhu jsme smazaly ztrátu druhého a vytvořily hlavní cca. 30ti členné pole. Vpředu jela v úniku silná devíti členná skupina, která na nás v každém okruhu najížděla cenné vteřiny. Já jsem celé kolo takticky proseděla v balíku a snažila se pošetřit co nejvíce sil na běh. V současném stavu nemělo rozhodně cenu si hrát na hrdinu. Špatné depo mi paradoxně pomohlo začít běh v rozumnějším tempu, než kdybych vypálila s nejrychlejšími. Zhruba po 5km jsem se usadila v šesti členné skupině bežící o 16. až 20. místo, přičemž v závěru jsem finišovala na místě 18. hned za olympijskou vítězkou z Pekingu Emmou Snowsill.

Vzhledem k událostem předchozích dnů jsem s konečným výsledkem více než spokojená. Po vynechání velké části sezóny 2010 i 2011 pro zranění, je to po dvou letech konečně opět návrat do světové TOP 20. Někde se začít musí! :)))

Olympiáda se tímto také zase posunula o kousek blíž. V současnosti držím poslední postupové místo. Vše se rozhodne za dva týdny ve španělském Madridu! Fingers crossed!!!

ITU World Cup Huatulco (2012-05-07)

DNF

Po závodě na ME jsem myslela, že už mně nemůže být v cíli nikdy hůře. Zažívací a svalové potíže mě trápily téměř celých následujících 14 dní, takže příprava na další dva závody musela být omezena. To jsem však netušila, co mě teprve čeká v Mexiku. Jeden z nejtěžších ITU závodů současnosti mi v Huatulcu připravil nečekaný zážitek.

Možná mě něco mělo varovat už ve vodě, kdy jsem první kilometrový okruh absolvovala na pohodu v čelní skupině. Ve druhém, pouze 500m, se však ozvaly dýchací potíže a já jsem nebyla schopná udržet dobrou techniku a kontakt s vedoucí skupinou. Za krátkou dobu jsem ztratila 30s, což je opravdu hodně. Z vody jsem tak vylezla sama mezi balíky. Má současná cyklistická forma není excelentní a sama jsem nebyla schopná první skupinu dotáhnout. V naší skupině nechtěl nikdo spolupracovat, takže se cyklistická část odehrávala v poklidu, až jsme ztratily propastné tři minuty. Na běhu však byla první desítka na dosah. Od začátku jsem běžela ve skupince o 8. - 10. místo, ale také mě hned od výběhu z depa trápily dýchací potíže. Nebyla jsme schopná zhluboka dýchat a jen povrchově sýpala :(((. Asi po 7km jsem cítila, že už toho mám docela dost, ale ostatní závodnice také odpadávaly. Na 9km už toho bylo víc než dost a poslední, co si pamatuji je seběh cca. 500m před cílem...

... zářivky, infúze, kyslík, sestry a doktor + totální dezorientace. Po několika hodinách jsem se probudila v místní nemocnici. Nevěděla jsem ani, zda jsem závodila či ne. Jediné, co tomu nasvědčovalo, byl závodní dres, který jsem měla stále na sobě. Zkolabovala jsem prý asi 20m před cílem a upadla do bezvědomí :(((. V nemocnici jsem strávila 8h na kapačkách, takže jsem měla spoustu času rozpomenout se alespoň na předchozí průběh závodu. Okamžik incidentu si však opravdu vůbec nepamatuji:(((.

Hrdinou dne se pro mě stal slovenský závodník Riša Varga, který mě přišel do nemocnice “zachránit”, čímž mu velice děkuji! Bylo velice příjemné vidět známou tvář, protože být sama v mexické  nemocnici není samo o sobě nic příjemného. Díky Rišovi jsem také konečně cca. po 6h mohla dát zprávu domů, že jsem v pořádku, neboť moji rodiče neměli žádné informace a velice se strachovali. Rišo také mi zkušeně zrychlil průtok infúze, jinak bych tam ležela ještě alespoň o 2h déle :))).

Poděkování patří také Pavlu Patákovi, který mě zapůjčil zadní závodní kolo, a já tak mohla na těžké kopcovité trati využít lečích převodů, což mi ve strmém stoupání hodně pomohlo!

Velice nepříjemný zážitek mi vzal hodně sil a uvidíme, zda budu schopná závodit v San Diegu. Závod se totiž koná již tento pátek, takže doba na zotavení je opravdu krátká.

Velká škoda DNF, protože jsem tak nezískala žádné body do olympijského žebříčku. I kdybych jen dokončila, mohla jsem už okupovat postupové místo. Ale cesta na vrchol nikdy nevede přímo a naděje umírá vždycky poslední!!!

ITU European Championships (2012-04-21)

5. místo

Nic moc horšího než 30h cesta ze Sydney, den v Praze a půlnoční let do Izraele už opravdu neexistuje. Ještě když se ve 4h ráno na celnici v Tel Avivu zalíbíte natolik, abyste museli kompletně vybalit veškerá zavazadla i kolo a podstoupit před hodinu trvající kontrolu jako největší zločinec, který pašuje minimálně 2kg heroinu:-((( Že má poté následující spoj 2h zpoždění, už vás nemůže vůbec rozhodit. Aneb "Happy Travelling!":-)))

Opravdu nevím, co bylo podnětem k uspořádánjí ME v Izraeli. Snad neznalost zeměpisu? Izrael je stát na Blízkém východě v oblasti jihozápadní Asie při východním pobřeží Středozemního moře. Turistické letovisko Eilat je nejjižnější město Izraele a jeho jediné spojení s Rudým mořem. Z pláže Eilatu můžete sledovat čtyři země najednou: Izrael, Jordánsko, Egypt a Saudskou Arábii. Pro vstup do okolních zemí však panují přísné podmínky a např. jordánské hranice jsou otevřené pouze od 8 do 20h a překročit je nemůžete v autě z izraelské půjčovny. Eilat je v rámci Izraele téměř izolován. Nachází se v Negevské poušti a nejbližší město je vzdálené 250km. Město tak žije hlavně z ruských turistů, kterým jsou přizpůsobeny pro našince poměrně vysoké místní ceny. Osobně bych sem na dovolenou dobrovolně určitě nejela. Jako místo konání závodu mistrovství Evropy se Eilat také neosvědčil. Rozbité silnice, pár diváků z řad převážně britských hobíků a otravné celní kontroly, jednoznačně velký krok zpět oproti předchozím ročníkům.

Dalším zpestřením pobytu byla písečná bouře, která v týdnu z čista jasna zahalila celé město. Veškerá panoramata na obzoru zmizela, ochladilo se a prach se přes netěsnící okna dostával i do pokojů. Naštěstí se den před závodem opět vyčasilo a my se na trati nemusely ještě navíc vypořádat se znečištěným ovzduším. 

Před závodem převládla únava z dlouhého cestování. Přestože jsem každý den spala 11-12h, pořád to bylo málo a musela jsem ještě přes den dospávat:-)))I proto jsem vůbec nevěděla, co mohu od závodu očekávat, zda se mně podaří včas oklepat. Netradiční start odpoledne v 16h mi pomohl, že jsem získala téměř jeden den na zotavení navíc. V samotný den závodu tak můj režim vypadal následovně: ranní klus - snídaně - spánek - rozplavání - oběd - spánek:-))). Musela jsem si dát budíka, abych na 16h nezaspala:-))).

Jedno z nejlepších plavání v životě mě hned po prvním depu vyneslo do čelní 10ti členné skupiny. Ještě před tím jsem si mohla vychutnat "svůj okamžik slávy", když jsem po dlouhém téměř 400m přeběhu do depa vbíhala pro mě velice neobvykle na druhém místě po boku J. Harisson :-))). Bohužel na kole jsem si s těžkou tratí, kdy v nás v každém ze šesti okruhů čekalo 600m dlouhé 5% stoupání, zrovna netykala a celých 40km protrpěla. To mě stálo příliš sil, abych na běhu mohla zasáhnout do boje o medaile. Nohy už nechtěly vůbec spolupracovat a já jsem byla opravdu ráda, že jsem vybojovala alespoň 5. místo. To mi přineslo rovněž cenné body do olympijského žebříčku, takže boj o postupové místo do Londýna pokračuje na plné obrátky!

ITU World Triathlon Series Sydney (2012-04-16)

55. místo

Po třech tréninkových týdnech ve Wollongongu se mně před prvním závodem WTS podařilo vrátit do solidní formy a na jeden z nejnabitějších závodů posleddních let jsem se opravdu těšila. Jak jsem již psala v předchozí reportáži, Wollongongong leží pouze 80km od Sydney, proto jsem se na svůj první letošní WTS vydala netradičně vlakem. Takové malé zpestření oproti přechozím 30h strávených
v letadle před SP v Mooloolabě :-))).

Stále probíhající stavební práce před budovou Opery letos přesunuly cyklistickou část závodu nad botanickou zahradu do tzv. Domain, čímž ji velice přiblížili původní olympijské trati z roku 2000, na kterou má český triatlon krásné vzpomínky v podobě bronzové medaile Jana Řehuly. Bohužel tyto úpravy stále brání také grandióznímu finiši před Operou. Běžecká část tak z části kopírovala trať cyklistiky. Teplota vody ve Farm Cove byla opět na hraně. Nakonec, i díky brzké startovní hodině (7:36) a chladnějšímu počasí, byly povoleny neopreny. Přeci jenom k protinožcům přichází podzim:-))). Se startovním číslem 60 jsem si na pontonu už nemohla moc vybírat. Měla jsem štěstí, že se pár dobrých plavkyň oddělilo zcela vlevo a já si stoupla vedle nic. Velice dobré rozhodnutí mně vyneslo bezproblémový první plavecký okruh po boku L. Norden. Bohužel jsem nasazené tempo nevydržela a ve druhém okruhu se začala propadat do zadu do mlýnice. Z vody jsem i přes to vylezla v silné skupině v čele s N. Spirig. Věděla jsem, že je to velká šance. To bych však nesměla "zazdít" první depo:-(((. Problémy se svlečením neoprenu, který mi neměl kdo namazat vazelínou a úvodní kopec cyklistické části na tréninkových kolech mě odsoudili do role statisty po zbytek závodu. Přede mnou se sjelo více než 50ti členné startovní pole, které zvyšovalo svůj náskok každým okruhem. I Bekele by měl co dělat, aby v závěrečných 10km běhu zlikvidoval propastnou ztrátu. Na běhu už nebylo o co bojovat a šlo jen o to se ctí dokončit zpackaný závod. S konečným výsledkem nemůžu být v žádném případě spokojená.
Ve sportu není žádní kdyby, možná a aby, ale jsem si jistá, že kdybych měla alespoň minimální servis od svého trenéra (tj. závodní kola a namazaný neopren), jako je to ve všech ostatních reprezentacích normální, mohla jsem se v cíli usmívat a být o pořádný kus blíž olympijským kruhům.

Wollongong (2012-04-14)

Hned druhý den po SP v Mooloolabě jsem se přesunula do města Wollongong, které leží zhruba 80km jižně od Sydney. Zde jsem se připojila ke skvělé skupině NSWIS pod vedením Jamiho Turnera. Podařilo se mi znovu dostat do kvalitního tréninku, čemuž vděčím hlavně tréninkovým partnerům, kteří mně nedali nic zadarmo:-))). Tréninkový řád se tu řídí heslem: „Není čas, ztrácet čas!“, takže většina tréninků byla velice intenzivních. Dokonce jsem zde měla možnost poprvé v životě vyzkoušet moto pacing. Ten může být sice poměrně zábavný, ale taky to sakra  bolí:-))). V rámci přípravy jsem absolvovala místní 5km závod, kde bylo na startu více než 600 lidí. Těžké běžecké tréninky většinou končily na pláži. Prostě paráda! Ideální podmínky, co víc si člověk může přát...

ITU Triathlon World Cup Moolooba (2012-03-24)

DNF

V uplynulém týdnu toho na mě asi bylo víc, než jsem si sama před závodem vůbec dokázala připustit. Strach z obnoveného zranění a dlouhá cesta na druhou stranu zeměkoule mi vzaly hodně sil a já se za krátkou dobu nedokázala zcela zotavit z jetlagu. Výsledkem tak byl žalostný plavecký výkon v rozbouřeném a po tajfunu silně znečištěném oceánu a předčasné ukončení závodu v průběhu cyklistické části.
Jeden závod však sezónu nedělá. Boj za olympijskými body ještě zdaleka neskončil a přede mnou je řada důležitějších závodů. Další zastávka Sydney :-))).

Zpátky „u klokanů“ (2012-03-22)

Myslím, že by pověstné australské Sunshine Coast mohlo být brzy přejmenováno na „Rainy Coast.“ Ne poprvé mě tu přivítal déšť, který se ve čtvrtek, v den briefingu, změnil na tajfun, jež do některých oblastí přinesl povodňový stav. Pro představu, takhle vypadala naše cyklistická trať dva dny před závodem:

Triatlonista roku (2012-03-16)

V podvečer našeho návratu z Lanzarote se v Praze konalo vyhlášení tradiční ankety Triatlonista roku. Cesta z letiště tak vedla přímo na vyhlášení do restaurace Salut. Kromě nejvyššího ocenění v ženské kategorii olympijského triatlonu jsem si odnesla, pro někoho překvapivé, druhé místo v celkovém pořadí. Nutno podotknout, že výsledky těchto anket jen málokdy odráží výsledky na poli sportovním, takže se není čemu divit. Filip je stálicí českého triatlonu, a zřejmě ještě dlouho bude, a i on v loňském dosáhl pěkných umístění na velkých mezinárodních závodech. Já toto zrovna moc neřeším a překvapením to pro mě nebylo, když vím, jak anketa a její předchozí ročníky probíhaly. Vždycky pro mě však budou důležitější samotné výsledky při závodech. Takže škoda více slov a hurá do dalšího tréninku, aby se mé výsledky letos alespoň trochu přiblížily těm uplynulým!

Téninkový kemp Lanzarote (2012-03-15)

Ani jsem se nenadála, v tréninkovém deníčku opět přibyly nějaké kilometry v bazénu, na kole i na běhu, a já už zase vybaluji, přebaluji, zabaluji...  Adios Lanzarote, Australia here I come! :)))

Lanzarote nás v prvním týdnu přivítalo chladnějším počasím, než na jaké jsme byli z Afriky zvyklí. To nám samozřejmě nezabránilo pustit se znovu s plnou vervou do tréninku a hltat místní kopce, které jsme v Africe tak postrádali.
Zázemí nám poskytl vyhlášený Club La Santa, který disponuje 50m bazénem, atletickou dráhou, posilovnou, halou a několika víceúčelovými hřišti. Zkrátka vším, co je k tréninku potřeba. Areál je vyhlášenou destinací nejen elitních závodníků. Aktivní dovolenou zde tráví stovky nadšených „hobíků“ hlavně z Dánska a Velké Británie. Letos ho k přípravě využil britský tým v čele s Alistairem a Jonathanem Brownleem, Francouzi i Španělé. V době našeho pobytu zde pobýval bývalý mistr světa Daniel Unger spolu se svým trenérem, stříbrným medailistou z Olympijských her v Sydney, Stephanem Vuckovicem. Abychom nezůstali jen u triatlonu, areál využívá i řada elitních světových atletů. My jsme pravidelně vídali na dráze i v posilovně s diskaře Virgilijuse Aleknu. A samozřejmě Petra Svobodu, který zde naběhával první kilometry po operaci Achillovy šlachy.
Skladba tréninkové skupiny se změnila vesměs na závodníky CS MV, jímž byla celá akce zaštítěna a bez jehož podpory bychom žádné soustředění vůbec neabsolvovali. Musím říct, že bez Vojty Dědka a „Doktora Daversonga Zobače“ to nebylo ono!
I tak jsme však absolvovali kvalitní tréninky a má výkonnost se zase posunula o kousíček kupředu. Bohužel se na místní tvrdé dráze, která má do travnatých afrických oválů hodně daleko, opět ozvalo mé loňské zranění kotníku a v posledních dnech jsem proto musela trochu omezit běžecký trénink a strávit více času v bazénu. To ovšem v mém případě není nikdy na škodu :).

Nyní mě čekají „dlouhé“ tři dny doma a za týden už první závod světového poháru v australské Mooloolabě.

ITU sprint race Cape Town (2012-02-28)

Po třech týdnech africké přípravy jsem se rozhodla otestovat počáteční formu na africkém poháru v Kapském městě. Trochu hektický výlet splnil mé očekávání, přestože samotný závod nedopadl nejlépe.

Ne nadarmo se říká, že depo je čtvrtou disciplínou triatlonu. Mně se tentokrát stalo osudné. Plavání v ledovém Atlantiku v sedm hodin ráno probudilo každého. Ve vodě o teplotě 13,5°C se nechtěl nikdo zdržovat déle, než bylo třeba, takže o svižné tempo plavecké části bylo postaráno. Mně se podařilo vyplavat v první skupině, jenže pak přišly již avizované problémy v depu. Ztráta koncentrace, problémy se sundáním neoprénu a zapnutím cyklistické přilby způsobily ztrátu několika cenných vteřinek, které se v triatlonu neodpouští. Čelní skupinu jsem se v prvním cyklistickém okruhu pokoušela dojet marně. Během druhého okruhu ztráta výrazně narostla a bylo jasné, že tentokrát o přední pozice bojovat nebudu. Náročný běh v kopcovitém terénu mě donesl na konečné osmé místo.

Na úvod sezóny jsem spokojená s předvedenými výkony v jednotlivých disciplínách. Po třech týdnech konzistentní přípravy jsem na správné cestě, ale stále je přede mnou ještě hodně práce.

Poučení pro příště: plně se koncentrovat na sebemenší detail! Dalším závodem bude úvodní díl světového poháru v australské Mooloolabě a tam už se žádná chyba neodpouští. Jen přes něj vede cesta na olympijské hry.

Brzký start závodu nám umožnil strávit dopoledne na pláži s úžasným panoramatem Stolové hory, načerpat sílu oceánu a ještě večer jsme byli zpět v Potchefstroomu, abychom přidali další kilometry v závěrečném týdnu. Ten provázely na místní podmínky nezvyklé časté bouřky, ale i tak jsme odtrénovali vše až na jeden běžecký trénink.

Čtyři týdny v Africe utekly jako voda. Domů jsem se však vrátila jen na dva dny. Ve čtvrtek ráno už opět sedám do letadla a tentokrát nabírám směr Kanárské ostrovy.

Africký pozdrav (2012-02-13)

Právě včas, když v Čechách udeřily třeskuté mrazy, jsem opět nabrala směr jižní polokoule. Tentokrát bylo mou cílovou destinací sportovci oblíbené jihoafrické město Potchefstroom. Potchefstroom leží
v nadmořské výšce cca. 1350m n.m. a disponuje nepřeberným množstvím sportovních možností, travnatými běžeckými hřišti počínaje, bazény s fitness centry konče.
Prostě místo pro trénink zaslíbené :))).
Samotný trénink jde zatím dobře. Nějaká ta bolístka s občas ozve, ale běh po trávě  neuvěřitelně šetří nohy a i těžké tréninky tu člověk absolvuje  mnohem snáze. První týden se nesl převážně v objemovém duchu, v druhém už jsme trochu přitlačili na pilu a postupně dále zvyšujeme intenzitu, protože první závod volá. Už příští víkend se někteří z nás představí na africkém poháru v Kapském městě. 
Mým hlavním sparing  partnerem je Vojta Dědek, který vždy plný optimismu  nám dokáže zpříjemnit každý den a při tréninku šlape jako hodinky. Platným členem skupiny se stal zápasník David Vála, který se přijel také  trochu opálit, ale stíhá i vedlejší role mentora, maséra, výživového poradce, kondičního trenéra, fotografa a spoustu dalších :))). V průběhu druhého týdne se připojil Petr Šlajs, Tomáš Řenč a Jakub Kršňák. Přemek Švarc jede jako vždy převážně po vlastní ose. A „z hůry“ na nás dohlíží můj osobní trenér J. Seidl.
Kromě 7 „bodyguardů“ mi tu dělá společnost také zbrusu nový Specialized  X-Works Tarmac. Jak říká Vojta: „ Na dobré věci se lehce zvyká!“. Tarmac je opravdu kolo prvotřídní kvality a kilometry na něm nabíhají o sto šest. Jenom ten zadek si zvyká trochu hůř :))).

Posílám všem domů trochu místního sluníčka a teplíčka a přeji, ať už to mrazivé počasí skončí!!!

Nový partner (2012-01-15)

Je mi potěšením přivítat „na palubě“ nového sponzora, jímž je společnost Aminostar - tradiční výrobce kvalitní a prověřené sportovní výživy. Jedno z hesel české firmy sídlící v Loukově u Mnichova Hradiště je pomáhat dosáhnout lepších sportovních výsledků s menší námahou. Je v tom sice trochu nadsázky, protože dřiny a námahy je v mém sportu dost a dost. Doufám však, že s kvalitními výrobky zejména řady XpowerTM , určené pro vytrvalostní sporty, se mi podaří optimalizovat své výkony i regeneraci a tím se mi usnadní i cesta na druhé olympijské hry.

Jak na Nový rok, tak po celý rok (2012-01-13)

V rámci výše uvedeného přísloví jsem hned první týden nového roku zahájila soustředěním. Místem konání bylo šumavské Srní. Jak už bývá zvykem, nikdo ze seniorské reprezentace se nezúčastnil, tak jsem celý týden strávila v příjemné společnosti závodníků juniorské a K23 reprezentace. I když to na mnoha místech naší republiky vypadá, jako kdyby bylo na blízku jaro, na Šumavě jsme si na nedostatek sněhu nemohli stěžovat a na běžkách odtrénovali vše podle plánu. Zázemím plaveckých tréninků byl jako každoročně hotel Srní. Jediný hotel v ČR, jež disponuje 25m bazénem. Pro mě byla velmi příjemná změna tréninku ve větší skupině a tudíž možnost naplavat více kilometrů s menším úsilím tzv. v nohách.
Celkově se náš pobyt vydařil po všech stránkách a jsem ráda, že jsem se ho díky podpoře CSMV mohla zúčasnit. Svazová podpora v olympijském roce ještě klesla pod úroveň bodu mrazu a s tak vysokou odměnou, která mi připadla za stříbrnou medaili z ME, bych si na Srní mohla dovolit celé tři dny...

PF 2012 (2011-12-24)

Předvánoční čas = čas anket (2011-12-20)

Předvánoční čas také obvykle bývá dobou nejrůznějších anket.  Po dlouhých deseti letech se triatlonu díky mému jménu opět podařilo proklouznout do padesátky nejlepších sportovců republiky. Po zásluze vyhrála nejprestižnější anketu Sportovec roku 2011 wimbledonská vítězka Petra Kvitová. Na druhém a třetím místě ji doplnili biker Jaroslav Kulhavý a rychlobruslařka Martina Sáblíková. Jelikož získali v letošním roce čeští sportovci na světových akcích 130 medailí, byla anketa velmi našlapaná.

Mezi nejlepšími sportovci města Brna jsem jako členka brněnského Ekolu obsadila páté místo, přičemž vítězství si odnesl motocyklový závodník Lukáš Pešek.

Tradiční adventní akcí je také ocenění nejúspěšnějších sportovních reprezentantů České republiky (tj. medailistů z ME a MS) zástupci MŠMT probíhající v Kaiserštejnském paláci na Malostranském náměstí v Praze. Po dlouhých pěti letech jsem díky stříbrné medaili z mistrovství Evropy měla opět možnost se této příjemné akce zúčastnit a převzít ocenění z rukou olympijského vítěze Roberta Změlíka, bývalého úspěšného cyklisty, nyní  poslance Jozefa Regece a náměstka pro sport Jana Kocourka. Ojedinělá akce spojuje nejen úspěšné sportovce, ale oceňuje rovněž sportovce, kteří v životě neměli tolik štěstí, jsou postiženi nějakým handicapem a o to více musí v těžkých chvílích bojovat, za což si zaslouží veliký obdiv a uznání. V neposlední řadě jsou přítomny sportovní legendy, kterým letos opět kralovala paní Dana Zátopková společně s Věrou Čáslavskou.

Alespoň někteří vědí, co má opravdu váhu (2011-12-18)

www.etriatlon.cz/rozhovory_profily/29600_stribrny_uspech_frintove_nebyl_docenen.html

Tréninkové volno (2011-12-15)

Letošní volno bylo jedním z mých splněných snů. Na novém Zélandu jsme už závodila několikrát, ale nikdy jsem neměla možnost vidět z něho více. Proto jsem se letos rozhodla strávit ho zde, když už jsme měla letenku na závod v kapse. V den závodu mě přiletěla podpořit má sestřenice a spolu jsme pak strávily následující tři týdny poznáváním místních krás. Volno bylo pojato spíše aktivně. Podnikly jsme několik dlouhých treků, během jednoho např. zdolaly převýšení 1200m během pouhých tři hodin. Absolutním vrcholem však byl dvoudenní trek v národním parku Abel Tasman, kde jsme nocovaly na pláži. Viděly a zažily jsme hodně, le Zéland nabízí tolik krás a možností, že jsme zdaleka nevyčerpaly všechny.
Bohužel volno uteklo jako voda a nezbývá než se vrhnout opět do práce. Ne nadarmo se říká, že co v zimě zaseješ, na jaře sklidíš. Na jaře přijde velice důležitá část sezóny, kdy se uzavře konečná olympijská kvalifikace. Přede mnou je tedy dlouhá a tvrdá příprava.
Hurá vstříc olympijské sezóně! Londýn volá :-))).

Auckland ITU Triathlon World Cup (2011-11-20)

17. místo

Nestává se tak často, abych si na světový pohár balila spacák, hůlky a pohorky a odlétala
s krosnou:-))). SP v Aucklandu byl mým posledním letošním závodem a já se rozhodla si poté vychutnat posezónní volno na Novém Zélandu.

Jelikož jsem v Aucklandu měla možnost bydlet u kamaráda Vítka Tomana, za což mu tímto velice děkuji, neváhala jsem a směr jižní polokoule nabrala již v pondělí, abych předešla problémům s aklimatizací jako v předchozích závodech. Od středy ráno jsem tak měla dostatek času, abych se vyrovnala s dvanáctihodinovým časovým posunem.

Na závod jsem se velice těšila, neboť každý závod na Zélandu či v Austrálii je prostě „special“. Triatlonem zde lidé žijí a podle toho také vypadá atmosféra.
Ráno před závod jsem plná elánu vyrazila na rozcvičení. Přemýšlela jsem, co je ještě potřeba sbalit, jak by se měl závod ideálně vyvíjet apod., když v tom jako v nejhorším snu jsem si podvrtla kotník a udělala výron. Velká bolest, pocit bezmoci a slzy v očích před závodem, na který jsem se tak těšila.

Na startovní molo jsem dokulhala a nebyla si jistá, zda vůbec budu moci závod dokončit. Plavalo se poměrně pomalu a při skoku do druhého kola bylo pole stále kompaktní. Nemilým zjištěním tak po výlezu z vody bylo, že během druhého okruhu naši skupinu někdo odpojil a opět jsme vylézaly s více než minutovou ztrátou. Extrémně těžká cyklistická část, navržená dvojnásobným olympijským medailistou B. Dochertym, mi vzala všechny síly. V naší skupině nechtěl nikdo střídat. Opravdu se nestává, abych já oddřela téměř všechnu práci na špici. Podle toho také vypadal závěrečný běh, kdy ještě vygradovala bolest v kotníku. Když jsem protla cílovou pásku, nebyla jsem si jistá tím, zda to mělo vůbec cenu a neublížila jsem zbytečně noze ještě více.

Rozhodně velké zklamání a výsledek, pro nějž jsme si na druhou stranu zeměkoule nejela. Co se dá dělat? Hodit to za hlavu a jede se dál. Vytoužené třítýdenní volno v jedné z nejkrásnějších zemí
světa:-).

ITU Guatape World Cup (2011-11-11)

17. místo

Trochu moc zážitků na jeden výlet

Popravdě řečeno, když se řekne Kolumbie, vybaví se mi v první řadě drogy, násilí a vysoká kriminalita. Před cestou tak oprávněně panovaly značné obavy a z důvodů bezpečnosti a financí jsem ani neuvažovala o nějaké aklimatizaci před závodem, který se konal v nadmořské výšce v 1900m. To se ukázalo jako hlavní problém průměrného výsledku.

Dlouhá cesta po ose: Praha – Mnichov – Madrid – Bogota – Medellin – Guatape začala nabírat špatný směr hned v Madridu. Když jsme po ranveji rolovali s 2,5h zpožděním, bylo mi jasné, že naděje, že bych v Bogotě stihla následující spojení jsou ty tam. Neplánovaně jsem si tak cestu prodloužila o noc v Bogotě. Tím však problémy neskončily, protože mé kolo Madrid ani neopustilo. Že mě po změně letu druhý den ráno na letišti v drogově nejznámějším městě Medellinu nečekal transfer, mě už vůbec nepřekvapilo. Naštěstí tam se ke mně již připojili další dva závodníci, takže jsem mohla zůstat relativně klidná a jen se modlit, že kolo do závodu dorazí. To se mi nakonec vyplnilo, přestože do startu zbývalo pouhých 15h. Abych vyzkoušela, že kolo cestou neutrpělo žádnou škodu, rozhodla jsme se ho ještě rychle v podvečer závodu „vyvenčit“. Defekt a přívalový déšť mi dělaly společnost více než polovinu cesty. Abych se nenudila, při večeři jsem tak ještě sháněla k zapůjčení náhradní přední kolo.

V den závodu zazvonil budík ve 4h a celé Guatape stále zkrápěl silný déšť. Do depa jsem se tak vydala o téměř hodinu později než bývá zvykem. Promočená na kost jsem zjistila, že plavecká část bude v neoprénu. Jediné řešení, jak zůstat aspoň relativně v teple a suchu tak bylo okamžitě nasadit neoprén a veškerou další činnost už provádět v něm. Bohužel ani to moc nepomohlo a jediné místo, kde se člověk opravdu trochu zahřál byla voda. O to horší překvapení bylo, když jsem rozplavání ukončila a zjistila, že start závodu je odložen prozatím na neurčito. To se mi za deset let na okruhu ITU závodů stalo poprvé a jen to dokumentuje šílenost tamního počasí. Nakonec se delegáti ITU shodli, že start závodu bude posunut o hodinu a že tratě olympijského závodu budou zkráceny na polovinu do podoby sprint triatlonu.
Další hodinka v zimě a další rozplavání a mohlo sejít opět na start. Začátek plavání byl výborný, jenže záhy se projevila má nulová aklimatizace. Nedostatek kyslíku a laktát na maximum mě provázely po celý zbytek plavání a já se už jen trápila. Z vody jsme vylezla v kontaktu s hlavním polem a na začátku cyklistické části se dostala do druhého balíku. Záhy však přišlo prudké stoupání, na které můj organismus už nebyl schopen reagovat a mně se tak opět vzdálila vidina dobrého výsledku.  Když mě dojel třetí balík, jen jsem se bála, aby se to v dalším kopci neopakovalo. To se naštěstí nestalo, ale ani tak nebylo kolo jednoduché a v posledních dvou okruzích mi začala být velká zima. V depu tak nastal problém sundat přilbu a obléci běžecké boty. Na běhu se naštěstí člověk brzy zahřál a já už jen setrvačností běžela do cíle. Proto mě velice překvapilo, že jsem nakonec běžela čtvrtý nejrychlejší čas a o to víc mě mrzel cyklistický výpadek z druhé ho balíku. Závodit do 1900m n.m. se tedy už bez řádné aklimatizace rozhodně nechystám.

Jen poslední malý bonbónek z cesty zpět domů. Transfer zpět na letiště vezl zvlášť zavazadla a závodníky. Po hodině čekání na letišti byla naše kola stále v nedohlednu a letadlo téměř připravené k odletu. Asi abychom si ještě užili trochu adrenalinu před dlouhou cestou domů :))). Sbohem Kolumbie!!!

Běh obcí Horní Ředice (2011-10-31)

1. místo

Poslední říjnový víkend jsem věnovala dalšímu z přípravných běžeckých závodů. Tentokrát měřila trať pouze 5km, o to rychlejší však bylo tempo závodu, neboť na startu se objevila i nestárnoucí Táňa Metelková. Většinu závodu jsme běžely bok po boku. Ve druhém jsem začala cítit, že jsem to asi přepálila. O to větší bylo mé překvapení, když jsem se ještě dokázala zmáčknout v závěrečném finiši a Táňu udolala. Každopádně to byl jeden z mých nejrychlejších běhů za poslední rok a velice kvalitní příprava před posledními dvěma podniky světového poháru.

Hronov - Náchod (2011-10-22)

1. místo

S číslem pět na hrudi pro páté vítězství, aneb má srdeční záležitost :)))

Význam tohoto závodu asi nejlépe vystihuje následující situace:
Pátek večer: Přece si nebudu ničit nohy na asfaltu v závodních botách, tréninkové Asics Gel-DS Trainer jsou pro zítřejší běh jasnou volbou. To jsou takové moje druhé „bačkory“. Musím rychle najít modrý kinesio tejp stejné barvy jako boty :))).
Sobota ráno: Růžová či žlutá, toť otázka? Co nadělám, k těm modrým botám a tejpu už to stejně ladit nebude... Kde mám ty růžové náušnice? :)))

To jen malá názorná ilustrace závěrečných příprav:))).

Ráno jsem se probudila a teploměr se poprvé přehoupl do minusových hodnot. Naštěstí se rozfoukala mlha a na závod již panovaly ideální podmínky: azuro a téměř bezvětří. Proslulý východočeský běh letos přivítal rekordní počet 380 účastníků ze pěti států.
Jsem velice ráda, že se mi při šestém startu podařilo vybojovat páté vítězství a na náchodském náměstí si opět vychutnat skvělou atmosféru a povzbuzování spousty známých tváří. Prostě není nad domácí závod.
Výsledný čas sice nepatří k mým nejrychlejším na této trati, vzhledem k tréninkovému nasazení je však více než slibným začátkem pro další závody.

Za rok bych prosila číslo 6 :-))).

Tongyeong ITU Triathlon World Cup (2011-10-15)

17. místo

Po dlouhé době opět cesta na světový pohár.

Můj výlet začal „zvesela“ už v Praze, když jsem zjistila, že jsem si doma v Náchodě zapomněla závodní boty:-))). Naštěstí Přemek Švarc letěl do Korey o den déle, takže se nakonec složitou logistikou podařilo den před závodem dopravit boty až ke mně.
Další rozčarování přišlo při stavbě kola, kdy se mi zlomil ventilek a v ruce mi zůstalo pouze prázdné zadní kolo. Naštěstí byl oproti propozicím v místě mechanik, který měl, věřte, nevěřte, na skladě české galusky Tufo. Ochotně mi pomohl s výměnou a já tak ani nemusela závodit na konkurenční značce.

Před samotným závodem jsem se bohužel vůbec nesrovnala s osmi hodinovým časovým posunem, když jsem dva dny před závodem usínala v pět hodin ráno a druhý den okolo třetí:-(((. To byl zřejmě jeden z důvodů mého zaváhání na začátku plavecké části. Tím druhým byl tlak a stres, pod který jsem se bohužel dostala sama přílišným přemítáním. Takže jsem vodu opouštěla se zhruba 1,5 min ztrátou na čelo. Na kole se záhy zformovaly tři balíky, přičemž já bohužel jela až v tom třetím. Chaotickou spoluprací, či spíše nespoluprací, naše ztráta v posledních dvou okruzích ještě narostla, čímž padla i možnost bojovat o přední umístění. Solidní běh mě vynesl na 17. příčku. Určitě je to  daleko za mým očekáváním, ale začátky jsou vždycky těžké a naskočit opět do kolotoče závodů je někdy pěkná řehole. Nyní mě čeká zpestření přípravy v podobě několika podzimních běhů a za tři týdny další dlouhá cesta, tentokrát do Kolumbie.

Francouzská Irontour (2011-10-04)

Jednou větou: 3 dny – 2 města – 3 závody – kvalitní trénink se spoustou zábavy + naprosto šílená organizace :)))

První říjnový víkend se mi naskytla příležitost zúčastnit se třídílného etapového závodu Irontour. Vše bylo sice organizováno na poslední chvíli, ale vzhledem k nutnosti chybějící intenzity v mém dosavadním tréninku, se jevil jako ideální součást přípravy. Jelikož šlo v první řadě o soutěž družstev, stala jsem pro nadcházející tři dny adoptovanou členkou německého týmu, kterému vévodil Steffen Justus s Rebeccou Robish. Ve čtvrtek 29. září jsem nasedla do letadla směr Paříž, odkud mě ještě čekalo zhruba 400km do města Brive, kde se druhý den v podvečer konala první etapa závodu. Tou byl duatlonový supersprint na tratích 800-4-800 ve formě štafet. Na rozjezd pořádný záhul pro moje plíce:-))). V noci po závodě jsme se přesunuli o dalších 200km na jih do města Angouleme, kde probíhaly zbylé dvě etapy. V sobotu další štafeťák, tentokráte již triatlonový o objemech zhruba 200-5-800.  Kupodivu jsem se cítila o mnoho lépe než předchozí den. Vyvrcholením však byl nedělní klasický sprint, který rozhodl i o konečném postavení týmů. Spokojenost s plaváním, kdy jsem vylézala v nohách vítězky posledních dvou závodů série MS Andrey Hewitt, brzy vystřídala osamělá jízda na kole. Cyklistická část byla opravdu extrémní. Na zhruba 2,5km dlouhém okruhu nás pokaždé čekalo 10%ní stoupání horší než v Karlových Varech, to prosím sedmkrát. S mým tréninkovým mankem jsem tempo Andrey nebyla schopná akceptovat a od druhého kola jsem absolvovala zbytek závodu osamoceně. Následoval běh v tréninkovém tempu a pozitivní zjištění, že únavovka přežila těžké tři dny bez výraznějších obtíží. V posledním dnu se celkově německému týmu až tak nedařilo, takže se nám nepodařilo uhájit druhé místo z předchozích dvou dnů a skončili jsme těsně třetí.

 

Poděkování (2011-10-01)

Ráda bych poděkovala Tomáši Slavatovi, díky jehož spolupráci s firmou Author mi bylo poskytnuto nové horské kolo. Takže hurá do terénu!

Pro ty, kteří Tomáše neznají, bych ho ráda krátce představila. Tomáš během svých třiceti let prošel krušnými chvilkami a jeho životní příběh je natolik fascinující, že si ho všimla i ČT a natočila o něm jeden z dílů 13. komnaty. V současné době se mu zejména díky partnerské spolupráci s Nadačním fondem Albert a firmou Author daří podporovat děti vyrůstající ve složitých sociálních podmínkách a pořádat pro ně velké množství sportovních akcí. Na prvním místě je speciální série 14 závodů Albert Triatlon Tour, kde si mohou děti z  dětských domovů zasoutěžit mezi sebou, ale i s těmi z normálních rodin. Rovněž jde o různá soustředění, kde se dětem Tomáš osobně věnuje. Také mají děti jedinečnou možnost účastnit se velkých triatlonových klání v rámci Českého poháru Xterra. V letošní sezoně proběhla celá řada akcí tohoto ražení a na každé z nich dostali mladí sportovci příležitost závodit kvalitně vybaveni a soutěžit mj. o své vlastní kolo, které by si jinak mohli jen stěží pořídit.

MČR v duatlonu Žamberk (2011-09-24)

1. místo

Ani nevím, jak už je to dlouho, kdy jsem naposledy absolvovala MČR v duatlonu. Popravdě ani letos jsem tento závod neměla ve svém kalendáři a nebýt zranění, bojovala bych ve stejný den ve španělském Gijonu o titul světový. Zdraví je však jediné, čemu stále člověk nemůže poroučet, proto jsem se musela spokojit s bojem o titul český.

V prvním zářijovém týdnu kontrolní rentgen ukázal, že má únavová zlomenina je zhojená a byla mi dovolena postupná zátěž.  Začínala jsem 20-ti minutovými klusy, ale už po týdnu mě začalo hlodat svědomí, že bych se přeci jen mohla někde proběhnout rychleji. Minulou středu mě tak zlákaly propozice na mistrovský závod v Žamberku, kde měl být běh po měkkém terénu, což mi vyhovovalo, neboť na silnici se stále ještě bojím a veškerý běh absolvuji pouze v lese.

Samotnou tratí závodu v žambereckém zámeckém parku jsem byla mírně zaskočena. Trať byla  pěkná, ale velice náročná, kopcovitá, převážně po trávě. Rozhodně by byla důstojná pro konání MČR v přespolním běhu. Co mě však zaskočilo ještě více, že po prvním běhu se mě udržela soupeřka, o které jsem neměla ani ponětí. Až později jsem zjistila, že se jedná o dlouholetou reprezentantku v běhu na lyžích Helenu Erbenovou, která v létě vtrhla vynikajícími výsledky do kolotoče závodů Xterra.  Helena se ke mně po pomalejším depu opět připojila asi po 7km kola a od té doby jsme absolvovaly zbytek cyklistické části společně. V druhém depu jsme vsadila na osvědčenou techniku vyrazit co nejrychleji a vytvořený náskok se mi podařilo udržet až do cíle. Po x-letech jsem se tak opět stala mistryní republiky v duatlonu.

Nejlepším na celém dni však pro mě nebylo vítězství, ani polstrovaná židle, jež byla hlavní cenou a málem se mi nevešla do auta :). Tím nejcennějším bylo, že jsem celý závod absolvovala bez bolesti v kotníku, či kolenou. Snad jsem již konečně opravdu nechala své zdravotní trable za sebou.

Další tréninkové problémy (2011-09-19)

V pondělí 19.9.2011 mi v době plaveckého tréninku v místním bazéně v Náchodě bylo odcizeno horské kolo značky Merdia Matts Special Edition.

Pokud by měl o tomto kole někdo konkrétní informace, prosím, ozvěte se.

Pokud by mi chtěl někdo sponzorsky poskytnout kolo nové, prosím, ozvěte se také.

Nyní se rozhodně v terénu nějaký čas neprojedu :(((.

Cesta na vrchol nikdy nevede přímo! (2011-09-12)

V uplynulém týdnu jsem se konečně vrátila zpět domů z čtyřměsíčního tréninkového kempu ve švýcarském Davosu.

Můj zdravotní stav stále není zcela v pořádku, tudíž v současné době je jasnou prioritou vrátit mé zdraví na správnou kolej. Jak jsem se na vlastní kůži přesvědčila, bez zdraví to opravdu nejde a kvůli sportovnímu výsledku, který je ovlivněn mnoha dalšími faktory, nemá cenu ho riskovat.

Tiszaujvarosz ITU Triathlon World Cup (2011-08-25)

DNF

Bláhově jsem se domnívala, že za týden se vše spraví. Dvou týdenní chorobopis, který se den před závodem rozšířil ještě o průjem, vysoce přesahuje ten dosavadní za uplynulých deset let :-(. 
Příprava na závod: banány a suché rohlíky a ráno strávené na záchodě mi vzali více sil, než jsem si byla schopná vůbec připustit. Po jednom z nejhorších plavání v životě (spíše bych to měla nazvat koupáním) jsem ze závodu odstoupila.

A aby toho všeho nebylo málo, kontrolní CT ukázalo, že má únavová zlomenina stále není zhojená.
V první řadě se tak nyní musím dát zdravotně do pořádku, což znamená:
- budu chybět na MS ve sprint triatlonu v Lausanne
- dále budu opět chybět na finále MS i na prvním závodě seriálu MS pro rok 2012, který se koná týden po MS v náhradním termínu v japonské Jokohamě, která byla letos v únoru postižena živelnou katastrofou a závod v původním dubnovém termínu zrušen
- dopřeji si další běžeckou pauzu
- strávím mnoho hodin v lékařských a fyzioterapeutických zařízeních
- a také mnoho hodin v bazénu, abych vyplnila volný čas vzniklý neběháním
- klesnu na nepřívětivé místo v OH žebříčku
- a budu doufat, že můj návrat do víru závodního dění bude co nejrychlejší (ale ne na úkor dalších zdravotních problémů).

Dextro Energy Triathlon - ITU World Championship Series London (2011-08-08)

DNF

Po delší době by mým stránkám neškodila zase malá aktualizace.
Pátý díl série mistrovství světa na olympijských tratích v Londýně se tak zdá být poměrně vhodný.
Než se však dostanu k samotnému závodu, měla bych krátce zrekapitulovat události uplynulých týdnů. Stříbro z Evropy mě samozřejmě naladilo na veselou notu a myslela jsem si, že i přes diagnostikovanou únavovou zlomeninu, teď už půjde vše snadno, ale šeredně jsem se mýlila. Po návratu do Davosu jsem sice začala konečně trochu běhat, ale trénink byl vždy limitován prvním zabolením v kotníku, takže neměl nikdy dlouhého trvání :-(. Jelikož byl londýnský závod pro mnoho států samotnou kvalifikací na Olympijské hry, nastala fáze velmi poctivé práce i pro mě. Jenže při jednom z posledních těžkých tréninků už moje tělo nebylo schopné danou zátěž absolvovat a zkolabovalo. Nejdříve jsem dostala chřipku, kterou jsem „rozběhala“ do nateklého kolene necelý týden před závodem, takže jsem opravdu nebyla v nejlepším stavu absolvovat nejtěžší závod své kariéry. To není nadsázka, neboť samotný olympijský závod je určitě jednodušší. Už jenom proto, že startovní pole je limitováno počtem 55 startujících a každý stát může mít na startu maximálně 3 závodníky, což vyřadí některé vynikající atlety z nejsilnějších zemí.
Ale teď už k samotnému závodu. Poměrně netradiční start ráno v 8:36 místního času provázelo „malé nedorozumění“. To když jsme byly hodinu před startem dle regulí ITU oficiálně informovány, že teplota vody klesla pod 20°C a závodit se bude v neoprénech. Mně samotné by to tolik nevadilo a byla bych spíše ráda. O to však větší byl můj šok, když jsem po rozplavání vylezla z vody a najednou se jelo tzv. „bez“. Pěkný úvod :-(.
Původně jsem si myslela, že právě dlouhé rozplavání v neoprénu stálo za mým nevýrazným plaveckým výkonem, ale s odstupem času jsem zjistila, že hlavní příčinou byl opravdu můj neutěšený zdravotní stav. Špatné plavání mě tak odsoudilo do malé skupinky na konci startovního pole, která na kole pouze zvyšovala svou ztrátu. Na běhu jsem po prvním okruhu z důvodu bolesti v únavové zlomenině po prvním okruhu odstoupila.
Rozhodně nezáviděníhodný výsledek na trati, kde se v příštím roce budou rozdávat nejcennější sportovní medaile. Každopádně to za rok bude úplně jiný závod!
I tak jsem ráda, že jsem si olympijskou trať otestovala, neboť žádná další možnost už nyní nebude. A i zdánlivě nepodstatná maličkost v den D může rozhodnout. Tam se již žádná chyba neodpouští. Poměrně technická cyklistická část, která nás zavede okolo Buckinghamského paláce, může být hlavně v případě deště zřejmě klíčová. A na malém stoupání před dlouhou cílovou rovinkou na běhu se dá čekat nejzákeřnější nástup.

OH 2012 (2011-07-27)

Do slavnostního zahájení Olympijských her v Londýně zbývá přesně rok !!!

Mistrovství České republiky Jihlava (2011-07-06)

2. místo

Po konečné diagnóze mých zdravotních obtíží jsem se dlouho rozmýšlela, zda mám do mistrovského závodu vůbec nastoupit. Má příprava rozhodně nebyla optimální a normálně bych ji absolvovala jinak než dlouhým čekáním v nemocnicích. Jelikož to však je má povinnost a také jeden z důvodů cesty do ČR, rozhodla jsem se nakonec opět hazardovat se svým zdravím s vědomím, že stejně nemohu podat maximální výkon a že velká bolest znamená okamžité odstoupení.
Na start se sice postavilo jen 12 závodnic, nicméně úvodní plavecká část vypadala, jak kdyby nás bylo padesát. Nechala jsem se hned na začátku „semlít“ a ztratila tak hned kontakt s pozdější vítězkou Radkou Vodičkovou, což byl pro mě klíčový moment závodu. Plavání jsem tak absolvovala v 6-8 členné skupině, kde jsem se pouze snažila se již více nemlátit. Naše skupina také společně nasedala na kolo, ale hned v prvním kopci jsem se odpoutala s Evou Novákovou-Potůčkovou a jediný další, kdo se udržel, byla Tereza Durďiaková. Tereza bohužel nebyla schopná střídat, takže veškerá stíhací jízda byla pouze na mně a Evě. Tímto před Evou smekám, neboť jako maminka předvedla vynikající výkon a ukázala všem mladým závodnicím, že kolo často není jen přejezdem na běh. Ani s Evou jsme však nebyly schopné manko na vedoucí závodnici zlikvidovat a do druhého depa přijely zhruba s 90s ztrátou. A protože s únavovou zlomeninou nemohu běhat, bylo o vítězce rozhodnuto. Vlažným tempem jsem tak byla schopná uhájit pouze stříbrnou pozici.

Nutno podotknout, že úroveň MČR byla žalostná, co se týče účasti, lokality i zázemí.
Kde jsou ty časy finišů na Staroměstském náměstí, či lázeňské kolonádě v Karlových Varech, které byly důstojným prostředím pro akci typu MČR. Takto si potom těžko triatlon hledá cestu k větší popularitě a medializaci.
Také je velice smutné konstatování, že se na předních příčkách opět objevila stará známá jména a že mládí evidentně ujíždí vlak. Když není schopno sekundovat nejlepším závodníkům na domácím poli, jak se poté chtějí prosadit v zahraničí?
A co se toho zázemí týče, opravdu nepovažuji za dostačující poskytnout dopingové kontrole jeden dvojlůžkový pokoj zhruba 3x4m bez konferenčního stolku pro tři komisaře, šest testovaných závodníků, z nichž někteří přišli ještě s doprovodem. Vždyť čistý sport je jedna z hlavních věcí, za kterou by i MČR otevřené široké veřejnosti mělo bojovat.

Můj následující závodní plán je bohužel opět nejistý. Jsem přihlášena k dalšímu závodu seriálu MS, které se koná příští víkend v německém Hamburku. Pravděpodobně však dostane zelenou finální zhojení únavové zlomeniny a závody pozdějšího data.

Krátká návštěva v Čechách (2011-07-06)

Po mistrovství Evropy jsem se v pondělí přesunula zpět do Davosu. Již ve čtvrtek mě však čekala ještě dlouhá cesta domů do Čech. Hlavním důvodem byla série zdravotních vyšetření a také nadcházející Mistrovství České republiky.
V pátek jsem v Praze v nemocnici Na Homolce absolvovala magnetickou rezonanci. Ta se ukázala pozitivní, takže následoval ještě rentgen, který konečně objasnil mé dlouhotrvající zdravotní obtíže. Diagnóza únavová zlomenina hlavičky fibuly pravé dolní končetiny není zrovna potěšitelná, ale alespoň konečně vím, na čem jsem. V pondělí má vyšetření pokračovala ve Fakultní nemocnici v Olomouci. Jediná možná léčba je však pro mě klid. To se lehko řekne, ale hůře provede, když je druhý den MČR.

Mistrovství Evropy (2011-07-06)

2. místo

Po hektickém týdnu se konečně dostávám k reportáži z mistrovství Evropy ve španělské Pontevedře, která je bydlištěm současného mistra světa Javiera Gomeze. I to je jedna z příčin, že Španělé připravili famózní šampionát.
Opakovala bych se, kdybych opět psala o své noze, která mi stále znepříjemňuje můj sportovní život a bohužel ani před ME se neumoudřila. Na start jsem se tak postavila stále handicapována běžeckým mankem a bolestmi pravého kotníku. Můj cíl byl tak od začátku jasný: pořádně zaplavat, na kole se vyhnout všem kolizím a na běhu se uvidí. Před závodem by mě ani ve snu nenapadlo, že budu nakonec bojovat o medailové pozice.
Plavání se jako již tradičně neobešlo bez bojů a tahanic. Podařilo se mi však vyplavat zhruba 13tá po boku výborných plavkyň, což mně dodalo kuráž a vědomí, že teď už závod nemůže být špatný, ať dopadne jakkoli. V prvním cyklistickém okruhu jsme zjistily, že je ujetá pětice závodnic. Dobrou spoluprací balíku nebyl problém jejich manko brzo zlikvidovat a v druhém okruhu již vykrystalizovala početná zhruba 35ti členná první skupina, která také dorazila do druhého depa. Krátce po depu jsem se dokonce ujala vedení celého závodu, ale věděla jsem, že to nebude trvat dlouho. Když se kolem mě prohnala pozdější vítězka Emmie Charayron, ani jsem se nesnažila ji následovat, protože jsem dobře věděla, kde jsou mé současné běžecké možnosti. Brzo poté se ke mně přidala domácí závodnice Ainoha Murua, mohutně povzbuzována místním davem, a v druhém ze čtyř běžeckých okruhu nás doplnila také Italka Anna-Maria Mazetti. V tu chvíli bylo jasné, že jedna z nás se bude muset se svým medailovým snem rozloučit. Já jsem se opravdu bála, zda budu po běžeckém výpadku schopná vydržet nastavené tempo i bolesti kotníku ztlumené prášky až dokonce, proto jsem se až do závěrečného finiše o nic „bláznivého“ nepokoušela. Cílová meta byla na místním atletickém stadionu, takže závěrečných 300m jsme absolvovaly na tartanové dráze. Jako první nastoupila Španělka a také jako první odpadla. V tu chvíli bylo jasné, že mám v kapse alespoň bronz. Když poté nastoupila Italka, držela jsem se jí do posledních sto metrů a poté zaútočila jako již tolikrát na atletických závodech. To se ukázalo jako správná volba a já si nakonec doběhla pro nečekané historické stříbro českého ženského triatlonu.
Po dlouhém laborování se zraněním je to pro mě obrovská satisfakce a motivace do další poctivé práce, jejímž jednoznačným vrcholem jsou Olympijské hry v Londýně v příštím roce.

Druhý den byla na programu soutěž družstev. Po delší pauze postavila tým i Česká republika. Soutěž družstev za posledních pár let prodělala zásadní změnu a už se nezávodí v ženských a mužských týmech, naopak je tým smíšený. Každý závodník absolvuje distance super sprint triatlonu v pořadí žena-muž-žena-muž.
Můj kotník po závodě „přišel k sobě“ a dával o sobě značně vědět. Byla jsem však ochotná podstoupit určité riziko, pomoci týmu a bojovat na předních pozicích. Když jsem však štafetu na třetím úseku přebírala s velkou ztrátou na nelichotivém devátém místě, nemělo cenu toto riziko podstupovat a ze závodu tak naše štafeta odstoupila.

Video ze stupňů vítězů (2011-06-28)

Naleznete zde:

http://web.getphoto.cz/image_list.php?Type=Group&GroupId=4113

Interview pro Český rozhlas (2011-06-26)

Interview po zisku stříbné medaile na mistrovství Evropy si můžete poslechnout zde:

http://www.rozhlas.cz/zpravy/ostatnidiscipliny/_zprava/triatlonistka-frintova-si-veze-z-me-stribro--913044

Pontevedra ETU Triathlon European Championships (2011-06-25)

2. místo !!!

Cremona ITU Sprint Triathlon European Cup (2011-06-12)

4. místo

Sportovní život je zrádný, o tom jsem se již nejednou přesvědčila. Často rád střídá úspěchy s pády na dno. Fáze v níž se nyní nacházím, je bohužel opět poblíž onoho dna. Po zrušení druhého závodu seriálu mistrovství světa jsem se rozhodla plně soustředit na evropský šampionát, který měl letos být mým největším vrcholem. Jenže soustředění trvalo pouhý týden, než jsem se zranila. Mé zranění ještě není v pořádku, přesto jsem se vzhledem k blížícímu se ME rozhodla absolvovat evropský pohár ve sprint triatlonu v italské Cremoně. Distance sprint triatlonu pro mě byly jako test optimální, neboť 10km zátěž bych stěží byla schopná absolvovat. 
Na startu se sešla kvalitní konkurence v čele s úřadující juniorskou mistryní (Ashley Gentle/AUS)i více mistryní (Charlotte Bauer/GER) a dvěma předchozími mistryněmi světa v kategorii do 23 let (Erin Densham/AUS, Hollie Avil/GBR) a místní nadějí Annoumarií Mazzetti, která už má na svém kontě rovněž stříbrnou medaili ze SP v Holtenu. Díky své pozici ve světovém žebříčku jsem přesto nastoupila se startovním číslem 1. Tím se pro mě otevřela nevídaná situace vybrat si jako první pozici na startovním mole. Vybrala jsem si místo zcela vlevo, které bylo opticky nejblíže na první bójku. Bohužel nejlepší plavkyně zvolily místa přesně na opačném konci pontonu, takže po startovním výstřelu jsem neměla možnost „chytit ten správný hák“ a dokázala se začlenit pouze doprostřed startovního pole, kde jsem také opustila vody místního Portocanale. Na kole se hned po depu utvořily tři skupiny, přičemž já se nacházela ve druhé, která ztrácela zhruba 20sekund na čelo závodu. Tuto ztrátu se nám v podařilo zlikvidovat v průběhu třetího cyklistického okruhu. Pořadatelé přichystali nádhernou trať s těžkou technickou pasáží v historickém centru města a rychlým zhruba kilometrovým banánovým nájezdem. Běh už byl zcela na morál a bez tréninku opravdu bolel. Samozřejmě mi to nedalo a vyběhla jsem v čelní trojici, ale zákonitě jsem nebyla schopná toto tempo akceptovat. Po tak dlouhém běžeckém výpadku však musím být se čtvrtým místem spokojená.

Dextro Energy Triathlon - ITU World Championship Series Madrid (2011-05-26)

Druhého závodu série mistrovství světa ve španělském hlavním městě se bohužel kvůli zranění nezúčastním.

Zpět v horách (2011-05-19)

Po zrušení druhého závodu série mistrovství světa v japonské Jokohamě jsem byla nucena změnit své plány a přesunout se dříve přímo do další tréninkové destinace, jíž se stejně jako v loňském roce stalo švýcarské vysokohorské středisko Davos. Hory nás hned první den přivítaly sněhovou nadílkou a teplotami příjemnými možná tak pro lyžování. Výčet počátečních nepříznivých podmínek podmínek pokračuje, přes 35km vzdálený bazén, mým opětovným zraněním kotníku, které se jeví více než záhadným. Po návštěvě několika lékařů a fyzioterapeutů jsem vkládala poslední naděje do místního chiropraktika. I on však nad mým zraněním kroutil nevěřícně hlavou s tím, že nic podobného v životě neviděl? Nezbývá než doufat, že záhadná bolesti zmizí tak rychle, jako se objevila. Každopádně je to opětovná komplikace a nepříjemné nabourání tréninkového procesu.

Dextro Energy Triathlon - ITU World Championship Series Yokohama (2011-04-21)

Na zpáteční cestě z Ishigaki mě zastihla nemilá zpráva, že druhý závod série mistrovství světa v Jokohamě byl v plánovaném termínu zrušen. Situace v 300km vzdálené Fukušimě se stále nelepší a japonská komise pro jadernou bezpečnost dokonce zvýšila stupeň nebezpečí z pátého na sedmý, který patřil v historii pouze havárii v Černobylu.
Pro mě je situace o to těžší, že přes Jokohamu jsem měla naplánovanou zpáteční cestu z Austrálie. Nyní mi nezbývá, než změnit závodní a tréninkové plány, sáhnout znovu hluboko do kapsy a zakoupit novou letenku. Kdy se nakonec podívám domů, je tak nyní stále ve hvězdách.

Ishigaki ITU Triathlon World Cup (2011-04-20)

DNF

Ze Sydney jsem se ve středu vydala na strastiplnou více než 30hodinovou cestu na japonské ostrovy. Po nešťastných událostech, které Japonsko tento rok postihly, ITU stálé váhá ohledně zrušení druhého závodu mistrovství světa za necelý měsíc v Yokohamě. Ostrov Ishigaki je však od hlavního ostrova velmi daleko a tak nebylo od začátku pochyb, že tento závod dostane zelenou. Ishigaki je malé rybářské městečko s poměrně vlhkým klimatem. Spousta závodníků odcestovala ze Sydney rovnou domů, takže startovní listina byla více než přívětivá a oproti Sydney jsem šla do závodu se startovním číslem 6.
Závodní štěstí mi tentokrát opravdu nepřálo. Poměrně dlouhá vzdálenost na první bójku zapříčinila neskutečnou melu na první otočce. Vše se událo velice rychle a nevím, zda jsem dostala pěstí nebo nohou, každopádně rána do hlavy byla pořádná a už jsem se z ní nedokázala vzpamatovat. V prvním momentě jsem vůbec nevěděla o světě, nebyla jsem schopná pořádně plavat a brzo jsem se začala propadat startovním polem dozadu. Když jsem přiběhla do depa, byl hlavní balík těsně přede mnou a já se ještě chtěla pokusit zachránit závod. Bohužel jak jsem naskočila na kolo, začala se mi hlava motat ještě více a nemohla jsem vůbec jet. Po prvním okruhu mě tak čekal předčasný nešťastný konec závodu.

Dextro Energy Triathlon - ITU World Championship Series Sydney (2011-04-10)

37. místo

Po světovém poháru v Mooloolabě už nebyl prostor pro nějaký zásadní trénink směrem k prvnímu závodu série mistrovství světa v Sydney. Důležitá byla hlavně řádná regenerace a jen se člověk nadál, opět nastala ladící fáze.
Sydney už podruhé hostilo závod MS na jedné z nejkrásnějších tratí celého seriálu. Kvůli stavebním úpravám před světoznámou budovou místní opery však musel být náš závod letos maličko pozměněn. Hlavní změnou bylo přesunutí druhého depa do Hyde parku.
Boj o olympijské posty se roztočil na plné obrátky a z TOP 10 se na startu neobjevila pouze zraněná Nicola Spirig. Startovní pole bylo nejnabitější od Olympiády v Pekingu.
Jelikož jsem loni bodovala pouze v jednom závodě mistrovské série, postavila jsem se na start s poměrně vysokým startovním číslem 48. Na startovním molu na mě však zbyl stále poměrně dobrý výběr a já tak mohla startovat z pravé strany spolu s několika dobrými plavkyněmi. Voda byla velice neklidná a provázely nás velké vlny. Podařilo se mi vyplavat v hlavním poli, což mě velmi povzbudilo. Bohužel záhy přišel osudný okamžik a pro mě v podstatě konec závodu. Při naskakování na kolo jsem ztratila jednu cyklistickou tretru. Hned mi v hlavě probleskly dvě možnosti. Místní těžká trať by však bez jedné tretry absolvovat nešla, takže mi nezbývalo, než se vrátit zpět pro tretru a mezitím smutně sledovat projíždějící závodnice. Tímto incidentem jsem ztratila téměř 30s a první i druhý balík, které se později sloučily, byly pryč. Ztráta našeho balíku i přes velkou snahu olympijské vítězky E.Snowsill každým okruhem narůstala a před během činila téměř tři minuty. Z druhého depa jsem se brzy začlenila do čtyřčlenné skupinky. Před otočkou do druhého okruhu mi jedna ze závodnic podtrhla nohu a já předvedla ukázkové salto v přímém přenosu. Bylo velmi těžké znovu se sebrat a bojovat, když šance na dobrý výsledek už byla dávno pryč. Nakonec jsem dokončila velice zklamána na 37. místě. I přes pád můj běh pohodlně stačil na Top 10, takže nebýt proklaté tretry, mohl závod vypadat úplně jinak :(.

Mooloolaba ITU Triathlon World Cup (2011-03-27)

5. místo

Po loňském premiérovém vítězství ve světovém poháru mám na Mooloolabu jen ty nejlepší vzpomínky. Letos však byla situace před závodem nečekaně komplikovaná. Takže už jen to, že jsem se v konečné fázi mohla vůbec postavit na start, bylo malé osobní vítězství. Ještě týden před závod jsem nebyla po nehodě schopná chůze (viz. níže). Ve středu jsem se dopracovala ke klusu, avšak pouze po trávě a absolutní rovině a nad mým během tak stále visel velký otazník. Ale pravý bojovník se nevzdává :).

Rozběhlá olympijská kvalifikace letos na start přilákala velice kvalitní a početné startovní pole. Sunshine Coast nám však bohužel nabídlo svou odvrácenou tvář. Kulisou závodu tak nebyl vytoužený „sunshine“, nýbrž přívalový déšť a silný vítr. Díky němu byla plavecká část okořeněna pořádnými vlnami a můj cíl byl tedy jasný – přežít :). Ihned po startu jsem ve vodě strefila první možný výmol a rázem se ocitla vzadu startovního pole. Po proskákání vlnami jsem se začlenila do balíku, ale neměla nejmenší tušení kam přesně. Vlny velice stěžovaly orientaci a celou plaveckou část bych popsala jediným slovem „crazy“. Vodu jsem opouštěla v hlavním poli s cca. 30s ztrátou na čelo. První cyklistické kilometry tak byly hotovou stíhací jízdou, přičemž se hned v prvním okruhu utvořily dvě skupiny. V první desetičlenné nechyběl nikdo z favoritů. Naše druhá skupina pokračovala ve stíhačce. Hned na první otočce jsme bohužel při hromadném pádu ztratily několik výborných cyklistek, které by byly ochotny pracovat na špici. Když se z první skupiny rozhodly dvě závodnice o únik, ochota spolupráce ve skupině poklesla a my jsme držely stále konstantní ztrátu. Do druhého depa jsme si nakonec přivezly 2min na vedoucí dvojici a 40s na první balík. Nezbývalo, než se opět vydat na běh vlastní pěst :). Jelikož je místní kopcovitá trať velmi zrádná, nasadila úměrné tempo a v polovině běžecké části byla velice překvapena, že stahuji i náskok na dvojnásobnou mistryni světa Emmu Moffat. V každém okruhu jsem se propracovávala dopředu. Na poslední obrátce 1200m před cílem jsem dostihla závodnici na 4. místě a rozhodla se s ní takticky držet až do cíle, neboť boj o medaile už byl v tuto chvílí přeci jen nemožný. Ve sprint finiši jsem bohužel 4. místo „neurvala“. S konečným 5. místem jsem však velice spokojená, když uvážím, co všechno předcházelo samotnému závodu a veškerá zranění, která mě provázela v loňském roce.

Skvělé výsledky v TOP 10 předvedly i mé tréninkové partnerky: 3. místo – Barbara Riveros, 8. místo – Sarah Groff a 9. místo Lauren Cambell, která se skvěle dokázala vrátit po těžké dopravní nehodě v loňském roce a dlouhých měsících rehabilitace.

Příjemný bonus pro mě – splněná kvalifikační kritéria na červnové mistrovství Evropy a cenné body do olympijské kvalifikace, jejíž podstatnou část jsem v loňském roce kvůli zranění propásla.

Média (2011-03-19)

Rozhovor v březnovém čísle časopisu Harper's BAZAAR.

Neplánované komplikace (2011-03-17)

Jak jsem již uvedla na konci minulé reportáže, v pondělí 14.3. mně při běhu podrazil nohy husky a já si způsobila nepěkné zranění kolene. Trenér mi nevěřil, že to to není jen lehká odřenina, takže jsem v úterý absolvovala ráno 50km a odpoledne dalších 30km na kole. Večer už bylo koleno mírně nateklé a druhý den ráno ještě víc :(. Nezbývalo, než se vydat do nemocnice. To se celkem lehce  řekne, ale obtížněji provede, když je člověk téměř invalida, jeho jediným dopravním prostředkem je kolo a netuší, kde je nejbližší nemocnice, neboť internet nabídne rozsáhlý výčet soukromých doktorů. Nakonec byla má mise úspěšná. Bohužel jsem dostala antibiotika a jsem tak na několik dní vyřazena z tréninku, což mě vzhledem k rychle se blížícím závodům opravdu mrzí.

Wellington Triathlon Oceania Championships (2011-03-12)

2. místo

O uplynulém víkendu jsem opět zavítala do země Pána prstenů. Z magické krajiny Nového Zélandu jsem však opět nic neměla, neboť jsem celý víkend strávila v nejjižněji položeném hlavním městě na světě Wellingtonu, kde se konalo mistrovství Oceánie.  Hlavní důvod mé cesty na Zéland bylo nutné obnovení víza pro můj zbývající pobyt v Austrálii.
Můj výlet měl hned od začátku několik úskalí. Po předchozím závodě jsme se hned druhý den vrhli do tvrdého tréninku, na což mé tělo reagovalo protestem a lehkou virózou. I tak jsem však o víkendu stihla mistrovství ACT v běhu na 5km. Po nemoci jsem běžela pouze 3km. Zatím bez  speciální přípravy a treter jsem předvedla poměrně kvalitní výkon, který by na halovém MČR bral medaili.
Jak již bylo uvedeno výše, mistrovství Oceánie pro mě nemělo žádný hlubší význam, proto se trénovalo do posledního okamžiku. Do místa závodu jsem po šachování s letenkou dorazila nakonec až na tradiční závodní brífink den předem.  Ráno však na letišti spadl celý informační systém a když jsem konečně byla odbavená, zbývalo do odletu 15min, což poměrně zvedlo mou hladinu adrenalinu a zajistilo neplánovanou rozcvičku – úprk do letadla.
Samotný závod se od začátku vyvíjel výborně.  Na první bójce jsem byla zhruba na čtvrté pozici a pohodlně se začlenila do první skupiny po bok mé tréninkové partnerky Vicky Holland, které patří k nejlepším plavkyním na okruhu WCS. Po rychlém depu jsem tak na kolo naskakovala vedle největších hvězd: Vicky a domácí Andrey Hewitt. Náš balík se rychle zorganizoval a hned v prvním okruhu jsme smazaly náskok jedné vedoucí závodnice. Na kole jsem se cítila o něco lépe než v Geelongu, každopádně jsem měla velký respekt a obávala se nejhoršího. Rovinatou trať vylepšilo 6x 800m stoupání a musím říct, že se mi v každém okruhu zdálo delší a delší :). V druhém depu jsem se musela po napomenutí znovu vrátit na své místo narovnat kolo, které shodila závodnice s vedlejším číslem, když zabrala mé místo. Takže jsem hned ze začátku běhu musela nasadit stíhací tempo, abych se probojovala až na čelo. Scénář následujících 9,5km byl prostý: Frintová na čele a za ní schovaná Holland, která neměla v nejmenším úmyslu spolupracovat, takže jsem už předem věděla, co bude následovat. V posledním okruhu Vicky nastoupila a já byla odsouzena ke druhému místu, neboť jsem už opravdu neměla kam přeřadit. Každopádně vyrovnaný výkon a značný posun od prvního závodu byl znát.
Druhý den jsem měla možnost si prohlédnout alespoň něco málo z Wellingtonu, než jsem se odebrala zpět ke klokanům. Na emigračním jsem se opět jevila jako nesmírně podezřelá osoba a musela projít speciálním pohovorem :(.
Plná elánu do další práce jsem bohužel ještě téhož dne měla při běhu kolizi s huskym a způsobila si hlubokou tržnou ránu v pravém koleni, což je v současné době nepříjemná interrupce konzistentní práce před nadcházejícími důležitými závody.
A aby toho nebylo málo, tak jsem si po tom všem nepřeřídila po návratu hodinky a dnes ráni si ve 4.30 docela přivstala:)))

Mistrovství Austrálie ve sprint triatlonu - Geelong (2011-02-22)

První „křest ohněm“ mám za sebou. Popravdě řečeno, postavit se na start se třemi současnými mistryněmi světa a dalšími třemi medailistkami ze světových pohárů uprostřed února po půlročním výpadku s nulovým intenzivním tréninkem, není žádná sranda. Nýbrž krutá realita a přesně to, co můj australský trenér zamýšlel, aby mě dostal co nejvíce pod tlak a otestoval tak mé reakce v krizových situacích. Přestože můj celkový výsledek není nijak oslňující, cíl mise – vyplavat, byl splněn.
Závod nebyl vůbec o tom otestovat si současnou formu, protože ještě zkrátka a jednoduše žádná není. Uplynulý měsíc a půl jsme věnovali ve všech disciplínách výhradně technice, síle a základní vytrvalosti, kdy má tepová frekvence výjimečně přesáhla 150 tepů. To je na závod, kde jste často na hraně 200 TF, opravdu málo.
Ale k samotnému závodu. Všechny sobotní starty byly pro nepřízeň počasí zrušeny a přesunuty na neděli. S 99%ní pravděpodobností se mělo plavat v oceánu v neoprénu. To mi dodávalo alespoň trochu sebejistoty. O to horší bylo mé překvapení hodinu před startem, kdy byla oficiálně vyhlášena teplota vody 20,5°C a plavání bez neoprénu. V chladném počasí pro mě ta nejhorší kombinace. Alespoň jsem si však mohla vyzkoušet nové rozcvičení a rozplavání. Vyplatilo se a já se  brzy po startu zařadila do první části startovního pole. Kupodivu jsem neměla žádný problém udržet nastavené tempo až do konce. Bohužel však závodnice přede mnou trochu ztratila kontakt s vedoucí čtveřicí a vodu jsme tak opouštěly s deseti sekundovou ztrátou na Moffat. Na kole se ihned  zformovaly dvě skupiny a naše se urputně snažila smazat ztrátu z vody. Zde se konečně projevil můj tréninkový deficit. Nastavené tempo jsem ve třetím okruhu už nebyla schopná dál akceptovat a z balíku odpadla. Průměrný výkon na běhu, který mě už nemohl posunout dopředu, odpovídal také mým současným možnostem a rozhodně se za něj nemusím stydět.
Emma Moffat jednoznačně ovládla celý závod. Předvedla však svůj maximální výkon a formu, kterou už nemá během sezóny, moc kam posunout. Je spíše otázkou, zda se jí ji podaří udržet po celou sezónu, která bude opět velice dlouhá.
Naše strategie je zcela opačná. Být „ready“ až to bude opravdu potřeba. To znamená v létě! Až  nyní se naše tréninky zintenzivní, aby postupně mohly ještě gradovat.

Podrobnější informace (2011-02-15)

Více informací ohledně tréninkového pobytu v Austrálii naleznete na stránkách Etriatlonu: www.etriatlon.cz/rozhovory_profily/26769_vendula_frintova_opet_trenuje_v_australii.html

Pro jazykově vybavené čtenáře, rozhovor se s mým australským trenérem na:
www.slowtwitch.com/Interview/Picking_the_brain_of_Darren_Smith_1893.html

Čas letí... (2011-02-02)

První měsíc u protinožců utekl jako voda. Počáteční déšť, který měl devastující účinky ve státě Queensland, vystřídalo sluneční počasí s teplotami šplhajícími ke 40°C. Tréninková skupina je téměř kompletní. Chybí pouze Bryan Keane z Irska, který měl na podzim vážnou dopravní kolizi a musel podstoupit operaci kolene. Novou posilou týmu se stal úřadující mistr světa v duatlonu Belgičan Bart Aernouts, kterého si někteří mohou pamatovat z Brna, kde na domácí půdě uštědřil hořkou porážku Filipu Ospalému.
Každý je před novou sezónou plný entusiasmu, který nás všechny žene kupředu. Trénink zatím není nijak zvlášť náročný a je zaměřen především na techniku. V uplynulých 14-ti dnech jsme měli jedinečnou možnost strávit čas s běžeckým trenérem působícím v Keni a dozvědět se a naučit spoustu užitečných věcí, které Keňani denně praktikují. Nemusím nikomu připomínat, že tito borci jsou absolutní světovou špičkou na tratích od 800m až po maraton. Bude zajímavé, zda se nám podaří nabyté zkušenosti správně aplikovat a posunout svou běžeckou výkonnost vpřed.

Ráda bych zde upozornila na skvělý rozhovor se skvělým člověkem, jedním z nejlepších nejen českých, ale i světových sportovců, oštěpařem a v současnosti trenérem Janem Železným.
http://www.atletika.cz/Default.aspx?section=3&server=1&article=12505
Pokud si čas na výše uvedený rozhovor nenajdete, zde je alespoň jedno základní moudro, které by měl každý, kdo chce něčeho dosáhnout, nosit neustále v sobě:
Jak jste zvládal své pády a prohry? "To je základní věc, kterou je třeba se ve sportu naučit: na výhry zapomenout a z proher se poučit. Výhra s sebou nese jednak to pozitivní, že jste něco dotáhl až do konce, na druhou stranu  si najednou myslíte, že nic lepšího už ani být nemůže, držíte se stejných věcí a nesnažíte se někam posunout. Prohra je nejlepší krok, aby člověk mohl příště vyhrát. Výhra je úžasná věc, ale ošidná."

Přesun do teplých krajin (2011-01-07)

Bohužel ani poslední dny roku 2010 se neobešly bez komplikací. V loňském roce zpřísnila australská vláda udělení víz, o čemž jsem nevěděla, a dostala se díky tomu takříkajíc „pod kudlu“. Můj odlet byl naplánovaný na 2.1.2011, přičemž ještě 31.12.2010 jsme neměla potřebné vízum. Naštěstí „za pět dvanáct“ přišlo a já tedy mohla podstoupit více než třiceti hodinou cestu na jižní polokouli. Prvním pozitivním zážitkem bylo setkání s Jaromírem Jágrem na ruzyňském letišti. Do Istanbulu se zase vracel Milan Baroš. Dlouhá cesta proběhla bez problému a v ranních hodinách 4.1.2011 jsem, tradičně bez kola, přistála v australském hlavním městě, kde strávím podstatnou část přípravy stejně jako loni.

Příjemné prožití svátků vánočních a do nového roku hodně štěstí, zdraví, lásky a osobních úspěchů všem příznivcům!!! (2010-12-24)

Jediným soukromým přáním do nového roku je zdraví, jímž je podmíněn můj další sportovní růst, neboť bez něj, jak jsem se letos přesvědčila, to opravdu nejde. Je však potřeba si uvědomit, že překážky a údolí jsou místem, kde rosteme nejvíce. Neúspěchem nám chce život vzkázat, že zde potřebujeme růst, abychom byli hodni dalšího posunu vpřed. Neúspěchy, přesněji jejich zdolávání, nás činí silnějšími. Vycházíme z bažin ztroskotání a vydáváme se na další cestu vzhůru, odolnější než kdy předtím! A tak je třeba na problémy a klopýtnutí na cestě pohlížet. Když vydržíme nezbytně dlouho, konečný výsledek masivně předčí veškeré neúspěchy, kterými jste si po cestě prošli! V porovnání s finálním vítězstvím a s dosažením cíle, jsou ty drobné drápky překážek a neúspěchů titěrné, až směšné. Kdybychom to vzdali při prvním pádu, nikdy bychom se nenaučili chodit! „Překážky nejsou bariérou úspěchu. Jsou jeho podmínkou!“ Udělají z vás člověka, který si zaslouží vlastnit vytyčený cíl.


Děkuji všem, kteří za mnou stáli v době zdravotních problémů!!!

Specialized BG Fit (2010-12-04)

Ve spolupráci s firmou Specialzed, která mně v současné době poskytuje jedno z nejlepších kol na poli cyklistiky, jsem měla možnost v uplynulém týdnu podstoupit vyšetření BG Fit.

BG Fit technologie je založena na filozofii pomoci cyklistovi jet rychleji, dále, s větším komfortem současně s minimalizací možnosti zranění. Vychází  z toho, že cyklistika je sportem opakování kdy při frekvenci 90 otáček za minutu udělá jezdec 5000 otáček za hodinu. Je tedy nutné tento jednostranný pohyb provádět co nejsprávněji  a přizpůsobit kolo tělu, nikdy ne naopak tělo kolu. Kolo se tudíž nenastavuje ve statické pozici, ale na trenažéru, při dynamické zátěži a různých pozicích jezdce.

Tato metoda byla vyvinuta firmou Specialized po letech spolupráce s Dr. Andy Pruittem z Boulder centra pro sportovní medicínu, který se věnoval i takovým kapacitám jako je Eddy a Axel Merckx, Paolo Bettiny a jezdcům týmu Saxo Bank. Prvním odborníkem v Evropě se stal Čech Pavel Štědrý, jehož rukama jsem prošla i já.

Vyšetření i následné objevy byly opravdu zajímavé. Největší změnou tak pro mě v příštím roce zřejmě bude výměna ryze ženského modelu S-Works Amira  za pánský model Tarmac, jehož parametry se pro mou postavu ukázaly výhodnější. Že bych tedy osedlala stejný speciál jako Javier Gomez :)? Do té doby jsme co nejoptimálněji nastavili mé současné kolo. Hlavní úpravou byl posun sedla, který mi efektivněji umožní přenášet sílu nohou, a korekce cyklistický treter, která vyrovná disbalance mezi delší a kratší končetinou, podpoří zborcenou klenbu a umožní plynulý kruhový pohyb.

Čeští sportovci dostali stipendia na LOH 2012 (2010-11-13)

Ve čtvrtek 11.11.2010 přidělil v pražském hotelu Mariott mezinárodní olympijský výbor stipendia na podporu přípravy na letní olympijské hry 2012 v Londýně jedenácti českým reprezentantům. Sportovci budou čerpat finanční prostředky z dlouhodobého programu Olympijské solidarity. Člen Mezinárodního olympijského výboru Jan Železný a místopředseda ČOV pro sport František Dvořák slavnostně podepsali memorandum o udělení stipendií.

Je mi velkou ctí, že jsem se dostala mezi 11 zvolených stipendistů, mezi nimiž jsou například i druhý nejlepší oštěpař sezony na světě Petr Frydrych a překážkářka Zuzana Hejnová, druhá v Diamantové lize 2010, jachtařka roku Veronika Fenclová či dvojnásobný účastník LOH v jezdectví Jaroslav Hatla.

Program Olympijské solidarity slouží k pomoci vybraným reprezentantům při jejich přípravě a kvalifikačních bojích o olympijské hry 2012 v Londýně. Existuje několik variant programu. Českých sportovců se týká varianta nazvaná NOC Training Option čili příprava na sportovištích schválených národním olympijským výborem. Každé čtyři měsíce podává národní olympijský výbor Olympijské solidaritě zprávu o tom, jak si stipendisté vedou.

Závěrečné zhodnocení zhodnocení sezóny (2010-10-24)

I přes premiérové vítězství ve světovém poháru a dosud nejlepšího výsledku z evropského šampionátu musím letošní sezónu hodnotit jako jednu z nejhorších.
Po velice slibném začátku se mně začala lepit smůla na paty. Vše vyvrcholilo na konci srpna zlomeným prostředníčkem na pravé ruce a následnou operací. Sezónu jsem tedy musela předčasně ukončit a podzimní závody světového poháru, kde jsem si chtěla trochu spravit chuť, oželet.
Nyní mě čeká dlouhý proces znovunabytí ztracené kondice. Ten mi pomáhají zpestřit i tradiční podzimní běhy, které jsem již řadu let kvůli dlouhé triatlonové sezóně musela vynechat. Tím posledním byl domácí silniční běh Hronov – Náchod, kde jsem se po tak dlouhé výrazné pauze musela sklonit před Táňou Metelkovou a na páté zdejší vítězství si tak budu muset minimálně další rok počkat:-)))

Na tomto místě bych také ráda poděkovala všem sponzorům, kteří mě podpořili ať finačně či materiálně. Bez nich bych nikdy nemohla absolvovat nákladnou přípravu v Austrálii, kterou, doufám, za rok zúročím lépe než letos. Děkuji také všem, kteří se rozhodli mi svou přízeň zachovávat i v následujícím roce!

Poděkování (2010-09-16)

Touto cestou bych velmi ráda poděkovala celému personálu Ústavu chirurgie ruky ve Vysokém nad Jizerou, kde jsem byla 6.9. po úrazu z Francie operována, za ochotu a poskytnutou péči. Hlavně MUDr. Radku Kebrlemu za špičkovou kvalitní práci, díky níž by měl můj prst po rehabilitaci bude fungovat jako dříve.

Když si člověk myslí, že už nemůže být hůř... (2010-09-02)

V nadcházejícím týdnu po MS má noha přestala tolik protestovat a mohla jsem začít alespoň trochu pobíhat.
O víkendu jsem se nakonec rozhodla opět začlenit do závodního procesu a pomoci svému týmu v dalším ze závodů francouzské GP. Ve Francii panovalo na rozdíl od Davosu pěkné letní počasí, takže se bylo na co těšit.
Závod pro mě však skončil velice záhy. Dosyta jsem si stihla užít plaveckou mlýnici. Při výlezu z vody jsem však, nevím sama jak, upadla na schodech. Samozřejmě jsem se ihned zvedla a pokračovala do depa. Když jsem však pohlédla na svou pravou ruku, bylo jasné, že na kolo již nenaskočím. Prostředníček pravé ruky vyvrácený do pravého úhlu a nevěstil nic dobrého. Následné tři hodiny v místní nemocnici byly utrpením s konečnou diagnózou: operace v ČR. Druhý den jsem však nejprve cestovala zpět do Švýcarska a čekala do úterý na odvoz, neboť řídit sama nebylo možné. Po příjezdu domů jsem ihned pokračovala do Vysokého nad Jizerou, kde se nachází chirurgický ústav se specializací poranění ruky. Přítomné lékaře mé zranění vyloženě zaujalo a bohužel se ukázalo, že je mnohem závažnější, než jsme čekali. Konečný verdikt: otevřená zlomenina s luxací kloubu a přetrhanými vazy na prostředníčku pravé ruky. Kvůli velkému otoku nemohla být provedena operace ihned. V pondělí mě tak čeká příjem na místní klinice. Zatím si „užívám“ předkrájených obědů a dalších vymožeností invalidy :))).

ITU Sprint World Championship Lausanne (2010-08-23)

34. místo

Když musíš, tak musíš...
Když člověk ví, že je absolutně nepřipraven a vůbec nechce závodit, tak také podle toho vypadá konečný výsledek :-(.
S 12km běhu za posledních 6 týdnů, kdy jsem si v Davosu denně s absolvovanými tréninkovými dávkami připadala jako turista a s nedoléčeným zraněním se opravdu těžko závodí. Trenérský rozkaz z hora však zněl jasně: „musíš to odjet a je mi jedno jak!“ Rozkaz byl splněn a to je tak asi jediné. Dle mého názoru totální plýtvání časem, energií a prací fyzioterapeuta.
Ještě nějakou chvíli potrvá, než se budu schopna zcela začlenit do normálního tréninkového procesu.

ITU Wolrd Championship Series London (2010-07-25)

DNF

Zrovna dnes mi do oka padl citát, který přesně reflektuje mou současnou situaci:
„Život je celý o tom, jak se člověk dokáže vyrovnat s plánem B.“

Jelikož zánět v nártu zaznamenal od minulého týdne pouze malé zlepšení, bylo od začátku jasné, že ani závod v Londýně nedopadne :-(. Zranění se ukázalo vážnější, než jsem předpokládala a zázrak se nestal.
Nyní mě tak čeká rekonvalescence – těžko říci jak dlouhá, ale žádné další starty v dohledné době neplánuji.

ITU Wolrd Championship Series Hamburg (2010-07-18)

DNF

Závod v severoněmeckém Hamburku patři mezi všemi triatlety k jednomu z nejoblíbenějších. Technická trať v samém centru města vždy přiláká velké množství diváků. Kulisa zdejšího bouřícího davu je nepřekonatelná.
Po náhlém zranění při běžeckém tréninku o uplynulém víkendu jsem však letos do Hamburku přijela značně indisponována. Nejrůznější vyšetření na počátku minulého týdne naštěstí vyloučily únavovou zlomeninu. Zranění je ale natolik vážné, že pokud nebudu opatrná, mohlo by k ní brzo dojít . Jelikož ve středu už bylo pozdě rušit cestu a start, takže do Hamburku jsem odcestovala s tím, že závod bohužel nejsem schopná dokončit. Při absenci běhu v současném tréninku však zbývá více prostoru pro práci v bazéně. Po mistrovství Evropy jsem začala pracovat na technickém zlepšení kraulového záběru, takže jsem využila možnosti vyzkoušet nové poznatky v závodě. Z vody jsem vylézala se 45s ztrátou na první závodnici v kontaktu s hlavní skupinou, což bylo rozhodně pozitivní. Stále je však co zlepšovat.
Nyní mě čeká přesun do Londýna, kde se odehrává další závod série WCS. Tentokrát ještě na provizorních tratích, které by za rok již měly přesně kopírovat ty olympijské. Věřím, že mě již noha dovolí absolvovat kompletní závod, ale rozhodně ještě nemám vyhráno.

Mistrovství Evropy Athlone (Irsko) (2010-07-06)

11. místo

Své dosavadní nejlepší umístění na evropském šampionátu jsem sice snížila na polovinu, přesto však s konečným výsledkem nemohu být spokojená. Minimálně TOP 10 bylo rozhodně reálné.
Vypadá to, že už se tu opakuji, ale bohužel závod jsem zase prohrála již v úvodní plavecké části. Nedokázala jsem se po bójkách ve správný moment zařadit do první skupiny a vytáhla z řeky Shannon druhou. Během cyklistiky se naše ztráta na čelo ustálila na 1:30 a nezbývalo tedy, než se opět pokusit alespoň pár závodnic v závěrečných deseti kilometrech seběhnout. Trať běhu byla poměrně náročná a spravedlivá se čtyřmi táhlými stoupáními, řadou zatáček i příkrých seběhů. V každém okruhu jsem se posouvala startovním polem vpřed, bohužel na více než konečné 11. místo to nestačilo. Těsně po rozdání vysvědčení bych tak svůj výkon mohla ohodnotit konečnou známkou dobrý :-).

ITU World Championship Series Madrid (2010-06-06)

19. místo

Rozhodně ne vytoužený výsledek!
V podstatě pro mě celý závod skončil hned na první bójce :-(((. Nebyla jsem dostatečně hbitá a připletla se do největší mely, která se nedá popsat jinak, než opravdová jatka. Za hlavu pod vodu, za plavky pod vodu, samá ruka, samá noha. Jedna z nejhorších bitek, které jsme kdy zažila :-(((. Po boxerské vložce jsem se tedy se ocitla téměř na konci startovního pole. Chvíli trvalo než jsem se znovu dostala do správného rytmu a začala obeplavávat závodnice před sebou. Bohužel ani zrychlení ve druhém okruhu nestačilo na výraznější posun v před.
Na kole jsem dlouho pracovala ve třetí skupině, z níž se v předposledním okruhu stala druhá po sjetí obou vedoucích skupin. Jelikož všechny dobré závodnice byly vpředu, ztráta naší ne zrovna  perfektně spolupracující skupiny neustále narůstala a do druhého depu jsme opět přivezly tradiční dvou minutový odstup.
Ani poměrně solidní běh mně tak nestačil na více než 19. místo. S běžeckým výkonem mohu být spokojená, neboť jsem se celou dobu pohybovala na stejných mezičasech jako vedoucí skupina závodnic, dokud v posledním kole nedošlo k jejich zrychlení v boji o medaile a mému zpomalení, neboť posun o další místa vpřed byl již v nedohlednu.
Celkový pocit ze závodu je spíše rozčarování, neboť závěrečná příprava se vyvedla, plavání bylo stabilizované, cítila jsem se dobře, ale závod pro mě skončil nečekaně příliš brzy.

Nyní je přede mnou dlouhodobý tréninkový blok ve vysokohorském prostředí, konkrétně švýcarském Davosu, který snaž už konečně přinese „sladší odměnu“.

Hlavní partner pro olympijskou kvalifikaci na Londýn 2012 (2010-06-01)

(Tisková zpráva)

Vytrvalost, náročnost a  kvalitní výsledky. To je filosofie stavební firmy  Chládek a Tintěra Pardubice, která je členem českého stavebního holdingu Enteria. Tato filosofie je blízká i tak náročnému sportu, jakým je triatlon.
„Po několika letech vzájemné spolupráce v menším měřítku, jsme se rozhodli podpořit v maximální možné míře českou reprezentantku v triatlonu Vendulu Frintovou“, to jsou slova předsedy dozorčí rady skupiny Chládek a Tintěra Pardubice a generálního ředitele českého stavebního holdingu Enteria  Ing. Libora Josky. Smlouva o vzájemné spolupráci byla podepsána do LOH v Londýně 2012.
Společně s V. Frintovou se  díky sponzorskému zajištění, které představuje stavební holding Enteria připravuje i olympijský vítěz z Pekingu, střelec David Kostelecký.

ČP Nymburk (2010-30-05)

1. místo

Po krátkém zotavení z předchozí nemoci jsem měla o víkendu v plánu přechodový trénink jako jeden ze závěrečných stěžejních tréninků před třetím závodem MS, které se koná o nadcházejícím víkendu v Madridu. Trénink o samotě je však celkem nuda, proto jsem neváhala zvolit náhradní variantu v podobě startu na prvním závodě českého poháru, jakmile jsem ho uviděla v kalendáři.
Samotný závod proběhl poměrně hladce, kdy jsem se hned v prvním depu odpoutala od všech soupeřek. Poprvé na ČP jsme zažila, že bylo povoleno hákování mezi kategorií mužů a žen, takže o kvalitní cyklistickou část jsem měla postaráno. Tímto bych chtěla poděkovat všem mužům, kteří se mnou poctivě spolupracovali v balíku i těm, kteří se mě snažili mermomocí utrhnout, neboť  to bylo to nejlepší, co jsem pro svůj trénink potřebovala. Po kvalitním kole následoval už jen uvolněný běh a tréninková jednotka byla splněna :-).

French Grand Prix Dunkerque (2010-05-23)

17. místo

Rozhodně ne výsledek, ze kterého bych byla nadšená, ale.. 
.. jak už to doma chodí po návratu z dáli, člověk chce stihnout vždycky spoustu věcí. Někdy bych však ani nemusela stihnout vše, jako např. chřipku, s níž jsem se v pátek ráno před závodem probudila :-(. Bohužel se již daný závod nedal zrušit a já tak s teplotou odcestovala do Francie. V sobotu mi rozhodně stále nebylo nejlépe, takže jediný stanovený cíl pro neděli byl přežít.
Kupodivu jsme velice dobře zaplavala, ale bohužel ztratila první skupinu v depu, kdy jsem se marně snažila vysoukat z neoprenu. Spolupráce v balíku na kole nebyla ideální, takže naše ztráta na čelo závodu narůstala. Běh již byl opravdu pouze o zmíněném přežití, neboť mé tělo bylo značně  oslabené a v závěrečné fázi závodu už nechtělo vůbec spolupracovat.
Krom nemoci však byla první zkušenost ze seriálu francouzské Grand Prix nesmírně pozitivní. Výborné týmové zabezpečení, pěkná kulisa přístavu podpořená slunečným počasím, dobrá organizace závodu a hlavně velice kvalitní startovní pole plné nejlepších světových závodníků.

Bundesliga Gladbeck (2010-05-18)

4. místo individuální Super Sprint
3. místo týmový Sprint

Jelikož léto je zdá se v Evropě stále ještě v nedohlednu, velmi jsme ocenila, že plavecká část prvního závodu německé Bundesligy se odehrála v padesátimetrovém plaveckém bazénu :-))). Dopoledne byl na programu individuální závod na tratích 0,25 – 5,5 – 2,5km a odpoledne týmový sprint 0,55 – 22 – 5km.
Klidná voda a žádný boj zapříčinily, že jsem bazén opouštěla na druhém místě s minimální ztrátou na tréninkovou partnerku a nejžhavější kandidátku na vítězství Lisu Norden. Bohužel po velmi špatném depu, které bych mohla označit slovy „jako beran do vrat“, jsem ztratila cenné vteřinky a samozřejmě kontakt s Lisou, neboť v takto krátkém závodě se každá vteřina počítá. Zhruba v polovině cyklistické části mě dojelo hlavní pole, s nímž jsme přijela do depa. Některé ze závodnic  absolvovaly cyklistickou část v běžeckých botech, proto měly nepatrnou výhodu v druhém depu. Přesto jsem však dvě nejlepší německé běžkyně docvakla záhy cca. po 300m. Šla jsem ihned do vedení, odtáhla celou běžeckou část  a obě si přivedla za zády až do posledních metrů, kdy jsem již nebyla schopná zareagovat na jejich závěrečné zrychlení.
Rozhodně pro mě čtvrté místo není žádná tragédie, neboť důležité závody teprve přijdou a tento závod byl pro mě hlavně výborným rychlostním tréninkem. Po výpadku v běhu v posledních týdnech a nehezkým prognózám českých lékařů ihned po návratu ohledně mého dlouhodobého zranění jsem se svým běžeckým výkonem byla spíše mile překvapena. Bohužel však noha stále ještě není schopna absolvovat plnohodnotnou tvrdou zátěž.

Odpolední týmový sprint byl pro nás od začátku bojem o třetí místo. První dva týmy byly výkonnostně daleko před námi, ale boj o třetí až šesté místo byl zcela otevřený. Náš tým odstartoval třetí s nepatrným náskokem na týmy za sebou. Po cyklistické části s námi do depa přijely další tři týmy a bylo jasné, že o bronzové příčce se rozhodne na běhu. Tlačením nejslabší závodnice se nám nakonec podařilo protnout cíl na medailové pozici.

Triatlonista roku (samozřejmě loňského :-) (2010-05-12)

Návrat do ČR po půlroce byl opravdu hektický. Doma jsem nestrávila ani dva dny a už jsem zase seděla v autě směr matička Praha, abych se zúčastnila slavnostního vyhlášení tradiční ankety Triatlonista roku 2009. Převážně svému titulu mistryně světa v duatlonu vděčím za ovládnutí konečného pořadí ankety před Filipem Ospalým a Janem Řehulou. Pro český triatlon je to historická událost, neboť jsem se stala první ženou, které se to podařilo po dlouhých sedmnácti letech, kdy je anketa vyhlašována. Samozřejmě jsem ráda, ale doufám, že ty hlavní úspěchy na závodním poli mám ještě před sebou.

ITU World Championships Series Seoul (2010-05-08)

DNF

Popravdě řečeno ani sama nevím, co se vlastně stalo a bylo příčinou mého plaveckého výpadku. Marná snaha na kole, předčasný konec závodu :-(((

Jediné, co se dá k tomuto závodu dodat: hlavně rychle zapomenout !!! a soustředit se na lepší zítřky :-)))

Reparát: 5.6. Madrid – první závod kdy se také nanovo roztáčí kolotoč nominačních bojů na OH 2012

ITU World Championship Series Sydney (2010-04-12)

DNF



Jednou jsi nahoře, jednou dole ...
První závod mistrovství světa pro tento rok hostila australská Sydney. Deset let poté, co se zde konal premiérový závod triatlonu na OH. Tratě byly nové, ale poctivé a spravedlivé s nádhernou kulisou Opera House.
Solidní plavání se ztrátou necelých 40s na čelo závodu bylo dobrou výchozí pozicí pro celý závod. Od začátku cyklistické části bylo hlavní pole na dohled a na konci druhého okruhu jsme již utvořily kompaktní balík čítající více než třicet závodnic. Od počátku jsem však měla špatný pocit, jako bych jela se zatáhnutou brzdou. Při letmém pohledu na brzdy se však zdálo vše v pořádku a já nemohla pochopit, proč mě cyklistická část stojí tolik úsilí a už vůbec ne to, když se mi celý balík ve stoupání začal vzdalovat a já nemohla vůbec nic dělat :(. Další dva okruhy jsem absolvovala osamocena, dokud mě nedostihl druhý balík. Ani zde jsem se však necítila zrovna  pohodlně, dokud se mi na jedné z obrátek úplně neuvolnilo zadní kolo a já konečně zjistila, kde je zakopán pes. Zřejmě ne zcela dotažený upínák zadního kola se obzvláště na kočičích hlavách okolo Opery uvolnil ještě více a způsobil předčasný konec mého závodu.
Jediné, co mě tak může těšit, že zadní kolo nevypadlo v nebezpečném sjezdu a nezpůsobilo nějaký závažný pád, který by mě vyřadil z následné přípravy. Za měsíc mě tak čeká reparát v Soulu. Doufám, že se mi podaří napodobit další členky mé tréninkové skupiny, které obsadily hned 4 místa v TOP 10, přičemž i celkové vítězství.

Mooloolaba ITU Triathlon World Cup (2010-03-29)

1. místo



První vítězství ve světovém poháru, co dodat?
Samozřejmě jsem velice ráda, že se mi podařilo po dlouhém úsilí konečně dostat českou vlajku na nejvyšší stupínek v seriálu SP. Samotný závod se však rozhodně nevyvíjel zcela podle mých představ.
Při rozplavání jsem si „šikovně“ zvrtla kotník, který ještě stále není úplně doléčen po lednovém  výronu. V ten moment jsem už myslela, že pro mě závod skončil, neboť jsem cítila obrovskou bolest a zpět do atletického stanu jsem musela dojít, protože běh v písku byl zcela vyloučen. Do startu zbývalo zhruba 15 min a v podstatě se už nedalo nic dělat. Kotník jsem alespoň promasírovala a protáhla a vydala se na start. Ten jsem měla kupodivu poměrně zdařilý. Dle předpokladu se ve vlnách startovní pole dost roztrhalo. V první části jsem stále držela výhodnou pozici v hlavním poli, ale bohužel okolo druhých bójek jsem ji ztratila a tím i kontakt s vedoucími závodnicemi. Z vody jsem vylézala se ztrátou zhruba 1:20 na první a bylo jasné, že mě opět čeká stíhací jízda na kole. V prvním okruhu vykrystalizoval první i druhý balík, kde jsem byla já. Naše skupina bohužel moc nespolupracovala a naše ztráta začala postupně narůstat. Brzy jsme však dostihly loňskou vítězku tohoto závodu K. Sweetland, která se následně stala hnacím motorem naší skupiny. V druhé polovině cyklistické části jsme tak začali umazávat cenné vteřiny a do druhého depa nakonec dorazily s 40 sekundovou ztrátou. V té chvíli jsem věděla, že ještě není nic definitivně ztracené, přestože vpředu bylo pár dobrých běžkyň. Rozhodně jsem v té chvíli však nepomýšlela na vítězství. TOP 10 byla reálnější :). Vyrovnaným během jsem se začala posouvat dopředu a v náběhu do posledního kola byla na čtvrtém místě. V posledním kole jsem zmobilizovala zbytky sil a zhruba 800m před cílem přebrala vedení celého závodu. Cílová rovinka se mi zdála neskutečně dlouhá a neměla jsem tušení, jak daleko za mnou jsou další závodnice, neboť jsem se již nechtěla otáčet zpět. Byla jsem nesmírně ráda, že se mi získaný náskok podařilo udržet až do cíle.

Gatorade Queensland Tri Series - Raby Bay (2010-02-28)

1. místo

Tak ani napodruhé nám počasí na Sunshine Coast příliš nepřálo. Naštěstí se déšť vyhnul alespoň nedělnímu ránu, kdy jsme absolvovali další ze série místních závodů.
Tentokrát byly distance ještě zajímavější. Závod měl podobu 3x (250m plavání – 5km kolo – 1,5km běh), přičemž mezi jednotlivými závody bylo 10 – 15 minut odpočinku. Bylo tedy důležité dobře si rozvrhnout síly, pokud jsem chtěla pomýšlet na přední umístění v konečném pořadí.
Samotný závod se vyvíjel poměrně solidně. Po výhře v prvním závodě jsem však byla trochu unavená a druhý závod spíše protrpěla a skončila v něm čtvrtá. Stále jsem však měla velmi dobrou pozici uhájit celkové vítězství. Takže z posledního depa jsem nasadila tempo, na které jsem zvyklá z běžeckých závodů na dráze, a vytvořila si tak hned v úvodu dostatečný náskok, na který nikdo nedokázal odpovědět. Po výhře ve třetím závodě mi tak připadlo i celkové vítězství.
Celá naše skupina si vedla výborně. V ženské kategorii jsme obsadily první čtyři příčky plus sedmé místo, přičemž bodové rozdíly byly minimální. A druhé a třetí místo bylo dokonce dělené, neboť Vicky Holland i Barbara Riveros nasbíraly během tří závodů shodný počet bodů, o pouhé dva body méně než já. V mužské kategorii skončil Dave Matthews druhý a Andreas Giglmayr sedmý.
Tak jen tak dál!

Sérii přípravných závodů jsme tímto úspěšně ukončili a teď už nás čekají pouze čtyři týdny poctivé roboty do prvního závodu světového poháru v Mooloolabě.

Contact Tri Series Takapuna (2010-02-21)

2. místo

Jelikož se blížila doba vypršení tříměsíčního turistického víza, které mi umožňuje pobyt v Austrálii, musela jsem si udělat malý „výlet“ za hranice. Samozřejmě jsem si nemohla odjet jen tak na dovolenou, ale musela skloubit cestu na Zéland alespoň z jedním z místních závodů :).
Výběr padl na závod z místní Contact Tri Série odehrávající se v nejlidnatějším městě Aucklandu. Dobrou organizaci a skvělou diváckou kulisu závodu podpořil ještě přímý přenos na místním nejsledovanějším sportovním kanálu. Nutno dodat, že trať závodu byla  velice atraktivní. Distance byly o něco kratší než při sprint triatlonu. 16 km kola se však odehrávalo na 10 okruzích. Trať tedy byla nesmírně rychlá a technicky náročná – obsahovala zhruba 50 zatáček, což je na 16km opravdu hodně.
Boj o přední příčky se odehrával v podstatě mezi členy mé tréninkové skupiny proti Novozélanďankám, které nastoupily v plné sestavě v čele s Andreou Hewitt, jež loni skončila třetí v konečném hodnocení seriálu závodu mistrovství světa. Po plavání se na čele utvořila šestičlenná skupina, v níž jsem naštěstí nechyběla. Na kole jsem bohužel na technické trati nebyla schopná najít správný rytmus a držela se celou dobu na konci balíku. V běžecké části odpadly pouze dvě závodnice a bylo jasné, že o konečném pořadí i nepopulární bramborové medaili se rozhodne až ve finiši. Ten zahájila Vicky Holland z mé tréninkové skupiny. Když jsme se dostala na její úroveň, došlo bohužel k malé kolizi loktů. Ztratila jsem tím rytmus a jeden krok na Vicky a už neměla na malém prostoru možnost znovu akcelerovat a skončila tedy druhá. Rozhodně to však nepokazilo dojem z celého závodu i Aucklandu.
Zvláštní poděkování patří Pam a Niguelu Seebold, kteří se stali na těch pár dní náhradní rodinou a hlavně i sponzory celého pobytu pro mě a Kate Roberts z Jihoafrické republiky. Díky nim jsme měly možnost si prohlédnout i některé místní atrakce, ochutnat nejrůznější delikatesy a uniknou z dlouhotrvajícího tréninkového procesu.

Noví partneři pro nadcházející sezónu (2010-02-14)

Velké poděkování patří firmě Specialized, která se pro tento rok stane jedním z mých klíčovách sponzorů - bez kola se dá těžko zvládnout triatlon :).
Sponzorské zastoupení od firmy Specialized obnáší vybavení velomateriálem, konkrétně ženským silničním speciálem pro rok 2010 pod označením S-Works Amira, týmovou přilbou S- Works, závodními triatlonovými tretrami a tréninkovými cyklistickými tretrami.
Velmi mě těší být podporována stejnou firmou a závodit na stejné značce kola jakou v současnosti používají taková jména cyklistiky jako například vítěz TDF Španěl Alberto Contador a jeho stáj Astana, bratři Andy a Frank Schleckovi ve stáji Saxo Bank, nebo mistr světa v časovce Švýcar Cancellara.
Za tuto podporu velmi děkuji českému zastoupení firmy Specialized.

Další úspěšné jednání proběhlo zde na australské půdě, kde se mi podařilo získat podporu od firmy 2XU a zařadit se po bok olympijské vítězky Emmy Snowsill a dalších skvělých triatletů prezentující tuto značku. V nadcházející sezóně tak budu využívat zejména nejnovější model neoprenu Project X a novou řadu kompresního oblečení značky 2XU.

Gatorade Queensland Tri Series - Caloundra (2010-02-08)

5. místo

Trénink na druhé straně zeměkoule postupuje mílovými kroky kupředu a začátek sezóny se kvapem blíží. Proto jsme se rozhodli věnovat únor řadě přípravných závodů, jejichž cílem je osvěžit si závodní rituál a převést do praxe řadu nových technických návyků. Jedinou nepříjemností jsou stále přetrvávající bolesti kotníku, který před třemi týdny utrpěl těžký výron a téměř dva týdny jsem tak strávila bez běhu.
Kvůli nedostatku financí byla bohužel zrušena místní prestižní série závodů tzv. Challange Series. Tím pádem i první výlet na Tasmánii, na který jsme se tak těšila :). Náš výběr se tak obrátil k sérii závodů v Queenslandu.
První závod se odehrál na Sunshine Coast v letovisku Caloundra. Bohužel v den závodu Sunshine Coast čest svému jménu rozhodně neudělalo. Od časného rána bylo celé pobřeží sužováno těžkými přívalovými dešti. Samotný příjezd na start byla pořádná výzva, která na nikom nenechala nit suchou. Špatné počasí výrazně ovlivnilo i rozcvičení před závodem, ale podmínky měli všichni stejné. Závod se odehrál na atraktivních distancí Enduro: 2x(300m – 7km – 1,8km). Pro mě to byl první start stejného formátu po sedmi letech, kdy jsem obdobný závod absolvovala ještě coby juniorský evropský pohár.
Ve startovním poli chyběly největší australské hvězdy, přesto se sešla velice kvalitní konkurence v čele s tzv. Young Guns :), jak je oficiálně nazývána talentovaná mládež pod taktovkou AIS, a několik dalších zahraničních závodnic, které rovněž využívají výborné australské podmínky pro zimní přípravu.
Krátké úvodní plavání startovní pole výrazně neroztrhalo a z vody tak vylézal souvislý had závodnic. Bohužel hned první depo rozhodlo o mém dalším osudu na trati. Dvě závodnice přede mnou měly kolizi, které jsme se již nemohla vyhnout a skončila také na mokrém asfaltu. Ihned jsem sice v závodě pokračovala, ale ani při druhém nástupu na kolo jsem nebyla úspěšná :(. Při pádu mně spadl řetěz. Musela jsem tedy znovu slézt a nasadit ho. V závodě tohoto formátu rozhoduje každičká vteřina a po mém incidentu bylo čelo závodnic dávno pryč. Následovala tedy sólová stíhací jízda a běh téměř v podobě mílařského závodu. Krátké osvěžení ve vodě a ještě jednou :). V cíli z toho nakonec bylo páté místo. Rozhodně ne vysněné umístění, ale ze zdánlivě ztracené předposlední pozice po prvním depu velký výkon, za který jsem dostala uznání několika australských trenérů, což je pocta.
Závod tedy nevyšel přesně dle mého plánu, ale za předvedený výkon se rozhodně nemusím stydět a se současnou formou mohu být spokojena. Trénink se, zdá se, ubírá správným směrem a přestože jsou  tréninkové jednotky stále cíleny spíše objemově, rozhodně jsem rychlostně příliš nezaostávala.

Vyhlášení ČP 2009 (2010-01-15)

Dne 9.1.2010 proběhlo v brněnském hotelu Voroněž slavnostní vyhlášení Českého poháru za uplynulý rok. Cenu za vítězství v ženské kategorii za mě převzal bratr, který se v létě po úspěšné promoci na místní Masarykově univerzitě, rozhodl v moravské metropoli usadit a na vyhlášení tak neměl daleko.